Příběh naší Ambry
Moje tehdy dvanáctiletá dcera si usmyslela, že chce pejska, a já, i když jsem si vzpomněla, jak jsem zcela nesměle prosila tatínka o totéž a jak mi přes veliký strach ze staříčka vyhověl, jsem na rozpacích. „Mám, nemám?“ svěřuji se o přestávce natáčení seriálu Země úsměvů hlavnímu protagonistovi, kterého jsme pozvali až z Prahy, Miloši Kopeckému. „To musíte obstarat své dceři pejska, a protože naše Můra se právě čeká, jeden pejsek bude Váš!“ kategoricky prohlásil.
Protože jsem v té době začínající normalizace byla hlavním živitelem rodiny, nesměle jsem prohlásila. „No, jenže já na takového pejska, jakého máte vy, (vůbec jsem nevěděla o jakého psa jde), nemám peníze.“ „Prosím vás, o tom vůbec nemluvte, já zvířata neprodávám!“ A dohoda byla uzavřena.
Bylo to někdy před nástupem léta, kdy Můra přivedla štěňátka na svět a pak mezi mnou a panem Kopeckým neustále lítaly dopisy. Dokonce jsem měla přijet pro štěňátko o prázdninách až do mlýna, kde odpočíval, ale nevyšlo mi to dříve, než v září. A v Praze.
Ohlásila jsem se u Kopeckých v den, kdy jsem měla v Praze nějaké řízení, dokonce to bylo v archivu až někde za Prahou, a tak tak jsem stihla ve stanovenou hodinu zazvonit na Dušní 16.
Můra měla u sebe štěňátek ještě několik a já jsem si mohla vybrat. Rozhodla jsem se pro fenečku, hned jsem ji pojmenovala Ambra, poděkovala jsem paní Kopecké a už jen tak mezi dveřmi a ze slušnosti, jsem se zeptala: „Kolik dlužím?“ „Tisícpětsetkorun.“ S podivením mě polil mráz. „Vždyť pan Kopecký říkal, že zvířata neprodává.“ „Ne, neprodává, ale mi zase řekl, ty se o ně staráš, ty víš, kolik ti daly práce, tak si to nech zaplatit!“ Měl pravdu, starat se o štěňátka dá moc práce, navíc to byla štěňátka čistokrevná. Domluvily jsme se, že peníze pošlu nadvakrát, a já se vydala s pejskem na letiště.
Věděla jsem, že zvířata se musejí převážet ve skladovém prostoru, a tak jsem milou malinkou Ambřičku balila na záchodech do papírové krabice. „Proboha, paní, přece ji tam nebudete dávat. Takový krásný pejsek! Vezměte ji do letadla!“ S radostí jsem vyslechla radu hajzlbabky, ale s obavami jsem pejska uložila do tašky tak, aby ho nikdo neviděl. Když letuška roznášela vodu, zahlídla Ambru, právě když jsem jí dávala pít. „Jéje, to je hezký pejsek, dovolte, ať ho pohladím!“ A já jsem už věděla, že mi pejska z letadla nevyhodí.
Doma mě čekala rozradostněná dcera, ale současně veliká obava z paní, která hlídala mladšího chlapce a psy neměla ráda. A já jsem na ní byla závislá! První noc jsem vůbec nespala. Přemýšlela jsem, jak za pejska zaplatím tolik peněz a jak to udělám, aby paní, hlídající mého syna, nepřekážel. Vymyslela jsem: Přiznám jenom 750 korun a tu druhou polovinu musím nějak ušetřit z peněz přidělených na hospodaření.
Ráno jsem milou Ambřičku dala do tašky a šly jsme spolu do práce. Oba problémy byly vyřešeny.
Pejsek rostl k naší radosti, denně mě doprovázel, tedy byl nošen do práce, tam si mi lehl na nohy a ukázněně čekal, až zase půjdeme domů a bude si hrát s dcerou, které byl určen.
Moje práce bohužel nesestávala jenom ze sezení za psacím stolem, ale neustále jsem byla někde mimo a v ten čas jsme chystali přenos k výročí Tatry Kopřivnice. Vraceli jsme se z obhlídky, pejsek mi pěkně seděl na klíně a já si všimla, že mu po čumáčku leze nějaké zvířátko. Zlikvidovala jsem ho, ale ukázalo se další a po návratu domů jsem zjistila, že jich má plný kožich. Tak rychle do drogerie, pro nějaké prostředky a pejsek se nevítaných hostů zbavil.
