Malé povídání o závisti
Závist prý bývá bledá. Já ani moc ne, ale přiznávám se, závidím Moravanům. Závidím jim toho hodně. Jako obyčejná v Praze narozená holka si připadám dost ochuzená. V Praze je všechno a současně nic. Kdybych byla aspoň z Českomoravské vysočiny, jako moje maminka, ze statku na samotě s krásným jménem Malá Rosička, uprostřed rybníků a lesů. Odtud už je na Moravu jen kousek, a za dob maminčina dětství a dokonce ještě trochu za mých mladých let tam bývalo jako v ráji.
Morava je nejen krásná, ale má bohaté dějiny, které nás poučí o tom, že nebýt Velkomoravské říše, nebylo by hned tak ani pozdějšího Českého království. A první historicky známý Přemyslovec, kníže Bořivoj byl pravděpodobně také z Moravy. A co ta znojemská rotunda s prastarými freskami, které zobrazují Přemyslovce? Tak vidíte. Proslulý kníže Svatopluk byl sice dost drsný hoch, ale to byli v té době skoro všichni, kteří vládli, nebo vládnout chtěli. Věrozvěsty Cyrila, tedy Konstantina a Metoděje, co je přivolal Svatoplukův strýček - kterým se říká slovanští, ačkoliv to byli Řekové ze Soluně a tu slovanskou řeč se naučili od tam usazeného kmene jakýchsi Slovanů, pravděpodobně Bulharů - naštěstí je Svatopluk zase právě včas vyhnal, jinak bychom dodneška psali něčím podobným azbuce. Pak to sice zase trochu napravil, ale se slovanskou liturgií už byl šlus. Udržela se jen v několika klášterech. Poslední Přemyslovec taky zahynul na Moravě, ale o tom raději mluvit nebudu, to je smutná historie.
Dál o tom, co ještě závidím Moravanům: mají své dobré víno, klobásky, krásné vinné sklípky a sklepy, kde, jak říká můj oblíbený básník „potmě pijí víno“. Mají mnoho krásných koutů, líbezné krajiny, i krásná městečka a města. Darmo mluvit.
Mimoto se na Moravě mluví daleko hezčí češtinou, vlastně moravštinou a také jaksi spisovněji. Mají různá pěkná slova, co v češtině nejsou. Psíkovi říkají psék a podobně. Znám v Praze v Jammertalu pána, má tam maličkatou vinárnu, Blatničku, a prodává v ní výborné moravské víno a k tomu „pséky“, což jsou olomoucké tvarůžky (Moravák neříká syrečky), nějak naložené (tajný recept?) a nezřízeně dobré. Také mívá škvarky a jiné obyčejné dobroty. Objevili ho naši kamarádi z katedry analytické chemie, co je hnedle vedle na Albertově. Teď tam vlastně chodí z toho ústavu všichni, pokud se tam vejdou. Vinárna je malá.
Zpět k „moravštině“, řeči krajiny:…zelená duše vína doutná na vinicích, krvácí vlčí máky v obilí…
Mají různá hezká nářečí, hanácké, lašské. Nejvíc se mi líbí jak mluví Hanáci, kteří říkají lžičenka a noženka a kyselá okurka se u nich jmenuje oharek. Brňáci mají ten svůj
„hantec“, ale to je něco jiného. Mimo jiné je to svědectví o tom, že se kdysi na Moravě mluvilo převážně německy. Je v tom spousty germanismů.
Moravané mají také různé Jízdu králů a krásné kroje, jen se podívejte například na kyjovský. Ale především: Podle mého skromného názoru mají v Uherském Hradišti vůbec nejlepší cimbálovou muziku která kdy hrála, tedy soubor písní a tanců: Hradišťan. Ten vede už dlouhá léta, od roku 1978, primáš Jiří Pavlica. Jeho zhudebnění veršů básníka mého srdce, Jana Skácela, se už docela vymyká obyčejnému folkloru. Je to prostě krásná, klasická muzika.Však také Jiří Pavlica studoval komposici na JAMU. A on také přišel na to, že „na dně každé písně, i té nejsmutnější, na dně každé sklenky něco tiše cinká"… Uslyšel ten cinkot…Jeho píseň „Modlitba za vodu“, která se prý bohužel ocitla i v nějaké reklamě, je přesto snad nejkrásnější. Je to skladba, které se v současné době s oblibou říkává „kultovní“. Lidé
si o ní na koncertech říkají, když není toho večera na repertoáru. Posílají lístečky - a na dvou třetinách je napsáno: zahrajte nám ještě Modlitbu za vodu, prosíme pěkně.
