Černá hodinka
Když jsem byla malá, bylo u nás doma v zimním čase zvykem držet „černou hodinku“.
Vždy kolem čtvrté odpoledne, to už se všichni vrátili z práce a venku započalo stmívání, vstoupila k nám ta čarodějka do pokoje jako pohádková bytost. Posadila nás na naše oblíbená místa kolem stolu, na kterém už ležela ošatka plná jablek z našeho sadu, a na talířkách čekala dobrůtka na uvítání. Potom před každého z nás postavila jeho oblíbený nápoj a nerozsvítila.
Z vedlejšího pokoje bylo slyšet hru na klavír. To moje maminka hrála Chopina, Beethovena, Dvořáka nebo Gershwina. Poslouchali jsme nádhernou hudbu a za okny pozorovali, jak se ještě před chvílí barevné stromy postupně převlékají do černého a proti šedooranžovému nebi dostávají jejich obrysy ostrý, neměnný tvar. Z oken už nebyla vidět zahrada, ale překrásný grafický list.
Když maminka dohrála skladbu, přišla mezi nás. Vzpomínám, jak sedíme tiše v pokoji a jako by pak ta Černá hodinka kouzelnice vzala naše duše do náruče. Potmě se nestyděly snít. Vyprávěly pravdu o tom, co prožily. Navzájem se poslouchaly. Chápaly se a těšily se na další den.
Černá hodinka nás hýčkala ujištěním, že jsme všichni spolu, že se máme rádi, že jeden druhého neopustíme, že dokážeme odolat nástrahám osudu, že budeme dělat vše, jak nejlépe umíme, že svět to ocení, že život stojí za to, aby se žil když už jsme ho, jako zázrakem, dostali k dispozici.
Už nejsem malá holka. Zavinila to léta, která stále bez odpočinku jdou a jdou. Ať je slunce, nebo mráz, čas zimního stmívání se nezměnil. Pohovka a židle kolem stolu doma, v Rychnově nad Kněžnou, zůstaly prázdné. Sedím sama v křesle jednoho z pokojů svého pražského bytu a pozoruji červánky nad ulicemi a domy, které vystřídaly tehdejší pohled do tiché zahrady. Kolem čtvrté si i tady nasazuje tma vladařskou korunu. Už rozsvítila v hlavním městě pomeranče pouličního osvětlení a sevřela mé srdce dávnou vzpomínkou. Jako by přiložila polínko do amerických kamen, ve kterých jsme kdysi doma topívali. Oheň v srdci se rozhořel a vlídná čarodějka Černá hodinka si tak ke mně našla cestu jako kdysi.
Ludmila Lojdová
* * *
Předvánoční poděkování od spisovatelky Ludmily Lojdové