S Chartres jsme se rozloučili po 9. hodině ranní, neboť nás čekal víc jako dvouhodinový přejezd do města Rennes, jež je označováno jako brána do Bretaně. Autobus nás unášel rovinatou krajinou na západ. Z okna jsem pozorovala šťavnaté zelené louky, na nichž se popásala menší či větší stáda skotu. Kravičky nebyly hnědobílé, jak je známe z našich pastvin, ale buď černobílé, nebo plavé – tak světlé, že z větší vzdálenosti vypadaly skoro bílé. Působily tak nesmírně spokojeně, až jsem si pomyslela, že by možná nebylo špatné být na čas bretaňskou krávou… Občas se vynořila vesnice či městečko a vždy vypadaly čistě a upraveně- radost pohledět. Průmyslové objekty krajinu nehyzdily téměř vůbec, jen jsme se asi dvakrát setkali s řadou vrtulí, jež nás informovaly, že Francouzi vyrábějí elektřinu i s pomocí větru.
Bylo poledne, když jsme vjížděli do předměstských ulic Rennes. Průmyslové objekty nás upozornily, že vjíždíme již do velkého města. V Rennes dnes žije skoro 250 000 obyvatel. Město je administrativním centrem regionu Bretaň a kulturním střediskem západní Francie s univerzitou založenou v roce 1735. Všichni vládci Bretaně, vévodkyni Annu nevyjímaje, byli korunováni ve zdejším chrámu. Sňatek vévodkyně Anny s Karlem VIII. v roce 1491 sice zachránil město před vpádem vojska francouzského krále, ale na druhé straně předznamenal spojení Bretaně s Francií, jež bylo dovršeno v roce1532. Rodový znak vévodkyně Anny-norek, je zobrazen na bretaňské vlajce. Roku 1720 Rennes zachvátil ohromný požár, který poničil velkou část starého města. Později bylo město obnoveno v moderním duchu pod vedením pařížského architekta J.Gabriela, a tak v Rennes najdeme vedle části historického jádra s křivolakými uličkami a množstvím hrázděných domů moderní bulváry s velkolepými budovami, širokými náměstími a pravoúhlou sítí ulic – tak, jak ji známe z Paříže. My jsme dvě hodiny, které jsme měli strávit v tomto městě, věnovali té historické části. Cesta nás zavedla ke katedrále St-Pierre. Její klasicistní budova, s výjimkou dvou nápadných, jakoby nedokončených věží, pochází z 19.století. Původní chrám byl značně poškozen při požáru města. V uličkách a na náměstíčkách historického centra jsme obdivovali množství hrázděných domů, jejichž pestré barvy přitahovaly pozornost. Domy jsou poměrně úzké a vysoké-většinou dvoupatrové, a ačkoli mnohé stáří nachýlilo na stranu či dopředu, aktivně žijí. Jsou obydlené a v jejich přízemí většinou najdeme hospůdky nebo obchůdky. Nesmím zapomenout ani na zastávku před čerstvě opravenou budovou bretaňského Parlamentu. Na trávníku před budovou našim fotoaparátům ochotně zapózovala parlamentní mourovatá kočka s nádherně zelenýma očima.Bylo zřejmé, že je na obdivovatele zvyklá.
Po dvou hodinách jsme na rozloučenou aspoň z dálky zhlédli renneské „výškáče“, jež mají oválný tvar a na rozdíl od těch našich se o nich dá říct, že jsou krásné, a vyjeli jsme – tentokrát na jihozápad, kde nás čekaly menhiry u Carnacu, potom město Vannes a nocleh v městečku Auray.
