Večerní schůzky nad přehradou se zúčastnili všichni, až na Jacka, ten dál držel v chatách službu. Měl přijít ještě hlavní rozhodčí, profesor Robert Kovalčík se synem, a redaktor Hrabovský z deníku Práce.
Po večeři se konala poslední pracovní porada, vedená hlavním rozhodčím maratónu. Robert se ujal slova a bod po bodu probral znovu celý maratón. Trvalo to necelou hodinu a po skončení byla povolen a volná zábava.
„Máme tu znamenitého vypravěče i pamětníka z historie sportovního otužování,“ řekl jsem. „Je jím zde přítomný Vladimír Kulíček, jinak taky televizní komentátor otužileckých soutěží. Mohl bys nám vyprávět o prvním televizním přenosu, který byl vlastně i pro tebe křtem?“ Vladimír se nedal dlouhou pobízet.
První přímý televizní přenos ze soutěže otužilců se konal v lednu roku 1969.
Předcházela spousta příprav, ale praktických zkušeností bylo minimum. Nakonec byla jako místo děje zvolena přehrada v Hostivaři. V době, kdy mělo dojít k přenosu, uhodily silné mrazy. Přehrada zamrzla a led byl silný až 25 centimetrů. Bylo věcí osobní cti a obětavosti zajistit vysekání ledu a vytvoření bazénu aspoň o rozměrech 20x10 metrů. Nápad použít motorovou pilu a vyříznout potřebnou plochu se ukázal jako nereálný – asi za čtyřmilimetrovým řezem pily voda zase rychle zamrzala. Nakonec přišly ke cti osvědčené ledařské sekery, fyzická síla a fortel. Jednotlivé kry nešlo vytáhnout – jedině snad autojeřábem, jedna vážila odhadem dvě až čtyři tuny, a tak se všechny nastrkaly pod led. Vlastní vodu bylo nutno stále cedit hustým sítem, aby se vybrala znovu se tvořící ledová tříšť. Konečně došlo k vlastnímu přenosu. Hezká zimní neděle, mírná oblačnost a mráz. Byl přistaven přenosový vůz a nataženy kabely k jednotlivým kamerám i komentátorskému stanovišti, které bylo ohrazeno barevným plůtkem v blízkosti soutěžního prostoru na ledě. Pořád komentoval za sportovní redakci TV Zdeněk Sucharda. Mým úkolem bylo podávat mu zprávy postupně tak, aby mohl plynule informovat diváky. Když jsem mu sdělil, k čemu jsem určen, řekl ihned: - Jaképak informace, povíte si to sám, já se budu ptát. – A tak jsem se ocitl za tím plůtkem s mikrofonem v ruce před kamerou a pořad začal.
Všechno probíhalo celkem podle programu, jenom s jedním jsme nepočítali; na břehu přehrady bylo velké množství diváků. Slabá pořadatelská služba nedokázala zabránit, aby diváci nesestupovali na led. Kdo neviděl, neuvěří, jak je led pružný. Pod tíhou diváků se přes svou značnou tloušťku začal prohýbat, a z vysekaného bazénu se voda začala rozlévat po okolí. Zaplavila také náš komentátorský plůtek, takže brzy víc než polovina nohou normálních židlí, na kterých jsme seděli, byla pod vodou. Přenos byl v plném proudu, když se na mě obrátil Zdeněk s otázkou: - A co je toto, soudruhu Kulíčku? – a vrazil mi do ruky jediný mikrofon, zapojený právě na přímý přenos. Na jediném monitoru byl nasazen stínící tubus, aby bylo na slabé obrazovce vůbec něco vidět. Slunce, v zimě nízko posazené, svítilo přes opar na led, který se zrcadlil a oslňoval. Vrazil jsem hlavu do tubusu, omluvil se, že se musím rozkoukat a pak jsem jenom zíral! Na okraji bazénu utvořeného z vysekaného ledu, seděl Jirka Pokrovský a ještě jeden starší otužilec. Máchali si nohy a otevírali flašku šampusu. Měli tam i skleničky, začali si nalévat a s chutí si přiťukávali. Byl to další naschvál, který Jiří provedl Liškovi! S něčím takovým se samozřejmě vůbec nepočítalo a mně to v prvním okamžiku úplně vyrazilo dech. Okamžitě jsem se ale vzpamatoval, bylo jasné, že za dané situace mě nesmí překvapit nic. A tak jsem klidným hlasem prohlásil, že dva zkušení špičkoví otužilci chtějí tímto způsobem symbolicky oslavit první přímý televizní přenos a ubezpečil diváky, že obsah láhve je v tomto mrazu a na ledu opravdu dobře prochlazen. Očekával jsem, že toto extempore bude mít dohru buď u Lišky nebo v plaveckém svazu, ale nestalo se tak. Jako by si toho nikdo nevšiml. Když byl pořad ve své druhé třetině, měli jsme již nohy nahoře na plůtku. V tom zvoní telefon. Režisér: - Co tam děláte, bručí nám to ve zvuku.- Odpovídám: - Bodejť by nebručelo, když jsou kabely pod vodou.
