I tento, již poslední úsek cesty, na jejímž konci mě čekal vytoužený TALLINN, jsme zdolali bez komplikací. Vítalo nás stejně pohádkové panoráma, jak jsem si je zapamatovala z doby před čtvrt stoletím, a ubytováni jsme byli opět na okraji města v hotelu tak mezinárodním, že mezinárodnější snad už být nemohl. Všude halas a zmatek, pokoje otevírané kartou, u většiny pokojů zámky vzdorující pokusům o otevření, věčně přetížený, a v důsledku toho stávkující výtah, díky němuž jsme podnikali pěší procházky z 5.patra do přízemí po zadním schodišti. Jídlo se podávalo v ohromné jídelně, která nás překvapila jednou specialitou. Jídlo nám přinesla servírka, ale pro kávu, pivo, víno atp.si musel každý žíznivec naklusat sám do fronty u barpultu. A po večeři jsme se dokonce dověděli, že"kófe nět"... Teprve fronta zavile se tvářících kafařů personál přesvědčila a asi po 20 minutách se "kófe" jako zázrakem opět objevilo. A právě v této jídelně jsme na vlastní oči viděli, jak vypadá takový finský "poro"...
V sousedním Finsku mají přísné zákony pro konzumaci alkoholu, a tak o víkendu se Tallinn stává Mekkou pro množství alkoholuchtivých finských turistů. Jejich pijatiky jsou možná přehlédnutelné, ale v žádném případě nejsou přeslechnutelné. Estonci je pohrdavě označují jako"opilé losy", jenže finský výraz"poro", který pro ně užívají coby nadávku, neznamená "los",nýbrž "sob"...Trochu babylon, že?
Protože jsme se první večer v Tallinnu ubytovali i navečeřeli rychle, vydali jsme se ještě na večení (světlo bylo jako odpoledne) procházku. Můj muž si našel na mapě"blízké" jezero a chtěl ho dobýt... Asi po třičtvrtěhodině chůze jsme sice neobjevili jezero (to jsme pak viděli v neděli z okna autobusu při cestě na letiště), ale supermarket a v něm vodku a pivo "Saaremaa", které jsem slíbila dovézt synovi. Přihodila jsem do košíku i "placačku" "Vany Tallinn" - proslulého balzámu, bez něhož prý nelze z Tallinnu odjet. No a protože se únava hlásila, následovala už jen cesta do postele.
TALLINN
Sobotní ráno slibovalo, že TALLINN (400 000 obyvatel) si prohlédneme se sluníčkem nad hlavou. Tento týden poprvé jsme nemuseli svou "bagáž"stěhovat do autobusu, protože nás v Tallinnu čekal ještě jeden nocleh. Švédské stoly v naší "polosamoobslužné" jídelně se prohýbaly pod dobrotami, i "kófe"bylo, a tak jsme na poslední prohlídku vyráželi ve skvělé náladě a plni sil. Po cestě do Starého města jsme zhlédli i pamětihodnosti ležící dále od historického centra. Bylo to Kateřinino údolí - barokní letní sídlo cara Petra I., které dnes skrývá uměleckou kolekci především nizozemských mistrů. Z parku kolem vily jsme viděli proslulou "Rusalku" - pomník vybudovaný v roce1902 obětem z potopené ruské vojenské lodi Rusalka. Z okna autobusu nám Vasilisa ukázala proslulou Pěveckou arénu, kde se konávají estonské svátky písní, a olympijský areál, kde probíhaly v době moskevské olympiády vodácké soutěže. Přímo naproti vodáckému areálu se tyčí impozantní trojúhelníková štítová stěna zachovalé části zříceniny kláštera řádu sv. Brigitty.