K Carnacu jsme se přiblížili po půldruhé hodině jízdy. Ačkoliv jsem o zdejších menhirových polích četla, skutečnost předčila veškerá očekávání. Představte si 4 km dlouhý, téměř nepřerušovaný pás pozemků pokrytý menhiry – kameny různé velikosti (ty nejmenší dosahovaly výšky asi tříletého dítěte, ty největší byly několikametrové). Některé stály v řadě, jiné tvořily skupiny či půlkruh, další byly osamocené. Je jich tam na tisíce a jejich stáří se udává mezi 4 až 7 tisíci roky. Někteří vědci jim připisují kultovní význam, jiní zastávají spíš astronomickou teorii, podle které uspořádání kamenů souviselo s postavením hvězd. Všichni se však shodují v tom, že kameny mají souvislost s dávnými pohřebišti. Pohled na pole menhirů je úžasný. Většina z nich totiž stojí v koberci sytě fialového vřesu, který ostře kontrastuje s šedí kamene. A protože kam turistova noha šlápne, tam deset let nic neroste, jsou dnes už pole menhirů oplocena. Pokud chcete projít celou trasu a nohy vám neslouží, můžete se svézt bílým vláčkem. Na mne tohle místo zapůsobilo velmi silně, tady jsem se potkala s pradávnou historií tváří v tvář…
Jen půlhodina jízdy nás dělila od poslední zastávky dnešního dne-města Vannes. Představuje se jako Město umění a historie toto hlavní město departmentu Morbihan, které čítá necelých 50 tisíc obyvatel.Město mělo největší význam ve středověku. Zasedal v něm bretaňský parlament a unie mezi Bretaní a Francií byla v roce 1532 podepsána právě tady. Před městskou branou, kterou se vchází do historického centra obklopeného zachovalými hradbami, je kotviště člunů.Kotví jich tam snad stovky. Historické město je krásné, i ono má svou nádhernou katedrálu, ale co upoutalo nejvíce, to byla překrásná parková květinová výsadba prostor pod hradbami. Stáli jsme a okouzleně shlíželi na svěže zelené plochy trávníků, na nichž byly uměle vykrouženy překrásné ornamenty z pestrých květin. Město jsme proběhli, protože nás na nábřeží blízko městské brány čekala v sedm hodin večeře. A co jsme večeřeli tentokrát? No, pro mne něco nezapomenutelného! Předkrm - rybí paštika - byl výborný. Ale pak jsme dostali hovězí špíz s pomfrity… Špíz byl údajně „hodně propečený“. Jak pro koho. Já jsem po třetím soustu dospěla k názoru, že bych se stejným úspěchem mohla žvýkat ocelovou pružinu, a přenechala maso manželovi, který má žvýkací aparát lépe vyvinutý. Pomfrity a třetí chod, jímž byla „palačinka“ z listového těsta se zmrzlinou, můj hlad ukonejšily dostatečně.
A pak už následovalo jen nalodění do autobusu a 20 minut jízdy do městečka Auray, na jehož okraji stála úplně stejná „bytelná stodola“ jako včera v Mainviller. Lišila se jen tím, že se dveře neotevíraly kartou, ale poctivým klíčem. Dozvěděli jsme se, že i další den bude ve znamení brzkého vstávání, a proto dobrou noc!
Quiberon, Port Louis, Pont Aven
Třetí den našeho francouzského pobytu byla neděle. Ráno, do něhož jsme se probudili, napovídalo, že nás zřejmě nečeká slunečný den. Tradičně dobrá snídaně však zvedla naši náladu o několik stupňů, a tak jsme se stoickým klidem přijímali první dešťové kapky, které začínaly pleskat o asfalt už při našem naloďování do autobusu. Ten den nás čekala krátká projížďka po poloostrově Quiberon a potom cesta kopírující pobřeží směrem na západ se zastávkami v Port Louis, Pont Aven, Concarneau. Dnešním cílem a zároveň místem noclehu mělo být město Quimper.
Na poloostrov Quiberon jsme to měli kousek. Tento úzký poloostrov je dlouhý asi 15 km a v nejužším místě je široký přesně tak, aby po něm mohla vést silnice a železnice. V horkých letních dnech jsou prý jeho pláže obléhány davy turistů. Dnešních sotva 19°C však nikoho na pláž nelákalo, a tak jsme záliv, na jehož břeh jsme na chvíli vystoupili, pozorovali v klidu. Brzy jsme však poloostrov opustili a vydali se k rybářské obci Port Louis.
Port Louis je rybářské městečko se zachovalou citadelou, jejíž jádro dodnes slouží vojenským účelům. Prošli jsme kolem hradeb a dostali se až k místu, kde je dnes památník vězňů deportovaných za války. Do dálky svítí jednoduchý, na bílo natřený dvojramenný kříž. Průchodem v hradbách jsme se dostali na pláž a měli jsme chvíli na to, abychom si vlastnoručně našli nezbytné mušličky. Začal právě odliv, a pláž tedy nevypadala právě vábně. Byla pokryta cáry chaluh, navíc se zase pěkně rozpršelo, takže postavy chodící v předklonu po pláži pod deštníky vypadaly jistě groteskně. Nicméně mušličky jsme nasbírali! A tak jsme očistili boty olepené mokrým jemným pískem a zaujali svá místa v autobuse, abychom se mohli rozjet do městečka Pont Aven.