- Panebože! –
Vtom se ozvala rána a voda zase výrazně stoupla. Oba jsme měli na sobě kožichy a já jsem se začal zabývat myšlenkou, jak ho při prolomení ledu shodím a kterým směrem budu plavat ke břehu. Situace se stávala kritickou. Do konce pořadu zbývalo asi osm minut. Ostré praskání se ozývalo stále častěji, to jak diváci ustupovali na tu část ledu, kam voda ještě nedosáhla. Hrozila už přelitím na sedadla židlí. Stoupnout si by znamenalo stát asi v desetistupňovém mrazu po kolena v ledové vodě. Kamery, které byly na suchu, zabíraly děti brouzdající se ve vodě bez ohledu na její teplotu, a výkřiky rodičů. I zkušený Zdeněk Sucharda značně znejistěl. Jeho komentář začal být trochu nervózní, pohledů na hodinky přibývalo. Konečně spásný telefonát z režie: - Skončit! – Ukazuji Zdeňkovi rukou křížek, ten se s radostí loučí s diváky a uzavírá přenos. Ale co to? Voda rychle klesá. Diváci se totiž odebrali za nastoupenými otužilci na břeh, led se odlehčil a znovu prokázal svou pružnost. Téměř všechna voda zmizela ve vysekaném bazénu. Odešli jsme z ledu jako páni a v duchu si řekli: příští přenos bude od ¨Vltavy a technika zůstane na břehu. Pak se snad nic nestane. A vyšlo to.“
Celé osazenstvo bedlivě naslouchalo. Z jejich tváří bylo znát, že se nenudí, ba naopak, že si přejí nějaké další pokračování. „Jestli, Vláďo, máš ještě síly a nevyschlo ti úplně v krku, mohl bys vyprávět O ukradených plavkách v Magalii a jestli zbude nějaký čas do dvaadvacáté hodiny, mohl bys dát k dobrému příběh Jak pokřtít koupací čepici. Co ty na to?“
„Dobře, že jsi to ty, tak povím tyto dva příběhy a potom jdeme hned spát.“ Rozhlédl se po všech přítomných, a když uviděl nepředstíraný zájem, dal se do dalšího vyprávění.
Na pláži v Mangalii bylo plno. Jako téměř každým rokem zde učil plavat Oldřich Liška v rámci Sport-turistu malé i velké, protože co je moře bez možnosti si v něm zaplavat.
Dopoledne byla výuka, přes oběd pohov, odpoledne výuka pokračovala.
Po několika dnech si mi Oldřich Liška stěžuje. – Člověče, někdo mi ukradl plavky. Bydlíme v přízemní chatce, sušil jsem je přes poledne na okně a než jsem se probudil, byly pryč. Byly sice starší a mám s sebou ještě jedny nové, ale je jich stejně škoda. –
Přiznám se, že tato causa je trochu nad mé chápání. Nedovedu si představit, že by se našlo více pánů Liškova tělesného objemu (jde o příběh z doby dřívější, dnes je všechno už jinak a myslím, že líp), kteří by potřebovali zaopatřovat se starými plavkami tímto způsobem. Ale budiž. Plavky nejsou. Druhý den jdeme přes poledne k Liškovým na návštěvu. Přes otevřené okno jsou přehozené nové plavky. V mžiku mě napadá kacířská myšlenka. Co by dělal plavecký instruktor bez plavek? Od myšlenky není daleko k činu. Přiblížit se pod okno a stáhnout plavky je dílem okamžiku. Vtom se však z okna, odkud vychází Oldřichovo bohatýrské chrápání ozve hlas paní Liškové: - Oldřichu, vstávej, kradou ti plavky! –
Pochrupávání v mžiku přestane a ozve se nevěřící: - Néé, to není možný. –
A zatímco jsem již schován za nejbližším stromem, vidím vystupovat známou Oldřichovu postavu z chaty. Stáčí zrak nevěřícím pohledem k oknu, jako by ho chtěl hypnotizovat. Po delší odmlce se ozve: - A víš, že máš pravdu? –
Byl to šok. Vše se ovšem vysvětlilo a Liška učit plavat bez plavek nemusel. Na to překvapení si však dodnes rád vzpomene.“
Náš vypravěč se na chvíli odmlčel a hned po svlažení úst, již vystydlým čajem, pokračoval ve vyprávění dalšího příběhu Jak pokřtít novou čepici.
„S každým jarem ožila přehrada v Hostivaři hlasy početné skupiny tří až třináctiletých dětí, vedených nestorem otužilců Oldřichem Liškou. Od prvních hezčích dnů až do prázdnin věnoval Oldřich mnoho svého času, aby tyto adepty plaveckého umění dovedl ke kýženému cíli.
