Z POHÁDKY DO NEPOHÁDKY a pak zase zpátky (20)
Řeknete si – jsme přece magazín pro seniory! Ale život je rovněž plný krásy a tím radosti. Říkáme – právě proto pohádky a říkanky. Kdopak má v dnešní uspěchané době čas na čtení a vyprávění pohádek svým dětem a vnoučatům a to i přesto, že si pamatujeme, jak dětství bylo nejkrásnějším časem našeho života, které obohacovalo naši fantazii a bylo plné tajů a překvapení, přitom bylo jedno, kde jsme žili a čím jsme byli obklopeni.
Na základě úspěšnosti Babibajek paní Marie Zieglerové jsme se rozhodli představit našim čtenářům novou serii pohádek pro vás a vaše děti i vnoučata a hlavně také pro ty, kteří nezapomněli na kouzlo vyprávění našich prarodičů i rodičů a rádi na něj vzpomínají.
Vtipný název „Z pohádky do pohádky a pak zase zpátky“ dává čtenářům znát, jaký úžasný výběr bude obsahovat a jaký bude tento 22 dílný seriál, to nakonec budete moci posoudit sami – od klasických s princeznou takovou či makovou až k moderním obrazům současného života, dalo by se říct pohádky nepohádky, do kterých spisovatel Eduard Světlík mistrně vložil své životní zkušenosti a nenásilnou formou bude působit nejenom na nás, ale nenásilnou formou také obohatí i ty naše drahé nejmenší.
Redakce Senior Tip
* * *
Ondra od jezera
Král Jezerního království měl tuze domýšlivou dceru, žádný z nápadníků jí nebyl dost dobrý. Nestačilo jí, že pro ni přijížděli na ušlechtilých koních, připlouvali s krytými čluny, že pro ni posílali přepychové kočáry. Umanula si, že se vdá jen za toho, kdo si pro ni přiletí a dopraví ji na své sídlo nejkratší cestou – vzduchem. Královna jí domlouvala, že zůstane na ocet, ale co si princezna vzala do hlavy, to jí nikdo nevymluvil. Král to dal tedy vyhlásit a hned se našli pošetilci, kteří zatoužili po nejbohatší nevěstě v zemi. Vymýšleli nejrůznější způsoby létání, padali z oken, vikýřů, hradeb a věží, ale nikdo nevzlétl. Zato bylo plno rozbitých hlav, polámaných rukou a nohou.
Ve vsi na druhém konci jezera žil chalupník Ondra. Většinou pracoval na poli, ale když měl chvilku volna, vyplouval s loďkou na vodu, krmil labutě, racky, ryby a rozhlížel se po světě.
Tehdy jeden svobodný soused chytil labuť, zabil ji, přivázal si její křídla k pažím a že prý si poletí pro princeznu. Než si natloukl nos, vydalo se pár jiných hlupáků k jezeru pro labutí křídla a chtěli se učit létat. Ondra jim jejich bláznovství rozmlouval, ale marně. „Uhni nám z cesty,“ křičeli na něho, „nepřekážej!“ Ondra se kvůli zabité labuti rozzlobil, vrhl se na ně a pral se s nimi tak dlouho, dokud je nezahnal od jezera.
Potom jiný svobodný mladík nachytal koš ryb, vyndal z nich vzduchové měchýře, svázal je k sobě a věřil, že když se k nim přiváže, budou ho nadnášet jako rybu ve vodě. Sotva se to rozkřiklo, našlo se znovu pár bláznů, vzali sítě a hnali se k jezeru. Ondra na ně volal: „Mějte rozum! Vzduch není voda. Copak v něm budou stoupat rybí měchýře?“ Ale lidi, které poblázní vidina bohatství, žádná slova nezadrží. Ondra se musel znovu pustit se všemi do křížku. Utržil plno modřin a boulí, ale nakonec se mu podařilo zahnat domů i poblázněné rybáře.
Rozpálené hlavy se za čas uklidnily, Ondra vyjel znovu na jezero, vyhlížel labutě a bál se, že už nikdy nepřiletí. Ale ty se objevily a děkovaly mu, že jim zachránil život. Potom se zeptaly: „A co ty, Ondřeji, ty se nechceš o princeznu ucházet?“
„Což o to,“ řekl Ondra, „ženskou ruku bych doma potřeboval, vždyť jsem na všechno sám, ale nevím, jestli je princezna ta pravá. A kromě toho – copak může člověk létat?“
„S naší pomocí ano,“ řekly labutě. „Jestli to chceš vyzkoušet, udělej nám postroje, zapřáhni nás do loďky a uvidíš!“
Ondra tedy vyrobil lehké postroje, sedl si do loďky, zapřáhl do ní dvanáct labutí, ty se rozjely po hladině, vznesly se do vzduchu a letěly ke královskému sídlu.
Jakmile se labutí spřežení přiblížilo k zámku, lidé se zastavovali, zvedali hlavu k obloze a volali: „Podívejte, vzduchem letí loď. Loď ve vzduchu. Vzducholoď!“
Ondra držel na dlouhých opratích šest párů bělostných labutí, jemně je řídil a přistál s nimi těsně u břehu, nedaleko altánku, kde právě svačila královské rodina. Všichni vyběhli ven, mnuli si oči a nemohli tomu divu uvěřit. Ondra vystoupil z loďky, drobátko sklonil hlavu a řekl: „Přeju pěkné odpoledne. Přiletěl jsem si pro princeznu.“
Teď teprve všichni dočista zkoprněli, protože viděli, že to není žádný urozený pán, ale obyčejný chasník z vesnice.
První se vzpamatoval král. „První část podmínky jsi splnil,“ řekl hlasem jako mílius. „Teď musíš ještě dokázat, že jsi schopen odletět s naší dcerou domů. Ale jestli tvoje létající loďka unese dvě osoby, to se musí nejdřív vyzkoušet. Jistě uznáš, že takovou zkoušku nebude podstupovat má jediná dcera.“
Posadili mu tedy do loďky děvečku z kuchyně, která byla stejného stáří a postavy jako princezna. Ondra vzal do rukou opratě, pobídl labutě k letu, ale ouha! Náklad byl pro ně příliš těžký, nemohly se vznést. Ondra už se smiřoval s tím, že se vrátí domů s ostudou, ale vtom připlavalo velké hejno ryb, kterým také zachránil život, opřely se hubičkami o dno loďky, zabraly ploutvemi, loďka se rozjela jako po másle a labutě se vznesly do vzduchu.
.jpg)
A pak Ondra s Boženkou, tak se ta děvečka jmenovala, letěli nad jezerem, nad loukami a lesy a dívali se na zem z výšky, z jaké ji dosud žádný člověk nespatřil. Za chvíli se ale Boženka začala chvět zimou i strachem a Ondra ji musel pevně objímat, aby se tolik nebála a bylo jí teplo. Zalíbilo se mu to tak, že když přistál doma, neměl už chuť vracet se pro princeznu. „Co bych s ní ostatně dělal?“ říkal si. „Vařit jistě neumí a v hospodářství by nadělala víc škody než užitku.“
Vzal si Boženku, měl s ní kupu dětí a spokojeně si žili.
A co princezna? Byla ráda, že se nemusí provdat za obyčejného venkovana, a dále čekala, až pro ni přiletí nějaký vznešený princ na létajícím koberci. Nevím jen, zda se dočkala.
Eduard Světlík
* * *