Už byla rovnocenným členem naší rodiny, už se jí vyhojila trimovaná ouška, když jednou, a bylo to v čase, kdy aut na naší ulici bylo skutečně velmi málo, jeden soused, jako by schválně, nám Ambru přejel. Přežila, ale hledali jsme ji v sousedním domě, kam v šoku utekla. Říká se, že všechno zlé pro něco dobré a naše Ambra musela prožít hrůzu s autem, aby byla vzata na milost paní, která nám hlídala syna. Už jsem ji nemusela nosit do práce. Přečkávala ten čas, než se někdo z rodiny vrátí, v pelíšku.
Ambřička rostla, den ze dne nám dělala větší radost, až přijel Miloš Kopecký. „Kde máte pejska, musíte mi ho přivézt!“ Byla jsem moc ráda, protože už jsem se mohla chlubit tím, jak se o něho staráme. Jen zcela nesměle jsem se zmínila o vších. „Tož, to je samozřejmé, prosím vás, dostala je od Můry, ta je má také!“ Uklidnila jsem se a objednala na přání Miloše v hospodě svíčkovou. Samozřejmě pro pejska. Musí mít přece to nejlepší. Přání jsem splnila a také svíčkovou zaplatila.
Potom už to bylo normální. Měli jsme pejska čistokrevného, milovali jsme ho a učili jsme se, jak se o něho patřičně starat. Netušili jsme, že největší péči potřebovala jeho srst, ale našli jsme na jedné výstavě, na níž jsme zcela náhodou zabloudili, senzačního pana Drgače.
Ambřička prospívala, dostávala ty nejlepší známky, protože péči o její růst převzal od dcery manžel. Často se mnou jezdívala na služební cesty a bývala členkou štábu.
Byl to už nádherný, čtyřletý dobře stavěný a velmi dobře hodnocený pes, když ti, kteří ho měli na starosti, rozhodli, že musí mít potomky, a partnera našli až v Bratislavě. Vyjeli jsme tam v tom nejškaredším listopadovém dni. Mlha a lilo jako z konve. Krytí bylo úspěšné a my jsme se chystali k tomu, že naše Ambra bude mít krásná štěňátka. Všechno probíhalo bez problémů, až přesně týden před vrhem Ambra onemocněla. V neděli začala vrhnout krev, nepomohl ani veterinář dr. Kolář, ani návštěva veterinární nemocnice v Hlučíně. Ambra nám před očima odcházela. Onemocněla v neděli odpoledne a v pondělí večer už se na nás dívala vyčítavým pohledem svých krásných černých očí, v nichž jsme četli otázku: „Co jste mi to udělali?“ Museli jsme na další návštěvu k dr. Kolářovi a ten měl pro nás jenom jednu útěchu. Injekci, aby jí ukončil trápení.
Skutečně zlomeni jsme odcházeli z veterinární stanice. Najednou mi napadlo, že právě teď, po letech bych se konečně měla přiznat manželovi, kolik jsem za ni zaplatila. „Musím ti říct, že nestála 750 korun, ale 1500.“ „Ale těch radostí, co jsme s ní užili, bylo za tisíce!“ odpověděl. A rozplakali jsme se oba.
Měli jsme smutek. Po několika dnech nám volal dr. Kolář, že Ambřička čekala sedmnáct štěňátek, a to a také nějaké srůsty, které se jí udělaly po nešťastné bouračce s autem, ji připravily o život. Ještě dlouho jsme bydleli v bytě, který s námi sdílela i naše Ambra. A já jsem ji vždycky viděla v kuchyni. Dívá se na mě vyčítavým pohledem, nožičky jí kloužou po hladkých dlaždičkách, a krásné černé oči žádají po mě vysvětlení. Proč?
Když vyšla kniha Miloš Kopecký „Já“, s velkým překvapením jsem si v ní přečetla, že ze stejného vrhu si vzal pejska i Václav Havel. Byli jsme tedy přes psy spřízněni, ale jenom čtyři roky. I ten pejsek, kterého si v roce 1970 od Kopeckých Václav Havel vzal, už nežije, a tak sourozenci spí pokojně v psím nebi i s maminkou Můrou. Už léta se o ně stará zase Miloš Kopecký.
Příběh naší Ambry
