Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Matěj,
zítra Liliana.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Japonsko jinýma očima (2)
 
S čím dál tím větší nervozitou sleduji jak se ostrov pod námi děsivou rychlosti zvětšuje, už nejsou vidět břehy, už lze rozeznat letiště, teď vidím přistávací dráhu a letadlo parád letí skoro střemhlav. Napadají mě hrůzné myšlenky. Snad úplně v poslední chvíli pilot letadlo vyrovná a jen s malým žuchnutím ho posadí na dráhu. Později jsem se dozvěděl že letiště Aira Gun v Kagošimě sloužilo za II. světové války jako základna pro letky Kamikadze, piloti to asi berou tradičně.
Že by atrakce pro turisty? Kjúšů – nejjižnější ze čtyř hlavních ostrovů je pro Japonce něco jako pro nás Máchovo jezero, Šumava, Karlštejn, Praha a další naše pamětihodnosti dohromady, je to atrakcemi posetý turistický ostrov.
Přes okénko sleduji jak se k letadlu blíží schůdky. Sláva, konečně zase normální. Pomalu se zvedám a jdu k východu. Technika už mne neohromila, zato teplota ano. Když jsem před téměř 24 hodinami odjížděl z Ostravy, hlavního nádraží, bylo sychravo, teploty okolo nuly zkrátka 10. listopadu. Tady bylo odhadem jen něco pod třicet a parno jako v prádelně. Než jsem došel do letištní haly, mohl jsem se převlékat. Chvilka čekání na zavazadla a už vstupuji do prostor příletu. Mimo asi pěti Japonců a jednoho Evropana, (ten se pozná hned) v hale nikdo nebyl. Těch šest drželo nataženou pětimetrovou českou vlajku s nápisem: „Vítáme Vás ve Spiritspark pane Plecháček“.
 
Vzpamatoval jsem se   až když mi jeden z nich začal třepat rukou a další mě chtěl obrat o batožiny. Tomu prvnímu, panu Masahiru Yamamotovi se to povedlo, na toho druhého byl můj kufr plece jen příliš těžký, tak se spokojil alespoň s taškou,  kterou statečně donesl až do auta stojícího hned před vchodem do letištní haly. Kdyby nebylo takové horko, mohl jsem tu vzdálenost od letiště k podniku pana Yamamota - Spiritsparku GEN dojít pěšky, měl jsem přece trénink.
 
Co předcházelo
Třičtvrtě roku před odletem naši firmu navštívil jeden zajímavý člověk a prohlásil, že zastupuje japonskou firmu, která chce ve svých prostorách vybudovat tradiční českou hospodu a minipivovar, jestli bychom neměli zájem zúčastnit se konkurzu. Moc jsem mu nevěřil, ale žádný zákazník se nemá vyhánět a tak jsem kývnul. Během pár dnů jsme měli na stole půdorysy budovy, fotografie a zadání. Tradiční česká pivní hospoda pro nejméně čtyři sta lidí? No nakonec,  proč ne!
Tak jsme se s kolegou Petrem pustili do návrhů. Dělali jsme ve dne, v noci abychom stihli šibeniční termín odevzdání podkladů ke konkurzu. Po třech nebo čtyřech dnech od data konkurzu, když už jsme si mysleli, že to byla zase jen nějaká bublina se ozval telefon. Můžeme se zítra v deset hodin zastavit, abychom projednali podrobnosti realizace?
Když se druhý den spolu s již známým zadavatelem objevil ve dveřích zcela nefalšovaný Japonec a za ním další, došlo mi, že bubliny vypadají jinak. Šok...
Termín dokončeni zakázky byl nemožný. Vyrobit židle, stoly, pivní pulty, a další nábytek pro půl tisícovky lidí do 20. záři, když na skladě nemáme z masívu ani třísku - není v 1idských silách. Nebo že by ano? Za dvě hodiny jsme si plácli. Tím začal pro mne a řadu mých spolupracovníků nejkratší půlrok života.
Dvacátého září odpoledne zaklaply dveře až po strop naloženého osmnácti metrového kontejneru. Hotovo. Alespoň první část. I když nebylo všechno úplně dokonalé, rozebraný nábytek odjížděl přes Hamburk do Asie.To, co jsme nestihli doma budeme muset dokončit na místě. Teď je třeba oprášit angličtinu. A aspoň chvíli se věnovat rodině.
S blížícím se termínem odletu stoupala i nervozita a narůstaly pochybnosti - splňuje dodávka představy Japonců (?), bude mít požadovanou kvalitu, neponičí  jí cestou vlhkost, je správně zabalená, kdo ví jak s těmi kontejnery zacházejí ?
To byly otázky, se kterými jsem se probouzel i chodil spát. Dokážete si představit jaké jsem měl pocity po příletu do Ósaky, tváří v tvář té naprosté technické dokonalosti?
Vždyť v tom našem dřevě byly suky!? S myšlenkami na proslulou japonskou mafii - Jakuzu, jsem vlastně startoval už z Londýna. Letěl jsem sám o týden dříve než zbytek týmu.  O to to bylo horší.
 
