Čtvrtý den našeho provensálského pobytu nezačíná vůbec nadějně. Již při snídani s obavami sledujeme oblohu, která barvou připomíná šedivé skály, jimž jsme se obdivovali předchozí den. Na obloze se nám však tato barva ani trochu nelíbí, neboť věští brzký déšť, a ten se nám do dnešního programu vůbec nehodí. Jenže přírodě neporučíš, a tak už při jízdě k prvnímu dnešnímu cíli, jímž je park Jardin de la Fontaine
v Nimes, odevzdaně pozorujeme první kapky, které stále hustěji pokrývají přední sklo našeho autobusu.
Zahrada s fontánami byla založena kolem místa, kde za dob Římanů tryskal pramen, byl tam chrám a lázně.
Když dorážíme k zlacené bráně, jíž se do Jardin de la Fontaine vchází, jsou roztažené deštníky už naprostou nezbytností a kličkujeme mezi kalužemi, které se tvoří na cestách vysypaných jemným pískem. Zahrada s fontánami je jako stvořená pro krásné slunečné počasí. Procházíme kolem hlubokých kanálů s temně zelenou vodou lemovaných zábradlím z bílého kamene, potkáváme se s graciézními sochami připomínajícími římskou minulost, míjíme mohutné stromy, velmi často platany, které jistě za slunného dne skýtají příjemný stín. Nevynecháme ani romantickou zříceninu Dianina chrámu. Dianu jsem nezahlédla, zato dvě nádherné černé, hnědě žíhané kočky, které tam hledaly úkryt před deštěm. Obdivujeme krásné terasy, které stoupají do svahu, na němž bychom prý asi po desetiminutovém výstupu našli za stromy skrytou Tour Magne, nejvyšší z několika věží, jež jsou postaveny podél asi sedm kilometrů dlouhých městských hradeb. My však zůstáváme při zemi a opouštíme krásnou zahradu, jíž nebylo dáno předvést se nám v plné kráse. Jako naschvál v tu chvíli přestává pršet, ale obloha se ještě stále netváří přívětivě.
Naše cesta vede přes historické centrum města. Francouzi si zřejmě potrpí na dlažbu tvořenou z velkých hladkých plátů. Chůze po ní v dešti nebo i těsně po něm, to je lahůdka. Připadám si jako Bělousová s Protopopovem dohromady a jsem moc ráda, že nekončím jako svého času Kiliusová s Bäumlerem. (Pamětníci a milovníci krasobruslení jistě vědí, na co narážím.) A tak kloužu městem, ale stíhám si povšimnout, že jednotlivé pláty leštěné žuly jsou tam, kde se rohy dotýkají , ozdobeny mosaznými terčíky asi o průměru 5cm, na nichž je vyrytý upravený městský znak-palma a krokodýl.
Asi po čtvrthodině chůze se před nám objeví první chlouba města Nimes, Maison Carrée (Čtvercový dům), pravoúhlý chrám v řeckém stylu. Byl postaven kolem roku 5 n.l. na počest Augustových synovců - Gaia a Lucia – a je jedním z nejlépe dochovaných řeckých chrámů. Vchod lemuje šest korintských sloupů. Ve své dlouhé historii sloužil k různým účelům, byla zda dlouho zasedací síň, pak soukromá rezidence, kostel, ale taky stáj či sklad. Potom tu byl archiv a dnes se v jeho prostorách pořádají historické výstavy. Hned naproti této budově vidíme stavbu, která je dokonalou reflexí Maison Carrée. Je to Carrée d´Art (Čtverec umění). Skleněná a ocelová budova, již vyprojektoval britský architekt Norman Foster, ve svých útrobách skrývá městskou knihovnu, mediatéku, muzeum moderního umění i špičkovou restauraci.
Pokocháme se naposledy pohledem na impozantní budovy a vydáváme se dále, k hlavní pozoruhodnosti města Nimes, jíž je Les Arénes, skvělý římský amfiteátr. Na amfiteátr jsem zvědavá, avšak káva a čaj, jež jsem vypila k snídani, nemají zřejmě pro staré římské umění pochopení a velmi rády by mě opustily na jakémkoli, byť historicky bezcenném místě. Leč marně oko mé bloudí po okolí hledajíc šipku s mezinárodně srozumitelným označením. Na tahle zařízení si Francouzi prostě nepotrpí. To nám bylo souzeno poznat i při návštěvě Marseille. A tak je třeba projít očistcem až k amfiteátru, což v praxi znamená víc jak půl hodiny chůze. (Těm, kteří četli moje předchozí vyprávění, se omlouvám. Nedopatřením jsem tuto svou „křížovou cestu“ zasadila do Arles. To víte, k amfiteátru jsme putovali i tam, a tak zážitky splynuly…)
Míjíme vznosnou gotickou katedrálu a po několika minutách chůze se nám naskýtá malebná podívaná. Před vchodem do dalšího chrámu se scházejí děti (převážně doprovázené rodiči) jdoucí k prvnímu svatému přijímání. Pohled na ně je rozkošný! Všechny jsou oblečeny zářivě bíle, i když styl oblečení je zde velmi různorodý. Mezi děvčátky převládají šatičky, ale nejsou tu výjimkou ani „kapsáče“ a tričko, chlapci mají oslnivě bílé košilky a tmavé kalhoty – pohříchu občas v kombinaci s teniskami. Můj pohled však přitahuje krásná černošská holčička. V bílých romantických šatičkách vypadá jako princeznička. Starostlivě pobíhající maminky řadí děti do dvojstupů, každé dostává bílou lilii na dlouhém stonku. Jsem ráda, že mi zůstaly aspoň fotografie, protože neúprosný čas nás nutí pokračovat v cestě.
Konečně se před námi objevuje amfiteátr. Působí opravdu velkolepě a hodně připomíná známé římské Koloseum. Byl založen kolem roku 100 n.l. a je velmi zachovalý, zachovalo se i druhé podlaží. Důmyslný systém vchodů a průchodů pomáhal od sebe nekompromisně oddělovat diváky podle společenského postavení a pohlaví. Amfiteátr pojme 24 000 diváků. Dodnes se v něm konají festivaly a také býčí zápasy, při nichž ovšem (na rozdíl od těch v Camargue) býk neodchází živý. Překonávám závrať a stoupám až k nejvyšším řadám hlediště. Tam se usadím a cítím se jako vítěz nad sebou samou. Jenže i tady je kochání brzy konec, protože se blíží poledne a nabitý odpolední program.
K autobusu se vracíme kolem zajímavých fontán, chvilku postojíme i u pomníku Ernesta Denise, francouzského historika a slavisty, který psal o české historii a podporoval vytvoření samostatného českého státu v roce1918. Ale nemohu opustit Nimes, aniž bych vám sdělila jednu „prozaickou“ zajímavost.
Když si dnes kupujete džíny, setkáváte se s označením látky, z níž jsou většinou ušity. Je to denim. Levi Strauss, židovský emigrant z Bavorska, přijel do USA a tam v době „zlaté horečky“začal šít kalhoty pro horníky. Protože kalhoty musely něco vydržet, opustil původní materiál, stanové plátno, a začal dovážet serge de Nimes, což není nic jiného než dnešní denim. De Nimes (čteno de nim) totiž znamená z Nimes, a tak byla zkomolenina na světě, ujala se a dochovala do dnešních dnů.