Buková hora
Je letní sobota. Od rána svítilo sluníčko, které slibovalo, že nezmokneme. Při pohledu z vlaku na Říp jsem si ale povšimla nenápadného oblaku připomínajícího cimbuří, meteorology odborně nazývaného "Altocumulus castelatus", který bývá předzvěstí bouřky. Ta zpravidla přichází do 24 hodin právě z té strany, kde se tento mrak objeví.
Necháme se překvapit!
Vydáváme se na Bukovou horu, která se nachází na pravém břehu Labe, severovýchodně od Ústí nad Labem. Od televizního vysílače, nacházejícího se na vrcholu Bukové hory (683 m n. m.), se vydáváme po červené značce, směřující do údolí Labe. Jdeme po vozové cestě, zpevněné pouze kamením. Slunce nám praží do zad.
Pozorujeme květenu podél cesty - zvonek broskvolistý a kopřivolistý, vrbka úzkolistá, divizna knotovkovitá i velkokvětá, jestřábník, třezalka, černohlávek obecný, jitrocel, výrazně fialový chrastavec a další. Přes cestu se čile zavlní zmije a nenápadně zmizí v trávě. Název Buková hora není náhodný. Zdravé buky se stříbřitými kmeny tu stojí vznešeně ve svazích hory, rostou i v kamenných sutích podobně jako na Kletečné, snad jen s tím rozdílem, že Kletečná je tvořena znělcem a Buková hora čedičovou horninou - tefritem. Potěší nás první fialové květy dobromysli obecné.
Doprovází nás ptačí orchestr, v němž vyniká vysoký hlas velmi plachého sólisty, který mistrně prchá před našimi zraky ve větvích keřů. Blíží se poledne a všude kolem nás poletují motýli - bělásci, žluťásek, dva druhy modrásků, okáč bojínkový a okáč luční, babočky admirál a paví oko, menší babočka síťkovaná, dva druhy perleťovců, blíže neurčený bělopásek a objeví se dokonce i batolec duhový s modrofialovým leskem na křídlech, který usedá na cestu. Chybí už snad jen otakárek fenyklový, ten však vyhledává teplejší místa.
Naše červeně značená cesta zahýbá náhle v ostrém úhlu vlevo, je užší, hrbolatá a strmě klesá. Průhled mezi stromy do údolí je překrásný, ale my se rozhodneme pokračovat rovně širokou Rytířovskou cestou a nelitujeme. Po chvíli chůze k nám promlouvá kamení o zrození Středohoří - utuhlé lávové proudy proměněné ve varhany ve svahu a podél cesty další skalní útvary. Zaujmou nás šikmo postavené kamenné varhany, tzv. Ptačí kameny. Je to asi 15 m vysoký skalní útvar. Zde odpočíváme a radujeme se z krásného dne kouzla a romantiky krajiny.
Pomalu se blíží čas návratu, takže sejdeme od Ptačích kamenů přibližně 200 m dolů a pak se vracíme. Slunce je za kopcem a v lese je temněji. Barevní motýli už někde odpočívají a tu a tam se objevují tmavší drobnější motýlci se světlejšími skvrnami, snad soumračníci. Zato čmeláci mají ještě i teď napilno. Přežene se první mrak, zavane chladnější vítr, ale za chvilku znovu vysvitne sluníčko. Na obloze pozorujeme roztrhané řasy.
A již jedeme autem k Litoměřicím. Krajina je otevřená, skvělý výhled na Dokskou pahorkatinu i na Středohoří. Na obloze se rozehrává drama oblačnosti co do barev i tvarů. Načechrané vrcholy velkých kumulů jen svítí, mraky se před očima rychle mění. Pohled na Středohoří, vytvářející tmavou siluetu na světlejším pozadí, Milešovka jako by měla svatozář - je tam ještě jasno. Zato Hazmburk je sotva vidět v hrozivě temné šedi, která se rozprostírá po celém jihozápadu.... Je 19 hodin a jsme v Lovosicích na nádraží. Od jihozápadu se zvedá vítr a už je tu první blesk a kapky deště. Přijíždí vlak, do něhož nastupuji a ujíždím před bouří. Cestou si vzpomenu si na mrak ve tvaru cimbuří, který bouřku předpověděl a v myšlenkách se vracím i na Bukovou horu, kde nám Středohoří odhalilo další své krásy a zajímavosti.
Jana Haasová
Pověsti a legendy Českého Středohoří
Věslav a Lucie
Za letních nocí, když ve vsi pod Hazmburkem odtroubil ponocný jedenáctou a kraj se ponořil v noční dumy, vyplynula z temných hradních zřícenin postava dívky v bílé říze, s rozpuštěnými vlasy. Kráčela opuštěnými nádvořími hradu, žalostně vzdychala. Po každém vzdechu skanula jí z prsou na zem drobná krůpěj krve. Kam dopadla, tam vyrostl rudý, krvavý kvítek.
