Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto)  na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím (než bude zprovozněna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
 
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Narodil se mi totiž bratříček....
 
Je zajímavé, že z prvních dvou roků bratříčkova života mi v paměti utkvělo zážitků jen pramálo. Mezi ně patří i důkaz, že  Liborek se stal přeborníkem ve faux-pas mnohem dřív než já.
I Liborek byl dítě "vejřečné", a to již od věku velmi útlého. V době, kdy se začínal vozit ve sporťáčku a získal tak možnost pozorovat širší obzory, pocítil potřebu vše kolem sebe pojmenovat. Zpočátku si to zjednodušil - všechno, co se hýbalo, byli "kone"! A tak "kone" byli postupně rodiče, já, Julinka, stařičké auto našeho souseda-taxikáře, kohout, sousedův Reček, ba kupodivu občas i koně opravdoví, kteří tahali valníky a na nich dřevo, jež si přivážel pan stolář Sláma. Nikdo ze jmenovaných se nad koňským přídomkem nepohoršoval. Proč taky? Liborkovi by to bylo stejně jedno.
K situaci, již je možno správně česky označit jak "ošajtlich", došlo jednou v neděli odpoledne, když se naše rodinka vydala na procházku do zámeckého parku. Hned u vchodu do parku jsme potkali nadřízeného mých rodičů - ředitele měšťanské školy. Také si vyšel se svou paní na nedělní procházku. Ta se hned vrhla ke sporťáčku a jala se rozplývat nad bráškovými půvaby. Liborek, na sporťáčku pohodlně rozvalený jako paša, svraštil čelíčko, zkoumavě si prohlížel cukrující paní a zavile mlčel. Najednou vymrštil ručičku (levou - byl totiž levák), prstíček neomylně zamířil  na rozplývající se paní ředitelovou a nesmlouvavě vypálil: "Kone!"  A asi si hned uvědomil, že panu řediteli by mohlo být líto, kdyby zůstal stranou pozornosti,  protože vzápětí ručičku přesměroval na něho a dodal: "Taky kone!"  
 
O důležitosti písmenka Y
 
V době, kdy jsem pronikala do tajů abecedy, měl bratříček Liborek něco přes dva roky - tedy správný věk na to, aby se snažil všechno napodobovat. Samozřejmě! Když  viděl, že si nesu Poupata (což byl krásný slabikář s obrázky paní Fischerové-Kvěchové) nebo pohádkovou knížku, chtěl také "císt". Text ke čtení si ovšem zvolil velmi správně. Rudé právo bylo sice tak rozměrné, že se za ním Liborek snadno schoval, ale bylo ideově nezávadné a v jeho záhlaví byla krásně velká písmena! A tak si bráška  vždy vybral oběť, předložil jí noviny a ukazuje na jednotlivá písmena spustil výslech: "So je tó?" A nutno říct, že si písmenka dobře pamatoval!
 
Zvláště ho okouzlilo písmenko ypsilon. Ten den si vybral coby školitele mne. Ukázal na „Y“ ve slově ZPRÁVY a pronesl obvyklé: "So je tó?"
"To je YYYY!" vyslovila jsem, co "nejtvrději" jak to šlo. Liborek se zarazil, chvilku si mne nedůvěřivě prohlížel a pak se pokusil o napodobení. "ÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝ!!!" zaznělo s takovou tvrdostí, že maminka vyděšeně přiskočila a honem chlapečkovi zkontrolovala kalhotky, jestli přepečlivá výslovnost nemá následky.
 
No a na tuto událost jsem si vzpomněla, když o pár dní později Liborek seděl na nočníčku, snažil se, snažil, ale žádoucí výsledek se nedostavoval. Odběhla jsem tedy do pokojíčku, z náčrtníku vytrhla list, rudou pastelkou na něj rychle naškrábala celý řádek velkých ypsilonů a papír položila před bratříčka: "Čti,Liborku, čti!"
A bráška se svědomitě pustil "do práce"..... "ÝÝÝÝÝÝÝÝ !"zaznělo místností a za chvíli i nezaměnitelné aroma  potvrzovalo, že pečlivá výslovnost ypsilonů přinesla kýžené ovoce...
"Mano, spat!"
     
