Mezi nebem a zemí – Záhada staré chalupy
Snad každému z nás se v životě stalo něco neuvěřitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnů schopen si vyjasnit příčiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu různých nepochopitelných zázraků zdůvodníme jednoduchým konstatováním, že tady na zemi jsou bohužel věci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestačíme a snad nebudeme nikdy stačit. Rozhodně tyto příběhy budou víc než zajímavé a zcela jistě zaujmou mnoho čtenářů. Proto jsme se rozhodli vás, čtenáře magazínu SeniorTip, požádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak často budou vaše příspěvky vycházet bude záležet jen na vás jak pilně budete vzpomínat a psát.
Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakčně upravíme tak, aby byly čtivé případně je doplníme obrázky. Jinak nás a samozřejmě i autory potěší, když napíšete za článek komentář jak se vám příspěvek líbil.
Zde je dnešní příspěvek...
Záhada staré chalupy
Švagrová zdědila po své tetě Šafářové starou chalupu, vlastně polozbořený statek s malou zahrádkou v osadě Brlenka, dříve Brünnersteig, patřící k obci Čistá, dříve Litrbachy (německy Lauterbach = Čistý potok). Typické stavení s čtvercovým dvorem dal brácha postupně do pořádku a dalo se zde pohodlně bydlet. Začali jsme k nim jezdit na soboty a neděle a v létě jsme si tam udělali delší dovolenou.
Kolem osady byly hluboké, rozsáhlé lesy až ke Svitavám. Rostlo tam spousty hub, malin, ostružin, a hlavně byl tam naprostý klid, ticho, nebe plné hvězd a satelitů, černočerná tma, nikde ani světýlko. Sem tam šel někdo ze sousedů, jinak ani noha jen srnky, zajíci bažanti, ježci. Bylo tam takové ticho, že jsme nemohli kolikrát ani usnout.
Tenkrát jsme se moc těšili na neděli 20. června 2021, kdy se v Čisté měla uskutečnit oslava výročí osady Brlenka. Osada si měla připomenout 330 let od svého založení. Při této příležitosti měl být u kapličky na Brlence požehnán nový zvon, svatý Jan Nepomucký. Někdy jsme i vypomáhali na zahrádce, nebo kolem domu. Zrovna jsme natírali spáry soklu obloženého břidlicí bílou barvou. Den jak vyšitý, slunečno, modrá obloha, bzučely jen včely a mouchy. Po cestě pod zahrádkou přišla nečekaně skupinka několika osob. Zastavily se před vrátky a starší žena s širokým kloboukem na nás zavolala:
„Frau Šafašova?“
Pokrčili jsme překvapeně rameny.
„Ný? Ja taty byl tóma. Ja taty rodyla.“
Pochopili jsme, že je to asi německá rodina, která zde původně žila a přijela oslavit tak významné výročí.
„Paní Šafářová tu není, my jsme jen na návštěvě,“ snažili jsme se jí vysvětlit, „wir nur Besuch.“
Jestli nám rozuměla jsme nevěděli. Toho dne to ale v noci začalo. Rachot, zvuky na dvoře v přístavku u stodoly, na půdě. Znělo to jako kdyby někdo tahal po zemi cihly, nebo nějaké krámy. Občas to bouchlo a zadunělo. V tom tichu to bylo příšerné a my byli vystrašení až běda. Opakovalo se to každou noc. Dostali jsme strach, protože jsme v osadě byli v týdnu úplně sami. Uvažovali jsme dokonce, že odjedeme domů. Spát jsme nemohli. Manželka přišla ještě ke všemu s podezřením, že je to pomsta za odsunuté obyvatele po válce a že nás straší jejich duchové.
Dostal jsem nápad. Když jsme byli na koncertu v Litomyšli na zámku, seznámili nás přátelé se známými záhadology panem Vrtiškou a jeho přítelem Jurajem Vrtielkou. kteří se také zrovna nacházeli v Litomyšli na koncertě na zámku. Poseděli jsme ve vinárně U mydláře a oni vzpomínali na svá pátrání o záhadě věže s půlnočním zvoněním, případ starobylých hodin, mizení kohoutů a několik dalších záhad. Řekli jsme jim o tajemných nočních zvucích, které nás trápí. Úkolu vyřešit podivné škrábání na půdě starého statku se ochotně ujali. S nadšením přijali pozvání na statku přespat a vyřešit záhadu přímo na místě.
Provedli jsme je po zrestaurovaném obydlí a po večeři jsme u krbu ještě chvíli popíjeli. Vrtiška s Vrtielkem si šli odpočinout do útulného pokojíku, kde byly původně chlívky pro prasata a drůbež. Dohodli se, že se při hlídání a poslechu budou střídat. Samozřejmě po dobrém jídle a pití usnuli oba a spali jako zabití. Brácha mě kolem půlnoci vzbudil – „Hele už to škrábání zase začíná,“ pošeptal, „pojď za těma detektivama, jak to že chrápou a nehlídají.“ Vrtielka se vzbudil první a uslyšel rachot nad sebou ve stropě. Vzbudil Vrtišku. Šli s baterkami opatrně do přístavku a přes dřevník chtěli vylézt po žebříku na půdu. Vrtiška lezl první. Když byl již na páté příčce, posvítil mu Juraj na zadek. Lekl se a řekl: „Jirka stoj, ďalej nechoď, lebo si bez nohavic. Čo keby tam bola kuna. Taká kuna má vtáčiky rada, mohla by ťa uhryznúť.“ Vrtiška nedbal a lezl po žebříku i bez kalhot. Počkal nahoře na Juraje a spolu dolezli až ke komínu. Tam ucítili strašný puch a našli hnízdo kuny s ohlodanými kostmi. Vytahané cihly kolem byly součástí vysvětlení rámusu.
Do rána byl klid a páni záhadologové spali na voňavém venkovském vzduchu až do oběda.
„Viete čo? Tá kuna sa už nevráti, pretože sme jej brloh zlikvidovali, ale pre istotu tam dajte pasce.“
Brácha se švagrovou, ale hlavně my s manželkou jsme byli šťastní, že nám věhlasní záhadologové pomohli zbavit se nepříjemného půlnočního rámusu, který způsobovala kuna, a ne duchové bývalých obyvatel. Odvezli jsme pány Vrtiška a Vrtielku do Litomyšle na oběd do hotelu Zlatá hvězda, kde na ně již čekalo několik hostů s dalšími záhadami.
Přemysl Časar
* * *
Ilustrace: Mapy.cz; https://www.denik.cz/my-jsme-denik/ ; https://www.piqsels.com/cs Zobrazit všechny články autora