Pozor! Nejde o seniory, kteří si spolu povídají, tedy rokují třeba někde na lavičce v parku, či jinde, v hospodě nebo v kavárně, ale o něco docela jiného. Začnu zeširoka, jsem totiž taky senior.
Jak jistě víte, pro mnohé lidi není snadné zjištění, že se už také stali seniory, důchodci, penzisty. Pro některé je toto zjištění nesmírně šokující a mnohdy si neví rady s volným časem, pokud nemají nějakého toho koníčka, anebo povinně a každodenně nehlídají vnoučata. Chtěl bych napsat o seniorech, kteří se trochu vymykají „z normy“. Našli si koně velice velkého a docela neobvyklého. Nahoře je vidíte jak jdou „ve stopách Beatles“, přesně po tom samém přechodu po chodce, jenže téměř o padesát let později.
Zní to jako pohádka: Byl jednou jeden domov důchodců, V Anglii, v Londýně na Essex Road. Žili si tam docela spokojeně různí penzisté, až do té doby, než vedení domova rozhodlo, že sál, kde se pravidelně scházeli a kde se denně hrály různé společenské hry a hlavně oblíbené Bingo, bude zrušen. To se ale ve vedení velice spletli. Nepočítali s odporem seniorů a s jejich energií. Devadesátiletý Alf Garretta ještě s několika stejně starými přáteli okamžitě svolal protestní schůzi a aby to mělo říz, tak na ní přizval i zástupce BBC. A ti kupodivu přišli. Protest čiperných obyvatel zařízení pro seniory se tak setkal se zájmem veřejnosti, která jednohlasně považovala jednání vedení ústavu za ohavný pokus izolovat obyvatele od normálního společenského života. Televizní producent Tim Samuels, zjistil, že by se celý jejich příběh dal využít k propagaci, tedy ke kampani, která by nakonec dokonce mohla vést ke zlepšení kvality života v domovech důchodců a starých lidí vůbec..
Při natáčení televizního dokumentárního filmu museli televizní pracovníci a autoři scénáře s údivem konstatovat, že tito pomalu zcela odepsaní senioři mají více životního elánu než mnozí mladí lidé.
Zjistili také, že někteří z obyvatel hrají na různé hudební nástroje a tak vznikl nápad založit kapelu a nějaké skladby nahrát. Nejdříve bylo nahráno několik kazet, které byly přehrány v několika jiných domovech a výsledek byl, že se přihlásilo ke spolupráci kolem čtyřiceti lidí. Tehdy vlastně vzniklo něco podobného jako „Hledá se Superstar“, ale zde by se to dalo nazvat „Anglie hledá super Rentner-Band“.Hudební společnosti zjistily, že zde našly tak zvanou „díru v trhu“ a tak byl založen sbor s orchestrem, původně nazvaný Geriatric Band. Ale z etických a estetických důvodů bylo rozhodnuto přejmenovat se na „The Zimmers“. Je to pojmenování takových těch pomůcek k chůzi, které jsou k vidění na ulicích především na Západě a v Anglii jsou nazvány podle výrobce. A ten se jmenuje Zimmer. U nás v Holandsku se jim říká „rollator“. Nahrávka vznikla v rekordní rychlosti, za dva dny, v legendárním studiu Abbey Road Studio, kde kdysi nahrávali také Beatles. Jako první skladbu senioři nahráli rockovou píseň od skupiny The Who: „My Generation“. K tomu se pak postupně přidaly další skladby, většinou ze šedesátých let. Vedoucím zpěvákem je ten devadesátiletý Alf Carretta, který prý pro zajímavost zpívá bez umělého chrupu, aby zdůraznil svoje stáří. Zpívá výborně. Celý ten nyní již velmi známý seniorský sbor tvoří kolem 40 lidí, dohromady je jim skoro 3000 let. Nejstaršímu z nich, Busteru Martinovi , je už dokonce sto let a nejmladší dáma je velmi zdatná a temperamentní sedmdesátnice. Také je zajímavé dodat, že někteří členové se už pohybují jen na vozíčcích a na zkoušky a na vystoupení jsou vždycky dopravováni různými dobrovolnými pomocnicemi a pomocníky .
Jejich nahrávka se dokonce vloni v květnu dostala v Anglii mezi prvních deset nahrávek na žebříčku popularity, tak zvaných „charts“. Také pořádají , přes poměrně vysoké stáří členů orchestru a zpěváků, neustále různé zájezdy i když ne vždy v plném počtu - a veškeré honoráře nejdou do jejich kapes, ale pochopitelně do pokladen domovů důchodců a na různé charitativní účely. Vždy ale pro seniory. Letos byla menší skupina Zimmerů dokonce v Americe a také vystoupení v různých evropských televizních stanicích jsou od nich stále velice žádána. The Zimmers dostali a stále dostávají různé nabídky ke spolupráci od uznávaných a populárních kapel, ale milí Geriatrici odmítli, prý z obavy, že by to s těmi mladými už nebylo to pravé.
Aby šli s dobou, tak jeden jejich sólový zpěvák také ukazuje vztyčený prostředníček, jak to mnohdy vidíme u šoférů aut a v televizi od různých celebrit a od politiků, kteří by to tedy už neměli dělat vůbec. The Zimmers říkají, že se tak jen přizpůsobují mladým muzikantům a mládeži vůbec. Pak se říká, že nám staří lidé kazí mládež. Tedy, že se mládež naučila všechno od nich. Kdepak. Tady je důkaz, že je tomu právě naopak.
Také obal na jejich CD je stylový. Je to vlastně obdoba obálky jednoho LP skupiny The Who.
Podívejte se na ně, jak se na to hezky barevně vyparádili.
Také na tomto příběhu je vidět, že je každopádně lépe zabývat se jinými věcmi, než naříkáním nad uplynulým časem, nad vším tím, co nepříjemného nám přináší stáří, nad tím, co jsme zameškali, zaobírat se svými i cizími nemocemi, a nebo dokonce si zoufat nad politikou a nad světem, který nás obklopuje. Ale pozor, příběh The Zimmers nás učí, že člověk ani ve stáří nemá rezignovat a nesmí být k životu lhostejný!!
Chcete si je poslechnout? Jejich nahrávku můžete najít na YOU TUBE. Do hledače stačí napsat The Zimmers.