Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zora,
zítra Ingrid.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mezi nebem a zemí  (11) – Věřte, nevěřte…
 
Snad každému z nás se v životě stalo něco neuvěřitelného, kdy nebyl  a není do dnešních  dnů  schopen si vyjasnit příčiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu různých nepochopitelných zázraků zdůvodníme jednoduchým konstatováním, že tady na zemi  jsou bohužel věci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestačíme a snad nebudeme nikdy stačit. Rozhodně tyto příběhy jsou víc než zajímavé a zcela jistě zaujmou mnoho čtenářů. Proto jsme se rozhodli vás, čtenáře magazínu SeniorTip, požádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak často budou vaše příspěvky vycházet bude záležet jen na vás jak pilně budete vzpomínat a psát.

Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakčně upravíme tak, aby byly čtivé případně je doplníme obrázky. Jinak nás a samozřejmě i autory potěší, když napíšete za článek komentář jak se vám příspěvek líbil.

Dnešní příspěvek se skládá z vícero příběhů, které ze svého života napsala pro Senior Tip spisovatelka a naše stálá přispívatelka Renata Šindelářová.   
Za redakci Václav Židek
 
* * *

Věřte, nevěřte...

Nemusíte věřit tomu, co vám budu vyprávět. Můžete si myslet, že si vymýšlím, stejně jako že jsem cvok. Dokonce ani já vám nemohu tvrdit, že je to pravda, protože nemám jistotu, že se to stalo. Vše se totiž vždy odehrává pouze uvnitř mé mysli.
 
První mrtvý, se kterým jsem ve své mysli hovořila, byl můj švagr. Vstoupil mi do snu tu noc, kdy zemřel. Líčil mi, že smrt není ani zdaleka tak strašná, jak si všichni myslíme, a že se mu vlastně nesmírně ulevilo, že už nemusí nic řešit a že si svůj životní úkol už splnil. Uklidňoval mě, že se o něj nemáme bát, protože je všechno úplně jinak, než si myslíme a že odešla pouze jeho tělesná schránka.
 
Několik let poté jsem si se švagrem občas ještě v duchu povídala, přivolávala jsem si ho na pomoc jako strážného anděla, když jsme prožívali nějaké těžké období, a on sám mě občas nečekaně navštěvoval ve snech, aby mi vyprávěl o svém současném životě (jako by ten stále pokračoval dál). To vše až do doby, kdy se mi před několika lety zase ve snu zjevil a vysvětlil mi, že už mi nebude dál pomáhat, protože se jeho duše znovu narodí. Nemám se proto divit, že mi nepřijde na pomoc, když ho zavolám, a nemám ho ani volat, bylo by to zbytečné. Od té doby už se mi o něm nikdy nezdálo.
 
Pojďme k jinému případu. Jak se mi občas stává, volala mi jedna má známá, zda bych dokázala pomoci její dceři, která se bojí duchů. Dívka prožívá podobné zážitky prý už dlouho, ale bála se s tím komukoliv svěřit a i nyní to řekla pouze své matce. Dívka je z toho samozřejmě nešťastná a   vyděšená, potřebovala by si o tom promluvit s někým, kdo jí bude brát vážně.
 
 
Slíbila jsem, že večer přijdu, ale mezitím jsem si hned v meditaci představila dům, ve kterém rodina bydlí. Nejprve jsem na něm neviděla nic zvláštního, ale po chvíli jsem spatřila, že se po domě pohybují tři stínové postavy. Další dvě setrvávaly venku v bazénu. Okamžitě jsem si na zahradě zhmotnila světelné schody a stínové bytosti jsem jednu po druhé po schodech odvedla.
 
Chtěla jsem to vylíčit té známé, tak jsem jí zavolala. Ještě než jsem stačila říct, proč volám, vyhrkla: „Ty už jsi něco dělala, že jo? Dcera mi říkala, že cítí, že se něco děje.“ Potvrdila jsem jí to a slíbila jsem, že se stejně ještě zastavím kvůli slíbenému rozhovoru. Známá se mě ptala, jak to probíhalo, tak jsem jí to vyprávěla a ona překvapeně vyhrkla, že dcera říkala něco o bazénu. Pak se šla dívky zeptat, kolik duchů vnímala. Prý pět.

Jiná známá, která má shodou okolností dceru stejného křestního jména jako ta první, mě oslovila s úplně stejným problémem. Její již dospělá dcera mívá noční můry a bojí se být sama v bytě, kde žije se svým přítelem – cítí, že tam „něco je“. Nejprve to vnímala jen ona, ale poslední dobou připustil i její přítel, že se u nich doma dějí zvláštní věci, ozývají divné zvuky. Známá mi pak začala do sms popisovat, co přesně se v bytě odehrává, ale já jsem si slíbila, že si detaily přečtu až poté, co se do bytu podívám vnitřním zrakem.
 