Autobus nás poté vyvezl do výše položené části Starého města, k mohutné zachované části opevnění a hradeb,jimž vévodila nejkrásnější z dochovaných věží nesoucí název Dlouhý Hermann. Pochází z 13.století, je vysoká 55m a stále na ní vlaje estonská státní vlajka. Na tomto místě jsme se měli sejít v 15hodin. Součástí prohlídkového okruhu totiž také mělo být osobní volno. Dál, a to do kopce, už jsme museli pěšky. Trochu jsme sice funěli, ale pohled, který se nám asi po 10 minutách chůze naskytl, stál za to! Před námi se rozkládala mohutná katedrála Alexandra Něvského, postavená ve slohu ruského historismu, s typickými cibulovými věžemi a bohatou vnitřní výzdobou. Hned naproti stála růžová budova zámku Toompea, v němž dnes sídlí parlament. Pokračovali jsme dál malebnými křivolakými uličkami. Míjeli jsme krásně renovované středověké kupecké domy, míjeli další kostely, z nichž některé dnes slouží jako galerie. Cesta nás pomalu dovedla na Radniční náměstí, jehož středověká dlažba v chodci vzbuzuje pocit, že jde po zvlněném koberci. Náměstí dominovala gotická radnice z roku1402 se zvláštní štíhlou osmibokou věží. Na jejím vrcholku bdí nad celým městem větrná korouhvička "Starý Thomas". A protože ten den město slavilo nějaký svátek, vystupovaly na náměstí hudební soubory. My jsme tam zastihli malé flétnisty. Pak jsme pokračovali dolní částí historického Starého města. Pokochali jsme se vyhlídkou na historické město, které pro svou krásu bylo zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Obdivovali jsme jedno z nejmohutnějších městských opevnění v severní Evropě. Hradby byly 3m silné a 16m vysoké s 46 obrannými věžemi. Asi polovina tohoto obranného komplexu byla zachována do dneška. Všude po cestě jsme se setkávali s nádhernými suvenýry, často z jantaru, jejichž cena však byla víc než evropská. Zaujal nás i trh lidových řemesel, který se konal u příležitosti oslav. Stánky lemovaly celou dlouhou ulici spojující horní a dolní Staré město. K těm jsme také zamířili,když jsme před 14.hodinou
"dostali rozchod". To jsme však netušili, že v tom okamžiku se naše štěstí unavilo a sedlo si na někoho jiného.Já jsem nejprve neměla moc šťastnou ruku při výběru "pravého"estonského suvenýru. Padla mi do oka zvláštní dlouhá šála jemně zdobená kožešinkou. Což o to! Krásná je. Jenom jsem doma při zevrubné prohlídce objevila nenápadný lísteček Made in Italy... Sotva čtvrt hodiny poté, co jsme dostali volno, se nebe zatáhlo a začalo lít jako z konve. Nedalo se dělat nic jiného než jít na kávu, ale stejný nápad v tu chvíli měla většina turistů i domácích, a tak volná dvě místa jsme hledali pěkně dlouho a na obsluhu čekali ještě déle. K autobusu pod Dlouhým Hermannem jsme tedy vyrazili na poslední chvíli a..."zakufrovali"jsme! Do autobusu jsme doletěli (já byla spíše dovlečena) zpěnění 3 minuty před odjezdem. No a tam jsme se dozvěděli, že jedna z nejstarších účastnic našeho zájezdu upadla, rozsekla si čelo o kámen a naše Vasilisa je s ní na ošetření v nemocnici. Šofér dostal rozkaz zavézt nás - bezprizorné sirotečky - na pobřeží zálivu do skanzenu estonské vesnice Rocca al Mare. Nu což! Za jiného počasí by nás skanzen zaujímající plochu 64ha docela lákal, ale venku lilo a lilo. Leč poslouchat se musí, a tak jsme jeli. Někteří z nás odmítli opustit autobus a pozorovali proudy deště přes okno, ale hrstka se nás do deště přece jen vydala. V pokladně jsme museli zdolat další překážku - paní pokladní, jež odmítala našim seniorům poskytnout slevu na vstupné řkouc, že ta platí jen pro seniory domácí. Ale i tu jsme "ukecali". Venkovská stavení byla zajímavě vybavená, v některých pracovali řemeslníci, v jiných se stařenky v estonských lidových krojích zabývaly nějakou ruční prací, v hospodě filmaři natáčeli tančící skupinky lidí v slavnostních krojích...
Byla to zajímavá podívaná, ale na nás už nebyla snad ani nit suchá, a tak jsme zaveleli k předčasnému návratu do hotelu. Tam už nás čekala Vasilisa s naší raněnou. Zranění nakonec nebylo tak vážné, spravilo to pár stehů a jeden kvalitní "monokl"! A tak si naše paní paní profesorka v.v. odvážela z Tallinnu jedinečný suvenýr, ale na dobrém rozmaru jí to neubralo.
Všechno má svůj konec, a tak LETÍME DOMŮ
Nedělní ráno už probíhalo ve znamení cesty domů. Po snídani jsme se rozloučili s naší Vasilisou, která odjížděla dříve než my - autobusem do Vilniusu. Každému z nás nadiktovala poznávací značku autobusu, který nás měl po poledni odvézt na místní letiště. V tomto autobuse jsme se nakonec ve 12.20 hod všichni ve zdraví sešli a vyjeli směr letiště. Letiště není velké, ale je úplně nové, moderní, a když jsme prošli všemi odbavovacími ceremoniemi, docela pěkně se nám při kafíčku či pivu čekalo, až nás vyzvou k nástupu do našeho letadla. Jakmile jsme se v letadle posadili na svá místa, zjistili jsme, že manžel má po pravici nefalšovanou muslimku, zatímco já jsem měla po levici nefalšovaného hudebního skladatele. Cesta probíhala dobře, muslimka naštěstí nebyla podminovaná, ani skladatel se neutaktoval k smrti, ač se o to celou cestu snažil, a tak jsme na rodnou hroudu vkročili živi a zdrávi, plní dojmů a s předsevzetím, že pokud nám hlava a nohy slouží, budeme v cestách pokračovat...
