„Víte, co je nejhorší? Vzpomenout si, jak odpovědět na dotazy doktora, aby člověk nevypadal jako blbec,“ přidal si svou zkušenost inženýr Doubek, „dostal jsem novýho praktickýho lékaře, po odchodu mýho starýho lapiducha, kterej mě kurýroval víc jak dvacet let. Ten novej zjistil, že v počítači mu o mně chybí v anamnéze podrobné údaje. Já mu odkejval všechno. Spalničky, spálu, záškrt, příušnice, mdloby, koliky, úpal, úžeh, astma, prostě všechno, i průjem. Musím říct, že ťukal do tý mašiny jako čert. Horší bylo, že jsem si nemohl vzpomenout, kdy jsem s tím onemocněl. Jak postupně psal, tak se na mě začal dívat víc a víc podezíravě. Pak na mě vybafnul – člověče, jak se po tom všem cítíte? To mě převez, protože vzhledem k jeho snaze doplnit si v počítači povědomost o mý tělesný stránce, jsem mu chtěl udělat radost. Tak jsem řekl, že se cítím zdráv a dobře a na nějakém datu snad nezáleží. To jsem si dal. No, představte si, že je vám osmdesát let, rodiče už nežijí, sourozenci v domově důchodců, a vzpomeňte si, kdy jste měli kopřivku nebo chřipku. Co jsem věděl přesně, a na to mě nenachytal, byly pohlavní nemoci a filcky. To jsem opravdu neměl.“
„Vy jste byl asi stydlivější a vopatrnější osoba, že jó,“ zeptal se fotograf Chudoba, „to jste asi neobcoval s žádnou prodejnou ženštinou. Nebo jste nechtěl zbytečně utrácet? Neptal se vás taky náhodou kolikátého je a jakej je den, nebo rok?“
„Proč bys se mě ptal na datum?“
„Aby zjistil, jestli nemáte sklerózu! No, jestli nejste marod na hlavu.“
„To víte, bejt se mnou manželka, tak by se toho dozvěděl daleko víc. Naštěstí se mnou nebyla. Ta si pamatovala každej zub, kterej mě bolel, každou modřinu, když jsem se vracel z porady, vlastně z flámu. Pánové, ta měla spočítané i moje angíny, o kterejch už já neměl ani tušení.“
„To je pravda, ženský mají úžasnou paměť. Proto je nebezpečný jim něco slibovat,“ projevil svoji zkušenost školský inspektor Hanák.
„Co jste jí slíbil?“ zvědavě zapátral pan Váša.
„To je to,“ odpověděl nejistě Hanák, „já si za Boha nemohl vzpomenout, co jsem jí slíbil. Urazila se a dva dny byla tichá domácnost, nemluvil se mnou ani koš na odpadky.
„Takže jste dopadl u té prohlídky docela dobře, né?“ Přisvědčil Chudoba, kterému bylo vyprávění inženýra Doubka povědomé. Sám se jednou zpovídal na urologii a nevěděl nic o očkování.
„Ale jó, nakonec jsme se dohodli. Ostudu jsem si stejně uříznul, protože, když mi zkoušel zrak, taká já odříkával písmenka a číslice, jak když práskáš bičem. Říkal, vidíte jak ostříž, jen škoda, že mi čtete jiný řádek, než na který ukazuju.“
„To snad nebyla vaše chyba, ale jeho,“ chtěl mu pomoci Chudoba.
„Ne, ne,“ vysvětlil inženýr Doubek, „já jsem se naučil ta písmenka nazpaměť předem, jen jsem špatně viděl, na který řádek zrovna ukazuje.“
„Hlavně, že jste to odříkával správně,“ dodal Chudoba, „já vás obdivuju, jakou máte paměť.“
„Co je mi to platný,“ zklamaně prohlásil inženýr Doubek, „potvrzení k řidičáku mi stejně nedal.“