Jako bych vstoupila doprostřed jakési halasné party. Panoval tu veselý rej, všude kolem mě roztodivné bytosti všelijakých rozměrů, tvarů a konzistencí, které nejenže si chodily či se vznášely po bytě sem a tam, ale hlavně doslova vypadávaly ze skříní. Byly zkátka úplně všude. Otevřela jsem dveře všech skříní, abych je vypustila a poté co jsem všechny odvedla pryč a dotyčné jsem napsala, že už je to ok, šla jsem si přečíst tu zprávu. Žena mi v ní popisovala, proč se dcera s přítelem cítí v bytě tísnivě. Prý mají pocit, jako by se jim něco usadilo ve skříních, vycházejí odtud zvuky, jako by se tam něco hýbalo a klepalo to zevnitř na dveře.
 
Před dvěma lety mi zemřel tatínek. Byl to spíš citově uzavřený muž, který nám nikdy neříkal, že nás má rád. Ale poznali jsme to z jeho péče a ochoty nám pomáhat. (Poslední věta, kterou mi řekl: „Naštípu ti nějaké dříví na chatu, ať máte čím topit, příště si pro to přijeď.“) Několik týdnů poté, co zemřel, jsem jednou večer seděla sama u dohasínajícího ohně na oné chatě a poslouchala rádio. Když začala hrát jedna skladba od Beatles, rádio najednou začalo hrozně praskat a na pár okamžiků se dokonce i přerušilo spojení. V tom okamžiku jsem najednou měla pocit, že je se mnou můj táta.
 
Okamžitě jsme si začali povídat a táta mi vyprávěl, jak strašné pro něj bylo odejít. Nevěděl nic o tom, že zkolaboval, přišlo to rychle, ale pak byl asi 20 hodin v bezvědomí, a to prý bylo děsivé. Jako by v tu dobu někde bloudil, uvízl v meziprostoru. Vůbec nechápal, co se s ním děje, prožíval zmatek a připadal si hrozně. Až když zemřel, pocítil úlevu a osvobození, teprve v tu chvíli totiž pochopil, co se vlastně stalo.
 
 
Zeptala jsem se táty, jestli by chtěl něco vyřídit mamince, protože jeho odchod byl opravdu velmi nečekaný, nestihl se rozloučit. A on mě kupodivu poprosil, abych jí vyřídila, že i když jí to neříkal, že s ní byl vždycky moc rád. To bylo zvláštní a já si hned pomyslela, že to mi maminka stejně nikdy neuvěří. V tu chvíli ale pocit otcovy přítomnosti zmizel, Beatles dohrálo. Zkoušela jsem ho ještě zavolat zpátky, ale už se neobjevil. Rádio hrálo po zbytek večera normálně, bez jediného dalšího zapraskání.
 
Měla jsem trochu obavy mamince vzkaz předat, nechtěla jsem ji ještě víc rozesmutnit, ale nakonec jsem našla odvahu. Potěšilo ji to. Dokonce mi přiznala, že přesně stejná slova použil otec několik týdnů před svým odchodem. „I když ti to neříkám, tak jsem s tebou moc rád,“ řekl. Ne že ji má rád, ale že je s ní rád. Posilněna pozitivní reakcí jsem mamince svěřila i okolnosti kolem písničky od Beatles. Prý to byla jedna z tátových oblíbených. Nedávno se jí stalo něco podobného. Při jiné tátově oblíbené písničce ji napadlo mu zapálit svíčku – a hned jak to udělala, v tu chvíli se jí rádio úplně vypnulo. Tehdy ji to rozbrečelo, ale nikomu to neřekla.
 
A tak bych vám mohla vyprávět dál a dál… Ale co myslíte? Je to pravda? Nebo máte dojem, jako bych vás tu jen pěkně vodila za nos, podobně jako v příbězích z cyklu „Věřte, nevěřte“? A jistě je mnoho z vás, kteří si říkáte, že sice třeba tak úplně nekecám, ale přesto jsou to všechno jen smyšlenky mého podvědomí, které do sebe shodou náhod pěkně zapadly či jsem jim trochu – třeba i nevědomky – dopomohla.
 
Na věcech mezi nebem a zemí je každopádně vždycky nejvzrušivější právě ta nerozluštitelná tajemnost, ta možnost si vše vysvětlit logicky a přitom zároveň tušit, že možná… kdoví…
 
Renata Šindelářová
 
***
Zobrazit všechny články autorky
Anotační foto a obraz jezera Krystyna Klosowski
https://krystyna-klosowski.beepworld.de/index.htm


Komentáře
Poslední komentář: 28.10.2021  10:18
 Datum
Jméno
Téma
 28.10.  10:18 Renata Š.
 27.10.  22:59 Ivan
 27.10.  17:57 Von
 27.10.  10:57 Vesuviana díky