POVÍDAČKY (6) Kdysi jsem, ze smutku, psala po večerech, co mě během dne potkalo. Pro potěšení svých přátel jsem těch asi padesát povídaček nechala vlastním nákladem vydat. Až mě Marie Zieglerová (Mara) pobídla; dovolte mi, kdo rád nahlížíte do SeniorTipu, nabídnout je i vám všem. Tož dobré počtení!
BÍLÁ HOLUBICE
Jednou, sestoupila jsem do suterénu našeho domečku a otevřela dveře do domácí kotelny. V šeru mezi kotlem a uhlím jsem uviděla v prachu na podlaze bílou holubici. Dívaly jsme se na sebe. Nepohnula se, bělounká a neposkvrněná ani smítkem. Jak dlouho jsme se na sebe nehnutě dívaly?
Já, abych ji nepoplašila, ona ... proč?
Promluvila jsem na ni: Co tu děláš? Pomalounku jsem se k ní blížila, musela jsem projít kolem ní, abych mohla otevřít vrata do zahrady a pustit ji ven. Jak se dostala do kotelny? Pootevřeným okýnkem? Že se neumazala! Otočila se ke mně zády a capkala přede mnou, prošly jsme sušárnou, vešly do garáže, trefila tam. Beze strachu mě nakonec pustila před sebe. Otevřela jsem vrata a vyšla do zahrady první.
Ona za mnou váhavě. Jakoby smutně vycapkala před vrata, už se na mne nedívala, jen nad čímsi váhala. Něco divného se ve mně dělo, téměř hrůza, ale beze strachu. Lehounce se vznesla a kroužila nade mnou. Já s hlavou zvrácenou jsem polykala slzy a šla za ní, když většími a většími kruhy, výš a výš, odlétala.
Málem jsem nahlas zavolala MAMINKO !
ŠEDÁ HOLUBICE
Holubice ležela mezi dvěma mladými tisy s křídly rozevřenými k letu. Hlavu měla položenu na stranu v hlubokém spánku. Kolem ní větřík povíval šedými peříčky, jež ztratila při tom usínání, ale stopy žádného zápasu nikde.
Tělíčko už bylo ztuhlé, a když jsem je obrátila bříškem k sobě, objevila se na hrudi rudá stopa, jakoby ji někdo zastřelil a trochu krve uniklo. Byla to bobulka velikosti rybízu, odstranila jsem ji, hruď zůstala čistá.
A tu vidím, že na zemi pod ní a kolem ní je těch rudých bobulek roztroušeno víc. Některé potrhané, jiné nedotčené. Posbírala jsem je a spolu s holubicí vložila do pytlíku k pohřbení.
Dovedu si představit, že pozřela jedovaté plody a umřela. Ale kde se vzalo tolik bobulek na jejím místě posledním? A proč ztratila ta něžná šedá peříčka?
Ráno přiletěl holoubek a na větvi borovice čechral své letky.
SVATEBNÍ KYTICE
Svatební kytice hořela
mumifikovaná desítkami let
hořely bílé stužky na zelené myrtě
růže stále rudé vydechovaly své lístky
do sivého popela
hořela krajka objímající kytici
nejdéle plakaly růže
a mé oči slzely voňavým dýmem.
Tato melancholie je dost smutná, ale ráda na ni vzpomínám.
