Chvála školy a studia
Když se řekne škola – každý si představí budovu a v ní mnoho místností-tříd. V každé z nich pak tabuli a ještě více lavic a různých učebních pomůcek. Třídu na obrázku z Wikipedie si už pamatují už jen ti nejstarší z nás...
Co se týče studia, pak aby nenastala nějaká mýlka, co se to vlastně chystám chválit, musím to upřesnit. Bude to chvála na základě výhradně osobních zkušeností a nebude to chvála žádného nahrávacího, vlasového ani nehtového studia, alébrž chvála studování, tedy studia, jakožto cílené a systematické činnosti, která směřuje k získávání co nejvšestrannějších, ale třeba i vrcholně specializovaných znalostí a zkušeností.
Studium je vlastně jakási vyšší forma učení, která navazovala na základní triviální školy. Ty u nás zavedla osvícená císařovna Marie Terezie při velké reformě školství v roce 1774.
V českých a moravskoslezských zemích to byly vesnické školy, do kterých měly povinně chodit děti od šesti do dvanácti let a učily se tam číst, psát a počítat, a to česky. Na tyto triviální školy pak navazovaly hlavní školy v krajských městech, a v nich se už učila němčina i základy latiny a některé další předměty. A právě na těchto hlavních školách se už žáci přestali učit, stali se z nich studenti a začali studovat!
S tím zvláštním slovem – triviální – jsem se seznámil poměrně velmi pozdě a navíc velmi zajímavým způsobem. Na prvních přednáškách na fakultě nás tím cizím termínem přímo bombardovali téměř všichni přednášející! Vždy po nějakém výkladu se obrátili na nás – vykulené novopečené vysokoškoláky s dotazem, zda tomu rozumíme. A když odpovědí bylo hluboké mlčení celé posluchárny, vždycky se bohorovně podivili a pronesli: „Čemu nerozumíte? Vždyť je to tak triviální!“ Sice jsem tušil, že by to mělo být něco velmi jednoduchého a banálního, ale přesný význam jsem zjistil až později. Ačkoliv toto slovo běžně používáme, možná každý neví, že je spojeno právě s těmi třemi hlavními cestami, s třemi vyučovacími předměty v triviální škole.
Zdá se, že i v současné době se vlastně začíná studovat až po škole základní, tedy v různých gymnáziích, průmyslovkách, vysokých školách, na univerzitách a technikách. A dokonce i v různých kurzech, seminářích, při postgraduálním studiu, či dokonce na univerzitách třetího věku. Protože jsem měl to štěstí, že jsem se mohl účastnit této chvályhodné činnosti téměř ve všech obdobích svého už docela dlouhého života, mohu také učení i studium vychválit ve všech jeho jednotlivých etapách
Chválu „studia“ – tedy učení v předškolním věku si odpustím, ale jak je důležitá, to skvěle vysvětlil Robert Fulgham ve své knížce - „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.“
V základní škole, což byla v mém případě Cvičná škola při Raisově učitelském ústavu v Jičíně, kde se na nás žácích učili učit studenti tzv. „učiteláku“, jsem zjistil, že na té kantořině možná něco bude! Na podzim v roce 1946 jsem se v primě jičínského Lepařova gymnázia na první hodině češtiny seznámil s dalším cizím slovem. Hned na první stránku našeho čistého sešitu nám profesorka češtiny nadiktovala tuto definici – logika je nauka o správném myšlení – a opět jsem musel uznat, že na tom něco je!
Ne každá etapa našich dalších studií však byla chvályhodná. Od roku 1948 až do roku 1953 následovala jedna školská reforma za druhou - kam se Marie Terezie hrabala na tehdejšího ministra školství a kultury - těžko stravitelného Zdeňka Nejedlého. Na dva roky na měšťanku, pak opět na gympl. Ten nám ve třetím ročníku, který se už nesměl jmenovat septima, zkrátili, oktávu“ jsme „vystudovali“ za prázdniny a na Mat-fyz fakultu mě přijali koncem června, tedy ještě před maturitou, kterou jsme skládali až na konci srpna…
Při celoživotním studiu se pak setkáváme s dalšími zajímavými poznatky, když na různých postgraduálech a kurzech vás najednou učí lektoři, kteří jsou nejprve o jednu a posléze i o dvě generace mladší, než jste vy sami. Nakonec – nebýt potomků, na počítači bych si ani neškrtl!
Přes všechny kotrmelce a hrůzy doby však zcela jistě považuje má generace studijní léta 1946-1958 za nejkrásnější období našeho života. Kromě toho, že bylo po válce a byli jsme mladí, je se studiem totiž neodmyslitelně spojena nekonečná řada příhod a situací, které jsou nezapomenutelně uloženy na těch nejlepších harddiscích – v našich srdcích.
A nezbývá, než abych na závěr této chvály slavnostně prohlásil – studium jednoznačně patří k jedné z nejchvályhodnějších činností člověka a zahrneme-li do něj i učení, můžeme si ho užívat doslova od kolébky až do hrobu. Kdo nesouhlasí – není člověk!