Máme rádi zvířata… Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata,
protože jsou chlupatá a mají hebkou srst.
V zoologické zahradě, zahradě, zahradě
nehlaďte lva po bradě, ukousne vám prst.
Na stránkách našeho magazínu běží úspěšný seriál, do kterého přispíváte svými příběhy. Má název "Máme rádi zvířata...". Jak bude dlouho trvat, bude záležet jen na vás tím, že se rozpomínáte a budete nám posílat své příběhy (info@seniortip.cz). Nejedná se o odborné texty, ale jen o veselé i neveselé, zajímavé příběhy o zvířátkách a zvířatech kolem vás.
Zde je další příspěvek...
Mazlivka
Narodila jsem se v jednom velikánském domě. Měla jsem hodnou maminku, která se o mne a mé bratříčky stále starala. Vždy když k nám přišli dvojnožci museli jsme být hodně potichu, ale stejně nás přestěhovala raději jinam. Moc se mi líbilo, jak nás neustále myla svým jazýčkem. Když jsme byli větší, tak nás nechávala často samotné. A to bylo něco, stále jsme si hráli hlavně na honěnou a schovávanou. Ti dvojnožci dělali velký rámus když tam přišli a tak jsme stačili vždycky se schovat. Jenže oni si vždy odnesli to voňavé a už ho tam moc nezůstávalo. Maminka říkala, že je to seno a zakázala nám chodit až ke kraji. Když byla pryč, tak jsme tam lezli, protože to bylo veliké dobrodružství dívat se dolů. Jednou při té zábavě jsem sjela až dolů a najednou dopadla mezi dva malé dvojnožce. Nevěděla jsem co dělat, pacičky mne neposlouchaly a tak jsem se jen přikrčila a volala maminku. Packy těch dvojnožců mne zvedly a začaly mne hladit. To se mi líbilo, bylo to příjemné jako od maminky. A taky jsem uviděla ohromný svět plný světel. S tím malým dvojnožcem jsme se skamarádily, nosil mi dobrůtky a mazlil se se mnou. Vždy ráno mne zavolal a to už jsem ho po hlase poznala a vylezla ven. Až do večera jsme byly stále spolu a moc jsme si to užívaly. Jenže pak se to začalo měnit, dvojnožec byl stále smutnější a už nebylo takové teplo. Jednou mne dal do košíku a pak jsme jely někam daleko do nového domova toho dvojnožce. Ten jeho domov se mi nelíbil, ale hlavně byly jsme tam spolu.
Jak mne maminka naučila, prošla jsem ten domov a vše očichala jestli tam nejsou nějaké myšky. Pak jsem našla nový pelíšek a také mističku s jídlem a druhou s vodou. Taky jsem se musela naučit chodit na bedýnku s pískem, to byl můj nový záchodek. Byla jsem šikovná a hned se to naučila a tak jsem byla pochválená. Jenže brzy se to změnilo, vždy ráno jsem všechny dvojnožce pozdravila, ale začali mne odhánět a okřikovat. To se mi nelíbilo a tak jsem začala trochu trucovat. Byla jsem stále více a více sama, takže jsem hlavně celý den prospala. Nejhorší bylo, že ráno byla mistička prázdná, to mi kručelo v bříšku až jsem nemohla spát, ale večeře pak byla. A také si už nikdo se mnou nechtěl hrát, to mi vadilo hodně a ten největší dvojnožec často na mne šlápl a taky nakopl, to hodně bolelo.