Flaška
Budovám firmy Spiritspark GEN vévodí obří, asi 15m vysoká skleněná láhev v jejíž spodní části je vchod do komplexu. Spiritspark GEN je vlastně palírna tradiční japonské lihoviny – saké. Majitel firmy pan Yamamoto v praxi použil objev svého otce: výrobu 1ihu ne kvašením, ale pomocí jakýchsi chytrých bakterii, podrobnosti neznám. Na samotné produkci by jen tak nezbohatnul a tak postavil Spiritspark, exkurzní továrnu pro turisty, kousek od letiště. Tady mají autobusy vyrážející s rekreanty na okruh ostrovem většinou první zastávku. Jde o takový „mlýnek“ na peníze, přes který se ročně promele cca 250 tisíc zvědavých a koupěchtivých návštěvníků.  Přijíždějící autobus je vítán mnohými úklony (podle toho, jaká je objednávka dané skupiny)       profesionální „vítačkou“, ta je předá průvodci, hned potom se spojí miniaturní vysílačkou s kuchyní, aby upřesnila počet návštěvníků. Ti se nejdříve podívají jak se lihovina vyrábí, pak okoštují a podle objednávky mají v restauraci již naservírováno něco k snědku. Na závěr procházejí obchodem s úzkými uličkami, ve kterém si zaručeně něco koupí - od již zmíněného saké, přes speciální uzeniny až po rozličné více či méně vkusné suvenýry. Ke koupi je přesvědčují šikovné prodavačky které neustále křičí „moši – moši“(prosím - prosím).
 
S odjíždějícím  autobusem se máváním loučí profesionální „loučička“ úklonami
a máváním,  jehož délka je přímo úměrná finančním prostředkům, které zde odjíždějící turisté utratili.
Zvlášť významným skupinám se nabízí další program, který zahrnuje například koncert vážné hudby v malém koncertním sále, ukázky tradičních japonských bojových umění a podobně. Myšlenka spojit průmyslovou výrobu a turistický průmysl zařadila pana Yamamotu mezi šedesát nejlépe hodnocených podnikatelů v zemi. A protože panu Yamamotovi chutná pivo rozhodl se svou nabídku rozšířit o výrobu a prodej piva a nebylo náhodou, že zrovna českého. A české pivo potřebuje i českou pivní kulturu - českou hospodu. Díky tomu jsem tuto exotickou zemi poznal jinak než turista.
 
Nejdřív mě stejně jako turisty provedli po předváděcí galerii a celým objektem, nakonec jsme se konečně dostali do sálu, kde měla v budoucnu stát naše restaurace. Samozřejmě, že všechno vypadalo úplně jinak než na fotografiích, které jsme měli k dispozici doma a podle nichž jsme dělali návrhy. Hypermoderní ocelová konstrukce, automatické dveře, kov a sklo. V tomto prostoru že má za měsíc být klasická česká hospoda (byť pro 400 lidí), no, uvidíme!
 
Bylo téměř poledne a na mě čekalo první, skutečně japonské jídlo. Plastový stůl v zahradní restauraci moc japonsky nevypadal. Sednul jsem si a čekal, nejdříve jsem dostal nezbytný osvěžující horký ručník, následovala polévka. Až na to, že součástí polévky jsou téměř vždy listy mořských řas, je dobrá a podobná naším vývarům.
Další jídlo byla specialita: KÓBE BEEF - snad milimetrové plátky hovězího, jemně prorostlého tukem, jsou v syrovém stavu položeny na talíř, kolem nějž jsou rozloženy malé dřevěné mističky s různými omáčkami, nesmí chybět velká miska rýže. Uprostřed stolu je na malém lihovém kahánku kotlík s vroucí vodou, do něj se vhodí maso, které je po několika vteřinách uvařené a po namočení do omáček připravené ke konzumaci. Lehce se to říká, ale nesmíte zapomenout, že celá procedura se provádí pomoci dvou dřevěných tyčinek, dokonce  i polévka se jí tyčinkami - tedy ty tuhé části, zbytek se pije přímo z misky. Obědval jsem skoro hodinu a měl jsem pocit, že energie, kterou jsem tímto způsobem získal je podstatně nižší, než kterou jsem spotřeboval. Samozřejmě, že to nebyla pravda, po několika dnech jsem si na tyčinky zvykl, nakonec jíst pomalu je přece zdravé! Tyčinky mají ještě jednu výhodu, v restauracích se používají jednorázové, takže nejen odpadá starost s umýváním příborů, ale navíc hygiena je zaručena.
 
Japonská jídla na mě působila trochu jako „umělecká dílka“ - na podnosu je několik krásně zpracovaných lakovaných dřevěných misek, každá na jiný druh omáčky či přísady, miska na rýži je opatřena pokličkou, aby nevychladla, pochutiny hýří barvami a taky chutěmi.
V tradiční restauraci se u stolu nesedí na židlích, ale klečí na kolenou na polštářcích. Pro Evropana je tato poloha krajně nezvyklá a nepohodlná. Navíc se do těchto restaurací chodí naboso. Boty prostě necháte před dveřmi. I to je pro Evropany docela potíž. Zkuste si představit, jak po šesti hodinách letní, horské tůry  přijdete do restaurace a zujete si boty!?
V Japonsku to jinak nejde, z vlastní zkušenosti doporučuji nosit s sebou nejméně jedny rezervní ponožky a deodorant.
Ing. Aleš Plecháček
Související články:
Japonsko (1)


Komentáře
Poslední komentář: 20.12.2006  10:45
 Datum
Jméno
Téma
 20.12.  10:45 Jaroslav
 28.11.  19:32 Pavel
 16.11.  22:52 Věra NL japonská kuchyně - pro Jarku
 16.11.  15:35 Gabi Alešovi....
 15.11.  16:14 Veselhana Tak díky
 14.11.  19:07 Karel
 14.11.  15:00 Jarka
 14.11.  11:53 mirek
 13.11.  18:59 Jarka
 13.11.  18:06 Zdenka
 13.11.  17:38 Karel
 13.11.  11:05 Marcela
 13.11.  11:02 Sylva