Byl to duch Lucie, nešťastné dcery Mikuláše Zajíce, pyšného pána hradu Hazmburka. Jak nelítostně rozhodoval o svých poddaných, tak bezcitně zkrušil pan Mikuláš srdce své mladé, krásné dcery. Vybral jí za ženicha saského kurfiřta, protože byl korouhevným pánem, a uspořádal k jeho poctě slavný turnaj.
I sjelo se k turnaji panstvo ze širého kraje i hosté ze sousedních Sas, rytíři v pozlaceném brnění, na koních, jejichž čabraky byly protkány zlatem a ozdobeny drahým kamením, až oči přecházely od vší té nádhery a lesku. Pozornost Luciinu zaujal rytíř, oděný ze všech nejprostěji. Jen železo a kůže chránily jeho tělo, zato však si vedl ze všech nejstatečněji a saské rytíře, kteří provázeli kurfiřta, jednoho po druhém vyhazoval ze sedla. Na rtech diváků lpěla otázka, kdo je ten neznámý, cizí rytíř, na jehož štítě chybí erb. Když byl pozván, aby zdvihl hledí, zastavil se před Lucií, stojící s otcem, a odhalil svou tvář. Byl to Věslav, syn chudého zemana z Košťálova. Lucie zahořela v tvářích, podala mu ruku, postavila se mu po boku.
„Otče, miluješ-li mě,“ prosila žádostivě, „dovrš moji radost a dovol, bych se místo s kurfiřtem zasnoubila s Věslavem!“ Pan Mikuláš zakabonil líce, zadumal se a rychle sbíral myšlenky, jakou léčku by měl nastrojiti, aby se zbavil Věslava a dceřino srdce navždy odloučil od chudého syna zemanského.
„Svoluji,“ řekl, obrátiv se k Věslavovi, „avšak kladu si jednu důležitou podmínku. Dříve, nežli ti dám svou dceru, musíš odejíti do světa a přivésti na můj hrad živého, spoutaného draka!“
Věslav odešel do světa, tužil své síly v turnajích a pátral tam po zlém, živém draku…Opuštěná dívka tesknila a vadla hořem, strachujíc se, že Věslav zahyne v nerovném boji, že se nikdy nevrátí v její náruč zpátky.
Pan Mikuláš si zatím stavěl v Budyni zámek. Chtěl do něho uvésti svoji smutnou dceru, která zůstávala věrna Věslavovi a odmítala všechny ženichy. Dříve než se přestěhoval do nového sídla, zemřela Lucie steskem a žalem. I dal ji pan Mikuláš, který teprve nyní pocítil lítost nad svým zlým činem, uložiti do skleněné rakve a k rakvi kázal postaviti svíce. Potom opustil hrad, který se stal hrobkou jeho nešťastné dcery, a odstěhoval se na Budyni. Sedmý rok táhl nad Hazmburkem od té doby, co zůstal opuštěn, když tu v podvečer podzimního dne kdosi zabušil na jeho bránu.
„Hej, otvírejte!“ ozval se zvučným hlasem. „Jdu na noc a přivádím s sebou zkroceného draka, jak bylo přáním hradního pána.“ Z okénka nad branou vyhlédl ven polekaný vrátný.
„Kdo jsi? Zde nikdo nebydlí…Hledáš-li pana Mikuláše, musíš zajíti na Budyni.“
„Jsem Věslav Košťálovský,“ odpovídal návštěvník. Byl osmahlý a zjizvený v tvářích, čelo měl zbrázděno od stesku, bojů a utrpení. „Kde je Lucie, rytířova dcera?“ zeptal se dychtivě, jat neblahým tušením.
„Lucie?“ – opakoval vrátný – „Lucie zemřela a odpočívá zde na hradě v rakvi.“
Věslav zaúpěl, jako by mu střela proklála srdce. Vešel do hradu, drak v patách za ním. Vrátný ho zavedl do místnosti, kde ležela mrtvá nevěsta. Rozžehl svíce, vyšel tiše ze síně. Rytíř se vrhl v zoufalém bolu k nevěstině rakvi, štkal a naříkal si, zatím co z ňader Luciiných tryskaly krůpěje krve.
Když ráno vrátný nahlédl do komnaty, ležel tam Věslav mrtev.
Uložili ho do rakve, postavili rakev vedle Lucie, pomodlili se za nešťastné milence v budyňském kostelíku. Drak zůstal u nich na stráži. Nepřijímal žádné potravy, tesknil, až konečně zdechl. Hazmburk, stav se hradem ze smutné pohádky, hynul opuštěn a rozpadal se v trosky.
Rudé kvítky, podobné krůpějím krve, jež rok co rok vykvetou na hradním nádvoří a pod hradbami, neustávají upomínati na tento truchlivý, žalostný příběh.