Do tohoto městečka jsme se těšili z několika důvodů. Především to bylo místo, které svým pobytem proslavil významný malíř Paul Gauguin i další známí malíři. Dále jsme chtěli přijít na kloub jeho označení „město 14 domů a 15 mlýnů“ a konečně: už od rána se nám sbíhaly sliny. Pont Aven je proslulý svými máslovými sušenkami, které prý voní po celém městečku, a dokonce nám byla slíbena jejich ochutnávka.Vystoupili jsme na parkovišti nad centrem městečka a pečlivě větříce vydali jsme se vstříc slibované lahůdce. A skutečně! Ani ne po pěti minutách chůze to před námi sladce zavonělo a za chvíli jsme stáli před domem, který v přízemí skrýval pekárnu a obchod se sušenkami, v prvním patře prodejnu různých potravinových a alkoholických výrobků pro tento kraj typických a ve druhém patře prodejnu různých typických suvenýrů-hlavně keramiky a textilních výrobků, často s umnými výšivkami. Protože byla neděle, přišli jsme o pohled na to, jak se sušenky pečou, ale ochutnávat jsme mohli do sytosti. Na policích s krabičkami a dózami plnými sušenek ležely misky plné nejroztodivnějších vzorků. A jeden byl chutnější než druhý. Ale to nebylo všechno. Když jsme přišli do 2. poschodí, každý dostal ochutnat skleničku cidre, což je mírně alkoholický jablečný mošt (prý 4-7% alkoholu), a skleničku zvláštního tyrkysově zbarveného nasládlého likéru, který se vyrábí z mořských řas a prý posiluje ženskou potenci. No, nevím… Jistě se nikdo nepodiví, že po takové propagační akci neodcházel z tohoto domu nikdo s prázdnou. A vsadím se, že dárky tady zakoupené udělaly obdarovaným nemalou radost. Z voňavého teplého prostředí prodejny se nikomu ven do deště nechtělo, ale museli jsme přece najít těch 15 mlýnů! A skutečně! Koryto řeky Aven je lemováno historickými kamennými domky a domy, které evidentně dříve byly mlýny. Dnes jsou v nich zřízeny útulné hospůdky a creperie (což jsou, zjednodušeně řečeno, „palačinkárny“). S trochou závisti jsme se podívali na jejich hodující hosty a vydali se zase zpět k autobusu. A abych nezapomněla – obec z pobytu Paula Gauguina pěkně profituje. Gauguin se na nás kouká z plakátů, poutačů, motivy z jeho obrazů najdeme na suvenýrech…
V městečku bylo příjemně a vydrželi bychom tam jistě déle, ale čeká Concarneau. Jenže o tom až zase příště.
S Chartres jsme se rozloučili po 9. hodině ranní, neboť nás čekal víc jako dvouhodinový přejezd do města Rennes, jež je označováno jako brána do Bretaně. Autobus nás unášel rovinatou krajinou na západ. Z okna jsem pozorovala šťavnaté zelené louky, na nichž se popásala menší či větší stáda skotu. Kravičky nebyly hnědobílé, jak je známe z našich pastvin, ale buď černobílé, nebo plavé – tak světlé, že z větší vzdálenosti vypadaly skoro bílé. Působily tak nesmírně spokojeně, až jsem si pomyslela, že by možná nebylo špatné být na čas bretaňskou krávou… Občas se vynořila vesnice či městečko a vždy vypadaly čistě a upraveně- radost pohledět. Průmyslové objekty krajinu nehyzdily téměř vůbec, jen jsme se asi dvakrát setkali s řadou vrtulí, jež nás informovaly, že Francouzi vyrábějí elektřinu i s pomocí větru.
domů, jejichž pestré barvy přitahovaly pozornost. Domy jsou poměrně úzké a vysoké-většinou dvoupatrové, a ačkoli mnohé stáří nachýlilo na stranu či dopředu, aktivně žijí. Jsou obydlené a v jejich přízemí většinou najdeme hospůdky nebo obchůdky. Nesmím zapomenout ani na zastávku před čerstvě opravenou budovou bretaňského Parlamentu. Na trávníku před budovou našim fotoaparátům ochotně zapózovala parlamentní mourovatá kočka s nádherně zelenýma očima.Bylo zřejmé, že je na obdivovatele zvyklá.
