Luž, sirná studánka a Král Šumavy
Zdánlivě nesourodé pojmy, ale souvislost existuje. V loni v létě mě přepadla touha se vypravit na týdenní dovolenou do Lužických hor. Od dětství jsem do tohoto kraje jezdila a jestli to bylo přání hledat ztracený čas nebo vzpomínky... asi vše dohromady.
Jeli jsme ve tříčlenné sestavě, já, muž a pejsek Timmy. Plán dovolené byl jednoznačný, podívat se na místa, na které jsme se jako děti nemohly dostat z důvodu vzdálenosti /spojení autobusem nebylo a auto také ne/. Začala jsem návštěvou známých míst, první na programu byla nejvyššího hora Luž.
Výstup je středně náročný a pohled z Luže /když vyjde počasí/ je nádherný /tedy do české strany, v Německu rovina/. Vzhledem k tomu, že první návštěvu této hory jsem s přáteli uskutečnila v roce 1969 /do té doby byla nepřístupná, procházela jí hranice s NDR/, potom jsem se shodou náhod /nebo nějaké zákonitosti/ na Luž opakovaně vracela po 12ti letech /jedna návštěva i se synem, v té době jedenáctiletým, kterému se nechtělo šlapat do kopce a můj argument, že na Luž vystoupil i Josef Kajetán Tyl v něm žádné nadšení nevyvolalo/.
Vloni jsem usoudila, že interval návštěv musím zkrátit /představa, že bych horu zdolávala téměř v 80ti letech ve mně žádnou euforii nevyvolala, spíše naopak/. Jedním z míst, které jsme se rozhodli navštívit bylo sirné jezírko, nacházející se poblíž našeho ubytování v Horní Světlé. No sirné, to je sporadický název, protože síra v něm není, žlutavé zabarvení způsobují kolonie bakterií /což se dlouho neznalo/.
Takže od místa, kde jsem zaparkovala, byla šipka kudy k jezírku. Muž pravil, vezmu to přes les, vyrazil a zmizel /podezírám ho, že byl hnán touhou najít nějakou houbu/ . V tom momentě pes za ním a já, jak jinak za nimi a problém byl na obzoru. Jak se dostanu k jezírku, když kolem něho teče potok mě značně znejistilo.
Timmy, nemajíc smečku pohromadě, se rozběhl mně hledat. Jak se objevil, ztratil svobodu /nechtěla jsem riskovat, že zamíří na silnici/ a rozhodla jsem se vrátit a jít po dřevěné lávce. Už ale bylo pozdě, stačily dva nesprávné kroky a já se ocitla v rašelině, zatím jenom po kotníky. Hlavou mi v tu chvilku proběhly všechny katastrofické scénáře, když se i kůň může utopit v rašelině, tak s námi dvěma by práci neměla, co teď? Kousek od nás po lávce kráčela rodinka, já po kotníky v rašelině, v náručí psa a muž nikde. První myšlenka byla – zachovej klid. Ono se to řekne, ale batoh na zádech, v náručí psa, jak a než vylovím mobil kdoví kam se propadnu! Timmy instinktivně vytušil, že něco není v pořádku a zůstal klidný a já na celý les volala na muže.
Po chvíli /mně to připadalo jako věčnost/ se objevil a zíral. Protože jsem se evidentně zmenšila, pochopil, že situace je vážná ale stačil mi sdělit, že Král Šumavy už byl natočen. V tom momentě mi Král Šumavy byl ukradený a začali jsme řešit záchrannou akci. První na řadu přišel Timmy. Nikdy bych nevěřila, jak dalece se dokáži natáhnout, abych mu psa předala /pustit jsem ho nemohla, při představě jak se mu nožičky zapíchnou do rašeliny a trčí ten tělíčko s hlavou bych skončila s trestem za týrání zvířat/. Problém byl, že muž nemohl udělat další krok, protože bychom v rašelině byli všichni. Pes zachráněn a co já! V první řadě vytáhnout boty se pěkně řekne, hůře provede /představa, že je tam nechám a budu auto řídit bosa, nepřijatelná/. Boty vysvobozeny a poslední fáze záchranné akce nastala, jak ven? Naštěstí jsem měla trekové hole, jak se hodily! Předat je, každý uchopit jeden konec, dlouhý krok a jsem venku. Záchranná akce se zdařila a já vypadala, jako po rašelinovém zábalu v lázních. Přišel na řadu potok, horská bystřina, která má i v létě kolem 4 stupňů, žádný problém a honem začít očistu. Jak se mi v té ledové vodě zalíbilo je dodnes záhadou, boty vypláchnuty a tak po dřevěné lávce k jezírku. Pohled na něj mi nahradil bahenní i Prieznicovou koupel, krása jaká se hned tak nevidí a přitom ne moc známá.
Do konce našeho pobytu jsme navštívili různá místa, která se obešla bez dalších komplikací /Sloup v Čechách se Skalním hradem, Modlivý důl, německou Žitavu, Brtníky /tam pro změnu hledal dětství muž, kam jezdil na dětský tábor/ a Krásnou Lípu u Rumburka, zámek Lemberk a baziliku v Jablonném v Podještědí/ a další místa, kde cítíte nostalgii tohoto kraje.
Protože jsem se rozhodla zkrátit intervaly návštěv Luže, tak jsme s Květou v září na ní zamířily /tentokrát bez Timma/. Hora ukázala méně vlídnou tvář na vrcholu začalo pršet/ ale cestou zpět se vyjasnilo a tak i Květa se mohla kochat krásou Lužických hor, které jsem jí předtím vylíčila/. K tomu jsme přidaly návštěvu sirného jezírka /tentokrát bez koupele/.
Neskutečná atmosféra, která na tomto místě byla se vidí málokdy, po dešti odpařující se voda s prosvítajícím sluncem mezi stromy vykouzlily pohádkovou chvilku, moment, kdy si přejete, aby kouzlo okamžiku nikdy nepominulo. Do reality jsme se vrátily, ale pocit přetrval. Ještě návštěva přehrady v Naději, zajet do Krompachu /k tisu, jehož stáří je cca 500 let jsme se už nedostaly – kdysi u něho byla cedulka s odhadovaným stáří 2400 let/, k tomu neplánovaná návštěva mých přátel z dětství /s pohoštěním v podobě houbové smaženice/ a den byl u konce. Na krásu Lužických hor /naštěstí ne příliš turisticky přeplněných/ nedám dopustit a proto si i letos chceme najít pár dní a věnovat jim je.
Text Jana Hozáková
Foto: Jana Hozáková a Květa Roznětínská