Je samozřejmé, že se ve skupině sešly děti nejrůznějšího založení a charakterů. Od těch zpravidla starších, kteří výuku plavání braly také jako vítanou příležitost, jak se alespoň na několik hodin vymanit z vlivu rodičovské pravomoci, až po některé, u nichž byl odchod od mámy nebo táty spojen s proudem slz a špatně tajenou obavou, co to s ním v té vodě vlastně budou dělat.
I v poslední skupině plaveckých adeptů se vyskytl klučík asi čtyřletý, jehož pusa, prohnutá permanentně do podkůvky, otočené konci dolů a promáčený kapesník, byly příznačným symbolem. Na dotaz ostatních, kolik má dnes s sebou kapesníků, odpovídal: - Čtyři. –
Když jsme stanuli na pláži a objevila se hladina vody, neboli výukový terén, dal plačtivě průchod své nechuti: - Já do vody nepůjdu, já chci maminku. – Jedna z mladých instruktorek poněkud neprozřetelně nabádá: - Proč bys nešel, půjdou všichni, půjdeš taky! – Ale to je, jako bys oleje do ohně přiléval. Když už křik trvá trochu dlouho, zasahuje Oldřich Liška, který je v takových případech nejen trenérem, cvičitelem, pedagogem a vychovatelem, ale i náhradním otcem a mámou. – Nekřič zbytečně, do žádné vody nepůjdeš, budeš si jenom hrát na břehu. – Nebezpečí tedy nehrozí, kluk se utišuje.
A zatím, co se všichni s chutí cachtají v osvěžující vodě, posedává budoucí bojácný plavec na břehu a již po chvíli po nich trochu závistivě pokukuje. Tak to jde do přestávky, kdy ho Oldřich vybídne? – Pojď se trochu projít, povedu tě za ruku, musí ti být horko. – Za druhou vezme druhého, jen o něco méně bojácného a jde se. Pod dojmem skutečnosti, že žádnému z ostatních se nedostalo takové pocty, kluk jde, a ani přitom nepozoruje, že je po kolena ve vodě. Liška ví, že nic nesmí uspěchat. Pro dnešek je to úspěch a jdou opět z vody ven. Jenom prohodí: - Ty bys měl mít takovou žlutou koupací čepici, to by byla krása… -
Při příští návštěvě Hostivaře mají oba benjamínci družstva žluté čepice, zbrusu nové, které nosí na hlavě s výrazem hrdosti, hodné majitele maršálské uniformy. Je to rázem někdo jiný, podkůvka je rovnější, kapesníků stačí méně… A co teprve, když pedagog Liška prohlásí:
- To je krásná čepice, takovou jsem tady ještě neviděl. – Blažený kluk uhání pro zmrzlinu a za chvíli nabízí kousek Liškovi, který si prostě musí vzít, i kdyby nechtěl. Tak Oldřichovi teče sladká smetana po prstech, zatímco s přehledem diplomata řeší problémy hodné mezinárodního fóra: - Pane Liška, Honza mi vzal desetník, - Pane Liška, Jirka mi stahuje trenýrky – a podobně.
Po přestávce říká Liška klukovi: - Ale taková krásná čepice se přece musí pokřtít, to nejde chodit v nepokřtěné čepici. – Kluk chvíli uvažuje: - Asi by to opravdu nešlo chodit v nepokřtěné čepici, ale jak se to dělá? –
- Já ti ukážu, to se musí ve vodě, a čepice musí být přitom na hlavě. -
Za chvíli mizí žlutá čepice k úžasu přítomných pod vodou. Dobrovolně a sama. Je vyhráno. Kluk se drží Oldy za krk, ten se s ním projíždí po vodě a křičí: - To je bezva, to je žrádlo, co? – Kluk křičí také, ale již nadšením. Důvěřuje tomu staršímu pánovi, který má milý úsměv, a který ho nezklamal a také nezklame. Budoucí plavec se vyklubal z kukly. A tak je vlastně všechno v pořádku – jenom jedno chybí: Jak se vlastně ta pokřtěná čepice jmenuje?“
Bylo za pět minut deset, když jsme s přáním dobré noci odcházeli spát. Úderem dvaadvacáté hodiny zhaslo v naší chatě světlo a já jsem se snažil co nejdřív usnout. Hlavou se mi však honily různé myšlenky, já jsem se převaloval z boku na bok a myslel znovu a znovu na zítřejší plavbu. Nebyly to obavy, že bych trasu neuplaval, ale aby všechno organizačně klaplo a lodní posádka ráno třeba nezaspala. Ani parafinové ucpávky do uší nebyly nic platné. Minuty se pomalu vlekly. Teprve v jednu hodinu po půlnoci jsem upadl do lehkého spánku, ve kterém však mozek pracoval na plné obrátky: „Už za několik hodin budeš pod Slapama,“ říkal si. Už za pět hodin. Za pouhých pět hodin...