Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miloš,
zítra Zora.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Chvála fauny a flóry

V tomto chvaloseriálu nemohou chybět ani tyto dva „f“ objekty, a to z důvodů, jichž je tolik, že ani nelze všechny vyjmenovat. Stačí použít nevyvratitelný důkaz kruhem – faunu i floru nutno chválit proto, že prostě jsou chvályhodné!
Mám ale i další důvod. Protože jsem líný provést jakousi statistiku, jen tak „bajlaj-fik“ od oka odhaduji, že v zorném poli mých chvál převažují objekty abstraktní a z konkrétních pak objekty neživé nad těmi živými. Tak se teď snažím tuto bilanci trochu vyrovnat a jako obyčejně začnu obecně.

Faun je římská kopie řeckého boha Pana, oba byli ochránci pastýřů a stád, a nejsem si jist, zda na flétnu hráli oba dva, ale Pan určitě ano. Už jméno Faun považovali za chvályhodné i různí umělci, a tak na příklad básník Stéfane Mallarmé složil roku 1876 báseň Faunovo odpoledne, a Claude Debussy pak složil v roce 1894 nádherné „Preludium k Faunovu odpoledni“. Obě tato díla jistě patří do pokladnice světového umění. Asi o devadesát let později pak natočila Věra Chytilová báječný biják se skvělým Leošem Suchařípou – Faunovo velmi pozdní odpoledne. První dvě díla patří k „těžšímu“ umění, třetí je pochopitelně o něco „lehčí“ a tedy i pochopitelnější, ale všechna jsou určitě chvályhodná. Římský Faun byl ale navíc i bohem plodnosti a jeho ženským protějškem byla dobrá bohyně Fauna, která propůjčila své jméno živočišné říši – fauně. A teprve tato fauna s malým „f“ bude jedním z objektů této chvály.

 

Při chvále flóry pak ponechám stranou jména s velkým „F“ - tedy římské bohyně květin a zahrad, Tiziánův obraz, jména několika amerických měst, Švankmajerův film z roku 1989, pražskou stanici metra i margarín téhož jména a omezím se pouze na říši květeny, která převzala své jméno právě od římské bohyně. Nejprve si ale vychválíme faunu.
 
O neuvěřitelné symbióze zejména čtyřnohých zvířat s člověkem se zachovaly zkazky už z úsvitu právě římských dějin. Vždyť Romula a Rema odchovala vlčice a o nějakých pár tisícovek let později Mauglího párek vlků v indické džungli. Tam pak při jeho výchově pomáhal i velký medvěd a černý panter, takže byly zastoupeny téměř všechny čeledě velkých šelem, chyběl pouze šelma sedlák! Když už jsme zabrousili do literatury, vzpomeňme si, kolik chvályhodné radosti nám v dětství přinesli zvířecí hrdinové jako liška Bystrouška, kocour Mikeš, koza Luisa a kocour Bobek, které pak zastínil malinkatý mravenec Ferda pak malý Krteček. Anebo světoví protagonisti – medvídek Pú, myšák Mickey, kačer Donald či včelka Mája.

Přejděme však ke skutečným příběhům, které jsou až neuvěřitelné. Celý svět zná příběh lvice Elsy, kterou zachránila Joy Adamsová v roce 1956 v Keni. Méně známý ale ještě mnohem chvályhodnější je příběh třináctileté dívky Amy Aldenové. Ta dokázala v Kanadě nahradit divokým housatům matku, byla u jejich líhnutí z vajec v umělé líhni a pak se svým otcem-pilotem je dokonce naučila létat, aby se mladí opeřenci mohli zapojit mezi stěhovavé ptáky a odlétat na jih. A považte - povedlo se to!

I má manželka ale zažila v mládí velké přátelství s jednou „divokou“ šelmou. Na malé  hájovně kde trávívala prázdniny, odchovali na jaře lišáčka-sirotka a malý Ferina si zamiloval nejen tříletého synka hajného, ale i čtrnáctiletou slečnu. Chodili společně do lesa, a i když odběhl, na hvízdnutí přiběhl. Za rok pak když vyrostl, se samozřejmě vrátil mezi lesní obyvatele, ale na své vychovatele nezapomněl. Vracel se občas k hájovně, někdy si dokonce přišel pro něco na zub, ovšem z ruky už nepapal. A ještě něco, co mnozí neslyší rádi – mezi faunu vlastně patří i člověk! Tolik tedy chvála fauny.

Při chvále flóry to mám složitější. Jak jsem se už zmínil ve chvále kantorů, jeden mi kytičky „trochu“ znechutil, ale to vůbec nic nemění na tom, že i květena si naší chvály zaslouží. A to nejen ta jedlá nebo voňavá, ale veškerá, protože i plevel má v přírodě své místo. A zde musím vzdát velký hold své mamince, která mě naučila znát celou řadu základních našich kytiček.

 

Pomalu ale musím spět k závěru této chvály a pokusím se o závěr navýsost veselý. Vzpomněl jsem si, na „mičurinský“ pokus Jiřího Suchého, který – dle svých slov - křížil koniklec s pampeliškou, domnívaje se, že vypěstuje hezkou „konilišku“ a on mu vznikl „pampeklec“! A hned nato mi vytanula na mysli roztomilá vojenská příhoda z Vysokých Tater, kterou si nemohu nechat pro sebe.       

V létě roku 1957 na měsíčním soustředění vojenské katedry Matfyzu jsme v Kežmaroku jako údajní protiletadloví dělostřelci vyjeli s baterií čtyř kanónů a s různým příslušenstvím do horského terénu. Cílem výcviku bylo veškerou tu vojenskou techniku jako zakopat a jako připravit k boji. Samozřejmě i naši „moudří“ velitelé věděli, že bychom nic z toho nezakopali ani náhodou za celý měsíc, a tak se spokojili s tím, že vykopeme v trávě alespoň malé mělké stružky jako obrysy těch protiletadlových děl. Ani do toho se nám však moc nechtělo a tak jsme vymysleli velkou fintu. Sice jsme začali polními lopatkami rýpat obrysy okopu, ale vyhýbali jsme se každé kytičce, takže ten obrys byl proklatě klikatý. Kapitán – velitel baterie se chytal za hlavu, když jsme mu tvrdili, že jsme v Tatranském národním parku, kde jsou všechny tyto kytičky chráněné. Důstojník si nebyl jistý, a i když poznamenal, že takhle by nás západní imperialisti ihned objevili, přesto kupodivu usoudil, že to asi nebudeme nikdy potřebovat. Tak nasadil náhradní program a my, ač nezakopáni, se mohli kochat krásou tatranských štítů…

Jistěže to byly nějaké sedmikrásky, ale zachránily nás „mužné“ studenty od těžké práce výkopářů. No řekněte – je flóra chvályhodná nebo není?!
 
Text: Vladimír Vondráček
Foto: O.Šebesta a autor
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 28.10.2021  09:00
 Datum
Jméno
Téma
 28.10.  09:00 Von
 27.10.  10:06 olga janíčková
 26.10.  15:26 Mara
 26.10.  12:01 Vesuviana veršíky
 26.10.  11:59 Vesuviana díky