vydatně, že po schodech před nádražím v Praze-Bubenči se valila voda. Šedivá obloha s roztrhanými cáry ještě tmavších mraků nedávala naději, že by ten den úplně přestalo pršet. Středohoří ale mělo co nabídnout již u Lovosic, kde byla obloha olověná a nad některými kopci byly mraky světlejší a připomínaly kouř.Lovoš a Radobýl jako by se snad po milionech let znovu probouzely... Příroda snad touto náladou chtěla připomenout drama zrození Českého středohoří, i v tom je zvláštní kouzlo této krajiny. 
vraceli přes vesničky Lhotu a Mrsklesy. 
uční a místy ještě opožděná šalvěj luční. Žluté květy kozí brady jsou částečně zavřené. Déšť je chvílemi mírnější, dokonce i ustává. Trochu se začíná vyjasňovat, ale je to spíše předzvěstí dalšího vydatného deště. Schováváme se v lese pod stromem a uvažujeme dokonce i o tom, že se vrátíme, abychom neprochladli, když jsme promáčení. Nakonec vytrváme a pokračujeme v cestě, která vede typickým středohorským smíšeným lesem. Zaujala nás přeslička rolní u cesty a dále dva velké květy růže galské, která je rostlinou našich nejteplejších oblastí. Není jednoduché květy vyfotografovat když prší a je šero. Tu a tam spatřujeme zatím jen listy nádherného bodláku - pcháče bělohlavého. Vycházíme na louku, kde nás zaujmou první rozkvetlé bodláky - pcháč šedý. Myslím na motýly, kteří jsou teď někde schovaní - a jako bych jednoho přivolala - objeví se bělásek, který jen tak přelétne. 
Pozorujeme krajinu i oblohu. Déšť se mění v přeháňky. Vlevo se vynořila znělcová Lipská hora 688 m vysoká, kterou obcházíme. Působí mocným dojmem tak jako většina středohorských kopců zvedajících se téměř z roviny. Je to zvláštní homole podobná Milešovce, nemá však rozhlednu a je ještě více nesouměrná se strmou jižní stranou a pozvolnější zaoblenou stranou severní. Obdivujeme skalní útvary, které na nás vykukují z vrcholové partie hory. Na cestě potkáváme hlemýždě, které sbíráme a dáváme je do trávy, protože tu přece jen občas projede auto. Přes cestu nám několikrát tiše přeběhla 
srnka.