Ten menší dvojnožec někdy večer křičel a to pak byla miska plná. Už jsem si začala zvykat, že i když prosím u misky, tak nic nedostanu, když někdy byla plná, tak jsem to honem rychle zhltla. Pak mi bylo špatně, ale měla jsem záchodek, tak to nikdo nevěděl. Jednou mi bylo taky moc špatně, ale dveře do záchodku byly zavřené. Moc jsem brečela a když přišel ten největší dvojnožec tak jsem čekala u dveří a moc plakala, aby mne tam pustil. Nakopl mne až jsem se poblinkala a nestačila jsem to slízat a on mne vzal a vyhodil ven. Venku byla zima a moc mne zábly packy na něčem bílém, studeném. Zase jsem brečela a nějaká velká packa do mne kopla až jsem letěla. Dlouho jsem u těch dveří stála a prosila, aby mne pustily, dveře se neotevřely. Byla mi zima, měla jsem hlad a žízeň. Když bylo ráno zase mne nějaká
velká packa vykopla pryč a pak se objevily packy velkého psa. To jsem utíkala, co mi pacičky stačily, pryč. Začala jsem hledat, kam se schovat, protože začalo něco bílého studeného padat na zem. Večer jsem našla malé místo a tam byla dokonce miska s jídlem. Tak jsem se do toho pustila, ale najednou se tam objevila velká kočka a vyhnala mne. Stále mi bylo zima a měla velký hlad. Toulala jsem se po okolí a opět našla jídlo, jenže to bylo pro jednu starší kočku. Ta byla hodná, nechala mne nasytit ale musela jsem slíbit, že už tam nebudu chodit, protože ona už nemohla chytat myši a tak by umřela hlady. Řekla mi, že dvojnožci jsou strašně zlí, když jsem jí vyprávěla, jak mne najednou vyhodily. Poradila mi, že jsou takové velké misky kde je jídlo, ale ona už tam nedokáže vylézt. Tak jsem je našla, povedlo se mi tam vylézt a i jídlo tam bylo. Nebyly to takové dobrůtky co jsem dostávala, ale měla jsem hrozný hlad tak mi to nevadilo. Musela jsem dávat pozor na dvojnožce i na psy a na takové velké hrozně hřmící krabice, které ty misky polykaly. Také jsem našla místo na spaní a na jídlo jsem vylézala hlavně večer. Do těch velikánských misek, házeli dvojnožci jídlo, ale také jiné věci a někdy jsem do nich zapadla a nemohla ven. Už jsem nevolala o pomoc, byla jsem potichu a čekala, až se naplní a já mohla zase vylézt. Kolikrát se mi povedlo na poslední chvíli z misky vyskočit a utéci pryč. A jednou se mi to nepovedlo.
O několik týdnů později.
“Dobrý den, paní Veselá, už dlouho jste tu u nás nebyla.“ To víte, v zimě se mi špatně chodí, nemáte tu moji Mazlivku? Víte jak jsem byla celou zimu sama, tak jsem si řekla, že si vezmu jinou kočičku, když už je Mazlivka v tom kočičím nebi, abych nebyla stále tak sama.“ „ Máme tady asi měsíc nový přírůstek. Je to asi roční kočička, přivezli ji popeláři. Byla v hrozném stavu teď, už je na tom lépe, ale lidí se bojí. Chcete se na ni podívat? Říkáme ji Popelka, protože ji našli v popelnici, mezi popelem.“ Já vím, že už nebude žádná kočka jako byla moje Mazlivka, ale podívám se na ni, už mi na barvě nezáleží , když už jsem tady. Jé, ta je Mazlivce trochu podobná, mohu si jí vzít“?
„ To víte že ano, bude ráda a my také, útulek je zase plný. Já nechápu, proč si lidé pořizují zvířátka a pak je vyhodí klidně do kontajnéru. I když tahle asi žila venku delší čas, podle toho jak vypadala. Ale zdá se být čistotná, běžně používá záchodek a teď už se i stále myje, ale lidí se bojí. Když sem někdo přijde, tak všechny kočandy se snaží upoutat jeho pozornost, Popelka ne, ta se krčí v koutku. Ale vy jste taková kočičí máma určitě si s ní poradíte.“ Paní s útulku měla pravdu, chvíli to sice trvalo než se obě spřátelily. Stará paní byla velmi trpělivá a Popelka časem už slyšela na nové jméno Mazlivka a ona mazlivá opravdu byla.