Ráno třetího dne našeho putování po Provenci navozuje dobrou náladu. Paela je zapomenuta a chutná snídaně a pěkné počasí dobrou náladu jen podtrhují. Opouštíme Hotel baladins (tento nápis se skví nad vchodem – a stejný nás bude provázet i v dalších místech našeho noclehu) opět o půl deváté a jedeme jen zcela krátce. Parkoviště, kde zanecháme autobus, leží vedle zbytku starých městských hradeb a částečně zachovaný mohutný korpus věže se pro nás stane orientačním bodem.
Pozvolna procházíme starobylými městskými ulicemi a uličkami, prohlédneme si i pozůstatky proslulých Konstantinových lázní, zastavujeme se u Théátre Antique, lépe - u toho, co z něho zbylo, a neomylně směřujeme k největší zajímavosti města- k amfiteátru (Les Arénes Romaines).
Arles, město, kde dnes žije asi 50 000 obyvatel, se rozkládá na řece Grand Rhóne, několik kilometrů jižněji od místa, kde se odděluje Petit Rhóne. V novější době získalo svou proslulost hlavně díky tomu, že v něm žil v letech 1888-1889 Vincent van Gogh, ale svou nejslavnější éru zažilo po roce 49 př.n.l., kdy Caesar podporovaný Arlesany obsadil a vyplenil Marseille. Arles se pak rychle stalo hlavním přístavem kraje a v průběhu dalších 150 let si vydobylo úžasný amfiteátr pro více jak 20 000 diváků a divadlo pro 12 000 osob, aby se lid měl kde bavit. Oboje plní svůj účel dodnes. V malebných troskách divadla se hraje převážně v době arleského festivalu na přelomu června a července.
K monumentu, jímž amfiteátr dodnes bezesporu je, jsme došli během půl hodiny. Představte si stavbu o rozměrech 136 na 107 metrů, o dvou vysokých patrech, z nichž každé má 60 oblouků. Při průchodu nižší pasáží jsme si povšimli tunelů, jimiž byla do arény naháněna dravá zvířata při gladiátorských zápasech. Dnes se tady konají býčí zápasy a různé festivaly a duch románské doby tady prostě žije.
Od amfiteátru se vydáváme ke kostelu St. - Trophime. Po cestě nám stále něco připomíná fakt, že jsme ve městě, jež je spojeno s osudem Vincenta van Gogha. V obchůdcích se suvenýry nacházíme náměty z van Goghových obrazů na těch nejrůznějších předmětech, před obchůdky vlají trička s motivem světoznámých slunečnic. Na Place du Forum míjíme kavárnu Café de la nuit, jež byla restaurována podle van Goghova obrazu. Jen „žlutý dům“, v němž malíř bydlel a v němž si také v záchvatu šílenství uřízl ucho, nenajdeme. Byl za druhé světové války zničen a už nikdy nebyl obnoven.
Přicházíme na Place de la République, na jehož horní straně nás vítá překrásně zdobený, nedávno renovovaný portál katedrály St. - Trophime, který pochází z 12. století. Chrám, zasvěcený prvnímu biskupovi v Arles, je nádhernou ukázkou provensálského románského stylu. Než vejdeme dovnitř, upoutá naši pozornost o kousek níž na náměstí stojící štíhlý a vysoký obelisk, který s sebou přivezl Caesar z Egypta a který měl být postaven v římském cirku, v cíli závodu vozů. Vnitřek katedrály tone v příšeří, v němž o to více vyniká krása vitráží chrámových oken. Najdeme tam nádherná sousoší s náměty z konce Kristova života, jednoduchou a vzdušnou výzdobu, umělecky upravené květiny. Když vyjdeme na prosluněné náměstí, všimneme si i rázovitých postaviček, které se na náměstí usadily: u obelisku se na zemi rozložila skupinka mladíků, my bychom řekli trampů, doprovázených velkými psy, kteří viditelně znepokojují psíka, který si pro jistotu vyskočil na lavičku, ne níž sedí jeho panička-„dáma v černém“. Je oblečena v černém, zřejmě slavnostním oděvu asi z 2. půle 19. století, obličej jí stíní černý slaměný klobouk a v ruce drží zdobný černý vějíř. Kromě vylekaného psíka ji provázejí další dva hafani, které však cizí psi nechávají v klidu. Dáma je zřejmě zvyklá na fotografování, je asi jednou z místních atrakcí.
Vcházíme do kláštera St.-Trophime. Zde zhlédneme křížovou chodbu, jež byla pro svou krásu zahrnuta do seznamu kulturního dědictví UNESCO. Vyjdeme i nahoru na ochoz chodby, který nám skýtá nový pohled na komplex katedrály a kláštera. Na příjemném místě chvíli pobudeme, ale blíží se poledne a je potřeba se vydat k dalšími cíli. Tím je Saint-Rémy-de-Provence. Cestou k autobusu procházíme tržištěm, které dráždí naše smysly spoustou barev a vůní. Na jedné obrovské pánvi zahlédnu i povědomou žlutou rýži paely, a tak ji raději obcházím obloukem.
Po cestě se z autobusu snažím fotografovat bělavé skály, jež lemují tento úsek cesty. Když dojedeme do St.-Rémy na parkoviště, potkává nás druhá smůla v pořadí. (Tou první byl včera pád jedné účastnice zájezdu ze strmých schůdků autobusu, což jí vyneslo pohmožděný kotník a nutnost vybírat si jen ty cíle, kam se mohla dobelhat.) Vjíždíme na docela prostorné parkoviště, kde v té době stojí jen pár osobních aut. Ve chvíli, kdy náš šofér popojíždí, aby autobus co nejméně překážel ve vjezdu, rozhodl se řidič audiny, že bude couvat. No, couvl! Přímo do levého předního rohu našeho autobusu. Jeho miláčkovi se nestalo nic, ale náš autobus to odnesl promáčklinou. (Oprava prý přijde na 60 tisíc Kč prozradil nám průvodce později.) I nastalo vyřizování a vysvětlování, při němž bylo třeba našeho pana Jaroslava, a tak jsme byli odesláni, abychom se zatím v nedalekém areálu kochali zachovalým triumfálním obloukem, který byl vybudován snad na počest dvou vnuků císaře Augusta, a mohutným mauzoleem. Mauzoleum však bylo před našimi dychtivými zraky ukryto z velké části v lešení, takže jsme se pokochali celkem rychle. Naštěstí náš průvodce mezitím dorazil a mohli jsme pokračovat dál. Procházíme starou částí městečka a tady, v uličce tak úzké, že fotoaparátem nelze zabrat celou výšku domu, se náš průvodce zastavuje před prostým, úzkým patrovým domem a upozorňuje nás na malou pamětní desku. Na ní se dočítáme, že v tomto domě se 14.prosince 1503 narodil Michel de Nostredame zvaný Nostradamus, astrolog. A po této zastávce již směřujeme k autobusu, který nás popoveze k bývalému augustiniánskému klášteru Saint-Paul-de Mausole, od roku 1807 léčebnému ústavu, kde se léčil i Vincent van Gogh.
Ale tato část programu si zaslouží víc prostoru, a proto se sem vydáme až příště.