Když jsme se přestěhovali do Krasnice, nastoupila maminka také do zaměstnání. V krasnické škole v té době právě hledali češtinářku,  a tak místo vzala, ačkoli původně chtěla být s Liborkem doma, dokud nedoroste do "školkového věku". To ovšem znamenalo, že rodiče hledali někoho, kdo se o brášku bude starat.
 
Přihlásilo se místní děvče Mařenka, které se dle místních zvyklostí říkalo Maňa. Bylo jí tehdy asi 18 let a chtěla se naučit vést domácnost a dobře vařit.A nutno říct, že v kuchyni nemohla najít lepší učitelku, než byla naše maminka - výtečná kuchařka. A tak se k nám Maňa nastěhovala. Bydleli jsme v prostorné vilce, kde se našel i pokojík pro "pomocnici v domácnosti" (tak zněl Manin oficiální  titul). Mařenka byla moc hodná a milá a Liborek si ji rychle oblíbil natolik, že ji občas upřednostňoval před členy rodiny. A Mařenka se takovým "externím členem rodiny" stala. Moc rádi jsme oba s Mařenkou chodívali k jejím rodičům. Rodiče už byli starší lidé a měli maličké hospodářství. Liborek býval nejvíc fascinován čuníkem, který pochrochtával za vrátky chlívku, a mlsnou kozou Lízou. Někdy Mařenčin tatínek čuníka vypustil na dvůr. Tehdy býval Liborek v sedmém nebi a ze dvora ho nikdo nemohl dostat. Zato před Lízou měl respekt! Když se jí totiž něco nezdálo, hned začala vyhrožovat trknutím. Pro mne byl největší atrakcí Mařenčina domova černobílý chundelatý pes Ořech. Sídlil zásadně v boudě na  dvorku, a tak žádný div, že byl samá blecha. Ale já, ač jsem tehdy ještě neznala moudrost "to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou", jsem na to nedbala a s Ořechem se vřele družila. Že jsem si z návštěvy vždy přinesla nějaký bleší suvenýr, o tom jistě nemusí nikdo pochybovat. 
 
Liborek měl svůj pevný denní režim, který Mařenka svědomitě dodržovala. V šest hodin večer chlapečka s maminkou vykoupaly, nakrmily a už v pyžamku posadily na hrníček. V této pozici si Liborek vždy vyslechl maminčinu večerní pohádku. A s úderem sedmé ho Mařenka (tu si jako stálý doprovod sám zvolil) odváděla do postýlky. V tu chvíli začínaly v rádiu večerní zprávy, které uváděla hudební znělka Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok! Jakmile ji bráška zaslechl, nechal všeho a s pokřikem: "Kupšedu levá! Mano, spat!" se rozběhl hledat Mařenku.
Nu a tímto sloganem se členové naší rodiny vybízejí, aby se odebrali na kutě, dodnes...
 
Míla Nová
Co jsem to chtěla (1)
 


Komentáře
Poslední komentář: 24.02.2007  12:26
 Datum
Jméno
Téma
 24.02.  12:26 Ludmila T
 24.02.  01:12 Jana Haasová - Vesuvanka milé :-)))
 23.02.  21:48 survivor Zní opět staré vzpomínky
 23.02.  05:32 ddduma.ul
 21.02.  18:13 milokoc
 21.02.  12:55 Mila Ad Co jsem to vlastně chtěla...?
 21.02.  12:30 janina
 21.02.  09:34 VlastaV
 21.02.  08:28 hera
 21.02.  07:31 Jitka I.
 21.02.  00:15 JanaG