Parní stroj železniční vodárny
Jako dítě jsem na letní prázdniny jezdila vlakem a proto jsem chápala, že i mašinka musí v tom horku pít tak, jako já. Bylo to docela zajímavé podívání a zpestření dlouhé cesty, když voda proudem plnila mašině břicho.
Ale nástupem elektrifikace a nahrazení páry elektřinou, vodní jeřáby ze stanic postupně mizely i ty z ústeckého střekovského nádraží.
Netušila jsem, že právě tam, po dlouhých letech, v nenápadném a omšelém objektu najdu srdce vodárny z roku 1873. Tuto stavbu vytvořil architekt Karel Schlimp, který se také podepsal na budově bývalého nádraží Praha Těšnov, označovaného za nejkrásnější nádraží Evropy, bohužel již neexistujícího.
Vodárna byla spuštěna při zahájení severozápadní dráhy z Lysé nad Labem do Děčína v roce 1874. Voda byla přivedena umělou štolou z řeky Labe přes dvě silnice do studny (cca24m hluboké) ze které čerpadlem byly plněny dvě nádrže v prvním patře, ze kterých samotíží proudila voda potrubím do vodních jeřábů. Ve střední části objektu se nachází strojovna se stojatým novým parním kotlem z roku 1911 od rakouské firmy Pauker. Právě s ním byl později problém, protože od něho chyběl rodný list, tedy mosazný štítek a bez něho nebylo možné kotel zprovoznit. Provoz vodárny byl ukončen počátkem osmdesátých let a objekt chátral, až na něho upozornil jeden železniční nadšenec, který ho objevil. Zubrnická muzeální společnost prosadila zařazení mezi chráněné technické památky. Našel se další nadšenec, který se s kamarády pustil ve svém volném čase do oprav.
Chyběla veškerá mosazná armatura, kterou bylo nutno nahradit. Trvalo dalších deset let než se objevil návštěvník s mosazným štítkem, který si jeho otec železničář donesl domů na památku. Pak pod dozorem kotelního komisaře se uskutečnila tlaková zkouška kotle s tím, že toto historické zařízení ustálo 12 atmosfér, tedy o 4 atmosféry více, než uváděla na štítku výrobní firma.
Veřejnosti se již fungující kotel představil v rámci dnů Evropského kulturního dědictví v září roku 2018. Již před tím byla strojovna ukazována veřejnosti za pomocí náhrady silného a hlučného kompresoru, ale s tím se nadšenci nechtěli smířit. I když uvedením kotle do provozu jim přibyla další práce, příprava dřeva na jeho krmení. Je dobře, že šikovní nadšenci stále ještě existují a za jejich práci jim patří velký dík i za záchranu tohoto unikátu, posledního dochovaného a funkčního zařízení tohoto druhu u nás.