Chvála žízně
Není mnoho chvályhodných triumvirátů, které se tak báječně doplňují, jako jsou tekutiny, hospody a žízeň! Tekutiny jsem vychválil už před delším časem a hospodu nedávno, a je jasné, že žízeň nemohu vynechat. A jako obyčejně půjdu na to od lesa - tedy přesněji řečeno - od virtuálního lesa internetových stránek.
Nejprve si tedy jako obyčejně dovolím uvést pro chválu žízně možná dosti nevhodnou definici, abych měl to nejnepříjemnější za sebou. I když žízeň samozřejmě pociťují i jiní živí tvorové, přesto se opět lidsky sebestředně omezím na chválu žízně lidské.
Tak tedy – žízeň je sžíravý člověčí pocit, způsobený nedostatkem tekutin. Tento nedostatek vyvolává potřebu pít a v našem těle je provázen celou řadou různě zajímavých stavů. Žízeň vzniká, stoupne-li koncentrace krystaloidů v krevní plazmě nad určitou hranici, která je ovšem u každého jedince jiná. Potřeba přijímat tekutiny – a ne jakékoliv – je ovšem také provázena pocity sucha v ústech, na patře, na jazyku i v hltanu. Dokonce se do hry zapojí i některé hormony, která mají vliv na změnu psychického rozpoložení. Pokud člověk nemá možnost pít, velmi rychle ztrácí svou tělesnou hmotnost. Při déle trvající dehydrataci se dostavují bolestivé křeče a mohou se objevit i halucinace. Je-li člověk zcela bez přísunu tekutin, zemře za plus minus pět dní!
Tak, to jsem tomu dal – nic z tohoto samozřejmě chválit nelze. Každá věc a každý stav má ale nejen svůj rub, ale i svůj líc a já – stejně jako naši dva velcí klauni V+W – „chci vidět líc, mě do rubu není nic“. A tak hurá na něco, co lze na žízni bez obav chválit!
O žízni byla natočena celá řada filmů, v nichž tento pocit figuruje v hlavní i titulní roli. Nejznámější je jistě Žízeň po životě, americký životopisný film o Vincentu van Goghovi z roku 1959 s Kirkem Douglasem v hlavní roli. Pamatujete se?
I mezi filmy ale bohužel najdeme i nechvályhodný titul Žízeň po krvi – americký televizní film z roku 2008, což musíme zahrnout do lítosti.
Tím se ale dostáváme k zajímavému jazykovědnému tématu. Spojení slov žízeň po něčem totiž může mít několik významů. Může to znamenat skutečný pocit potřeby tekutin, tedy žízeň jako takovou, může to znamenat symbolickou žízeň, tedy na příklad touhu po životě či po lásce, což jsou bez diskusí žízně navýsost chvályhodné, ale také můžeme dostat žízeň po nějakém pálivém ostrém jídle nebo dokonce po nepříliš vhodné tekutině!
A tak pomalu přichází chvíle, přikročit k pokusu najít chvályhodnost normální lidské žízně. Vztah mezi žízní a tekutinou je velmi podobný vtahu mezi ohněm a vodou. I když sice žízeň většinou pouze zaháníme, což by bylo u ohně kontraproduktivní, velmi často také žízeň, stejně jako oheň, hasíme! Paralel pak zde najdeme více. Tak jako hasiči mají své hasičárny či požární zbrojnice a stříkačky, tak my žíznivci máme své vinárny, restaurace a hospody s pípami. Hasící prostředky se pak také liší u různých druhů požárů a stejně tak u různých druhů žízní.
I obyčejných žízní je přece mnoho druhů. Žízeň plíživá, žízeň jako na poušti, žízeň jako trám, žízeň, že by se o ni dalo opřít, žízeň občasná, žízeň věčná, žízeň nekonečná a žízeň jako přestrojený hlad.
Většina žízní je krásná už proto, že při jejich hašení my věčně žízniví zažíváme jedny z nejhezčích chvilek ve svých životech, které snad lze srovnat pouze se – no nechám, to na vás. Svět je jaký je, přesto je stále ještě často docela krásný a možná není na škodu ho alespoň občas vidět dvakrát! Nejkrásnější je ale zcela samozřejmě žízeň správně ukojená!
A tak nakonec si ještě dovolím přidat pár svých neumělých veršíků:
Žízeň ta je přece věčná, to ty jistě dobře víš,
pípa dovede být vděčná, když ji správně roztočíš!
Slinu pak už chytneš snadno, nad sklenicí perlící,
no, a když pohlédneš na dno, barva stoupne do lící!
Text: Vladimír Vondráček
Ilustrace: František Kratochvíl (FrK)