K Carnacu jsme se přiblížili po půldruhé hodině jízdy. Ačkoliv jsem o zdejších menhirových polích četla, skutečnost předčila veškerá očekávání. Představte si 4 km dlouhý, téměř nepřerušovaný pás pozemků pokrytý menhiry – kameny různé velikosti (ty nejmenší dosahovaly výšky asi tříletého dítěte, ty největší byly několikametrové). Některé stály v řadě, jiné tvořily skupiny či půlkruh, další byly osamocené. Je jich tam na tisíce a jejich stáří se udává mezi 4 až 7 tisíci roky. Někteří vědci jim připisují kultovní význam, jiní zastávají spíš astronomickou teorii, podle které uspořádání kamenů souviselo s postavením hvězd. Všichni se však shodují v tom, že kameny mají souvislost s dávnými pohřebišti. Pohled na pole menhirů je úžasný. Většina z nich totiž stojí v koberci sytě fialového vřesu, který ostře kontrastuje s šedí kamene. A protože kam turistova noha šlápne, tam deset let nic neroste, jsou dnes už pole menhirů oplocena. Pokud chcete projít celou trasu a nohy vám neslouží, můžete se svézt bílým vláčkem. Na mne tohle místo zapůsobilo velmi silně, tady jsem se potkala s pradávnou historií tváří v tvář…
Před městskou branou, kterou se vchází do historického centra obklopeného zachovalými hradbami, je kotviště člunů.Kotví jich tam snad stovky. Historické město je krásné, i ono má svou nádhernou katedrálu, ale co upoutalo nejvíce, to byla překrásná parková květinová výsadba prostor pod hradbami. Stáli jsme a okouzleně shlíželi na svěže zelené plochy trávníků, na nichž byly uměle vykrouženy překrásné ornamenty z pestrých květin. Město jsme proběhli, protože nás na nábřeží blízko městské brány čekala v sedm hodin večeře. A co jsme večeřeli tentokrát? No, pro mne něco nezapomenutelného! Předkrm - rybí paštika - byl výborný. Ale pak jsme dostali hovězí špíz s pomfrity… Špíz byl údajně „hodně propečený“. Jak pro koho. Já jsem po třetím soustu dospěla k názoru, že bych se stejným úspěchem mohla žvýkat ocelovou pružinu, a přenechala maso manželovi, který má žvýkací aparát lépe vyvinutý. Pomfrity a třetí chod, jímž byla „palačinka“ z listového těsta se zmrzlinou, můj hlad ukonejšily dostatečně.
Tradičně dobrá snídaně však zvedla naši náladu o několik stupňů, a tak jsme se stoickým klidem přijímali první dešťové kapky, které začínaly pleskat o asfalt už při našem naloďování do autobusu. Ten den nás čekala krátká projížďka po poloostrově Quiberon a potom cesta kopírující pobřeží směrem na západ se zastávkami v Port Louis, Pont Aven, Concarneau. Dnešním cílem a zároveň místem noclehu mělo být město Quimper.
v klidu. Brzy jsme však poloostrov opustili a vydali se k rybářské obci Port Louis. 
.jpg)
dózami plnými sušenek ležely misky plné nejroztodivnějších vzorků. A jeden byl chutnější než druhý. Ale to nebylo všechno. Když jsme přišli do 2. poschodí, každý dostal ochutnat skleničku cidre, což je mírně alkoholický jablečný mošt (prý 4-7% alkoholu), a skleničku zvláštního tyrkysově zbarveného nasládlého likéru, který se vyrábí z mořských řas a prý posiluje ženskou potenci. No, nevím… Jistě se nikdo nepodiví, že po takové propagační akci neodcházel z tohoto domu nikdo s prázdnou. A vsadím se, že dárky tady zakoupené udělaly obdarovaným nemalou radost. Z voňavého teplého prostředí prodejny se nikomu ven do deště nechtělo, ale museli jsme přece najít těch 15 mlýnů! A skutečně! Koryto řeky Aven je lemováno historickými kamennými domky a domy, které evidentně dříve byly mlýny. Dnes jsou v nich zřízeny útulné hospůdky a creperie (což jsou, zjednodušeně řečeno, „palačinkárny“). S trochou závisti jsme se podívali na jejich hodující hosty a vydali se zase zpět k autobusu. A abych nezapomněla – obec z pobytu Paula Gauguina pěkně profituje. Gauguin se na nás kouká z plakátů, poutačů, motivy z jeho obrazů najdeme na suvenýrech…