Text a foto: Míla Nová
Pohled na město z hradeb
Zřícenina kláštera řádu sv.Brigitty
Katedrála Alexandra Něvského
bez komplikací. Vítalo nás stejně pohádkové panoráma, jak jsem si je zapamatovala z doby před čtvrt stoletím, a ubytováni jsme byli opět na okraji města v hotelu tak mezinárodním, že mezinárodnější snad už být nemohl. Všude halas a zmatek, pokoje otevírané kartou, u většiny pokojů zámky vzdorující pokusům o otevření, věčně přetížený, a v důsledku toho stávkující výtah, díky němuž jsme podnikali pěší procházky z 5.patra do přízemí po zadním schodišti. Jídlo se podávalo v ohromné jídelně, která nás překvapila jednou specialitou. Jídlo nám přinesla servírka, ale pro kávu, pivo, víno atp.si musel každý žíznivec naklusat sám do fronty u barpultu. A po večeři jsme se dokonce dověděli, že"kófe nět"... Teprve fronta zavile se tvářících kafařů personál přesvědčila a asi po 20 minutách se "kófe" jako zázrakem opět objevilo. A právě v této jídelně jsme na vlastní oči viděli, jak vypadá takový finský "poro"...
prohýbaly pod dobrotami, i "kófe"bylo, a tak jsme na poslední prohlídku vyráželi ve skvělé náladě a plni sil. Po cestě do Starého města jsme zhlédli i pamětihodnosti ležící dále od historického centra. Bylo to Kateřinino údolí - barokní letní sídlo cara Petra I., které dnes skrývá uměleckou kolekci především nizozemských mistrů. Z parku kolem vily jsme viděli proslulou "Rusalku" - pomník vybudovaný v roce1902 obětem z potopené ruské vojenské lodi Rusalka. Z okna autobusu nám Vasilisa ukázala proslulou Pěveckou arénu, kde se konávají estonské svátky písní, a olympijský areál, kde probíhaly v době moskevské olympiády vodácké soutěže. Přímo naproti vodáckému areálu se tyčí impozantní trojúhelníková štítová stěna zachovalé části zříceniny kláštera řádu sv. Brigitty. 
mohutná katedrála Alexandra Něvského, postavená ve slohu ruského historismu, s typickými cibulovými věžemi a bohatou vnitřní výzdobou. Hned naproti stála růžová budova zámku Toompea, v němž dnes sídlí parlament. Pokračovali jsme dál malebnými křivolakými uličkami. Míjeli jsme krásně renovované středověké kupecké domy, míjeli další kostely, z nichž některé dnes slouží jako galerie. Cesta nás pomalu dovedla na Radniční náměstí, jehož středověká dlažba v chodci vzbuzuje pocit, že jde po zvlněném koberci. Náměstí dominovala gotická radnice z roku1402 se zvláštní štíhlou osmibokou věží. Na jejím vrcholku bdí nad celým městem větrná korouhvička "Starý Thomas". A protože ten den město slavilo nějaký svátek, vystupovaly na náměstí hudební soubory. My jsme tam zastihli malé flétnisty. Pak jsme pokračovali dolní částí historického Starého města. Pokochali jsme se vyhlídkou na historické město, které pro svou krásu bylo zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Obdivovali
jsme jedno z nejmohutnějších městských opevnění v severní Evropě. Hradby byly 3m silné a 16m vysoké s 46 obrannými věžemi. Asi polovina tohoto obranného komplexu byla zachována do dneška. Všude po cestě jsme se setkávali s nádhernými suvenýry, často z jantaru, jejichž cena však byla víc než evropská. Zaujal nás i trh lidových řemesel, který se konal u příležitosti oslav. Stánky lemovaly celou dlouhou ulici spojující horní a dolní Staré město. K těm jsme také zamířili,když jsme před 14.hodinou 
a naše Vasilisa je s ní na ošetření v nemocnici. Šofér dostal rozkaz zavézt nás - bezprizorné sirotečky - na pobřeží zálivu do skanzenu estonské vesnice Rocca al Mare. Nu což! Za jiného počasí by nás skanzen zaujímající plochu 64ha docela lákal, ale venku lilo a lilo. Leč poslouchat se musí, a tak jsme jeli. Někteří z nás odmítli opustit autobus a pozorovali proudy deště přes okno, ale hrstka se nás do deště přece jen vydala. V pokladně jsme museli zdolat další překážku - paní pokladní, jež odmítala našim seniorům poskytnout slevu na vstupné řkouc, že ta platí jen pro seniory domácí. Ale i tu jsme "ukecali". Venkovská stavení byla zajímavě vybavená, v některých pracovali řemeslníci, v jiných se stařenky v estonských lidových krojích zabývaly nějakou ruční prací, v hospodě filmaři natáčeli tančící skupinky lidí v slavnostních krojích...