Dostala jsem před několika lety CD s Hradišťanem, se zhudebněnými básněmi pana Skácela a poslouchala si ho velmi často. Pak jsem ho někomu půjčila, já holka nerozumná, a ten mi ho nevrátil. Prý ho už nemá, někam zmizelo.
Hledám si teď na internetu Hradišťan, nacházím útržky nahrávek a smutně si je poslouchám. V Praze jsem CD nesehnala. A to je už na trhu dokonce i DVD, které se také hned tak nedostane.
Když je mi smutno, říkám si tiše pro sebe verše pana Skácela, třeba tyhle o jižní Moravě:
Ať se kdo chce rýpe v našich vinách, překrásné jsou noci na rovinách, když sládnou marhule a v polích tvrdne rež….
A také tu krásnou Modlitbu za vodu:
Ubývá míst, kam chodívala pro vodu starodávná milá.
Kde laně tišily žízeň, kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou, aby se napili z dlaní…
Slyším pana Pavlicu, jak zpívá…
Poesie i próza pana Skácela jsou osvěžující jako voda dávných studánek dětství. Měl snad studánku i ve svém erbu.
Mám také dvě knížečky jeho drobné prózy „Jedenáctý bílý kůň“ a „Třináctý černý kůň.“ Tyto malé skvosty kdysi vycházely v Hostu do domu i jinde. Pak pana Skácela vyhnali… Nesměl po roce 1968 dlouho publikovat, celých dlouhých dvanáct let. To je pro básníka strašná doba. Nesmět zpívat nahlas.
Seděl tedy s kamarády a potmě pili víno. Proto ho dnes mnoho lidí vůbec nezná. Závidím Moravákům, závidím jim tohoto krále básníků, jednoho z největších ve dvacátém století.
Profesor Václav Černý zařazuje Skácela po bok Seifertův a Holanův, a pokud jde dál do minulosti pak soudí, že má nejvíc z Erbena a Bezruče. Ale Skácel zůstává jedinečný v kontextu české poesie. V evropských souvislostech Černý zmiňuje Lorcu, Pascala, Kirkegaarda.. Jeho kulturní horizonty mají široký přesah až k orientální poesii. Výčet kultur by mohl pokračovat. Intelektuální svět Skácelův byl velmi rozlehlý. Četl německy a francouzsky. Každý týden ho prý bylo možno potkat v Univerzitní knihovně, jak vrací balík knih a nové si odnáší. Byl v neustálém kontaktu s lidmi, kteří mu mohli půjčovat knížky, které nebyly v knihovnách. Okysličoval se literaturou.
Proč to sem píšu? Nerada bych totiž byla, kdyby někdo viděl Jana Skácela jenom jako básníka moravského folklóru. Sám prý také mluvil někdy trochu trpce o tom, jak je často zařazován do jakéhosi prostonárodního kontextu, vymezeného Strážnicí a Slováckem.
Zdeněk Kožmín, profesor filosofické fakulty Masarykovy university v Brně, který byl se Skácelem spřátelen a kterému těžce nemocný Skácel, už u konce života trpce řekl, že mu zdraví narušil ten hrozný pád do odlidštěných 70 let. Kožmín píše ve své knize o Janu Skácelovi (Brno, 1994) toto:
Často jsem slyšel v různých souvislostech otázku, jak by Skácel přijal sametovou revoluci, která začala čtrnáct dní po jeho smrti. Neměl by sil vstoupit od velkého dění, které se u nás rozvinulo v 90. létech. Mnohokrát bylo řečeno, že by jeho moudrosti bylo právě teď zapotřebí jako soli. Ale ta moudrost je v jeho díle. Byla nastřádána ze ztracených věr, ze zklamaných nadějí, z tíhy života a světa. Z velkého zápasu o sílu básnického slova. Je výslednicí hlubokého sžití s moravskou krajinou a jejími lidmi. Je to moudrost milující a vzdělaná.
Co k tomu mohu dodat já? Snad jen naléhavou prosbu: vraťte mi to moje CD s Hradišťanem a Skácelem. Hned teď.
Věra Pokorná