Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti aneb mé životní paradoxy a renoncy (75)
O více než deset let později v roce 1983 jsem vyjel na meteorologickou konferenci „skupiny expertů střednědobé předpovědi“ meteorologických ústavů států RVHP do tehdejší Německé demokratické republiky - do Potsdamu (Postupimi). Jel jsem tentokrát vlakem do východního Berlína a tam jsem přestoupil na místní trať do Postupimi, kde na mne na nádraží čekala mladá německá kolegyně. Bohužel zřejmě neznala „fígl“ s cedulkou, na které by mělo být jméno neznámého hosta, takže jsme se kontaktovali, až když se nástupiště zcela vyprázdnilo a tak nějak jsme po sobě začali pokukovat!
Z průběhu jednání bude pouze zajímavé sdělit, že právě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století nastal velmi výrazný pokrok v objektivizaci všech metod předpovědí počasí. Stále dokonalejší výpočetní technika dovolovala stále složitější numerické výpočty. A už tehdy se délka předpovědního období střednědobé předpovědi posunula až na 10 dní! Další velkou zajímavostí bylo, že ačkoliv oficiální řečí na těchto konferencích byla samozřejmě ruština, naši hostitelé se při jednáních přece jen občas snažili prosadit svou němčinu a často i úspěšně.
Protože do NDR v té době běžně jezdilo mnoho našich občanů, stačí připomenout jen to méně známé. Samotné město Potsdam je samozřejmě proslulé zejména zásluhou Postupimské konference na konci druhé světové války a samozřejmě jsme navštívili místo, kde se konala.
Zámek Sansoussi i okolní park s dalšími historickými budovami jsou opravdu krásné a jednoho večera jsme navštívili i nádherné místní divadlo. Je malé, jen asi pro 300 diváků, ale nádherně vybavené. Červená plyšová sedadla, zlatě zdobené stěny. Dávali Mozartovu málo známou operu Titus, a zpěv v němčině není nic hezkého pro naše a asi vlastně pro málokteré uši. Takže - stejně jako kdysi prokletý francouzský básník Bodelaire - jak se sám svěřil ve svém deníku - jsem více než výkony operních pěvců obdivoval křišťálový lustr! Bohužel jsem tehdy ještě zdaleka nebyl „zuřivý fotograf“, a tak si nejsem jistý, zda jsem na internetu vybral správnou fotku…
Potsdam leží na jihozápadním okraji Berlína a byl až do října 1989 vlastně vklíněn do západní části Berlína. Byl obehnán hrůznou zdí, takže spojení s centrem východního Berlína bylo značně zdlouhavé. Zajištění místenky na zpáteční cestu vlakem mi tak trvalo celé odpoledne, ačkoliv vzdušnou čarou je to asi 25 km!
Konference byla úspěšná jako vždy. A abych „stylově“ skončil „ost-algickou“ vzpomínku na NDR, domů jsem tehdy pašoval malý elektrický kontaktní gril…
Nejexotičtější zemí, kterou jsem služebně navštívil v roce 1985, opět v rámci „počasových konferencí“ meteorologický ústavů zemí RVHP, bylo Mongolsko. O odborných záležitostech lze jen krátce říci, že meteorologie si v této zemi zřejmě velmi váží, neboť ředitel zdejšího meteorologického ústavu je zároveň i ministrem – tehdy tuším – životního prostředí! Předpovědi počasí jsou ale pro místní meteorology mnohem snazší než pro naše u nás, neboť Mongolsko leží v „předpovědně“ jednodušším suchém pouštním klimatu. Navíc je to náhorní plošina s nadmořskou výškou kolem 1400 m.
Cesta tam je i letadlem dost dlouhá. Praha – Moskva s ČSA, tam několik hodin čekání na další linku Moskva – Irkutsk. V tomto letadle jsem se pak už sešel s kolegy a kolegyněmi z Moskvy, Budapešti a Sofie. Zde malá zajímavost – opět jsem postrádal Poláky a Rumuny. Po asi pěti hodinách nočního letu stále vstříc rychlému svítání a po krátkém mezipřistání v Novosibirsku jsme přistáli „uprostřed“ Sibiře u Bajkalu. Toto nádherné a nejhlubší jezero na světě, které má plochu téměř jako Morava, jsme však viděli až po dalším asi dvouhodinovém čekání na už mnohem menší letadlo, které pak za necelou hodinu přistálo v Ulánbátaru. Cestou vás pak celkově „okradou“ o šest hodin spánku, za což samozřejmě nemohou žádné aerolinie, ale zemská rotace a časová pásma.
Naopak tyto letecké instituce jistě mohly za to, že se cestou ztratil kufr bulharského kolegy a našel se až den před zpátečním letem! Při výstupu z letadla nás pak čekalo sice jistě nechtěné, leč dosti nepříjemné přivítání v podobě silného epileptického záchvatu jednoho mongolského cestujícího! Místní vystupující si však s postiženým bravurně poradili, zřejmě jsou na podobné situace zvyklí.
Přesun „meteorologickým“ mikrobusem do nejlepšího ulánbátarského hotelu na „hlavním“ náměstí však vše napravil. Velkým překvapením pro nás byla přítomnost Korejců, opět samozřejmě těch „severních“, kteří se už v hotelu zotavovali po dvoudenní cestě vlakem přes severní Čínu. Čekal jsem, zda budou Korejci ráno na chodbách cvičit, jako ti před léty v Moskvě, ale nedočkal jsem se. Zřejmě tito byli už vytrénovaní, i když na to nevypadali.
Bydlel jsem s moskevským kolegou ve velkém apartmá s ložnicí, přijímacím pokojem a koupelnou a pak jsem se dozvěděl, že - na rozdíl ode mne - on zde bydlí zadarmo. Vysvětlil mi, že Mongolové jsou Rusům (on řekl Sovětům) moc vděční za bratrskou pomoc a odvděčují se jim takovýmito „drobnostmi“! V tom hotelu jsme i jedli - no pro mne nic moc, skopové nemusím, ke kumisu jsem si čichl a stačilo mi to, takže můj jídelníček byl značně omezený. A měli jsme zde i vlastní pracovní zasedání o problémech střednědobé předpovědí počasí. Pro laiky však bude zajímavější „milá“ příhoda z naší koupelny. Ta sice měla velkou vanu, ale jak bývalo a snad ještě i bývá na východě zvykem, a jak už také zmínil v jednom z rozhovorů náš bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, ve vaně nebyl špunt! No a já jsem zřejmě objevil důvod absence této důležité maličkosti. Bylo to proto, aby nás denně mohl navštěvovat velký šváb. Sice jsem ho vždy spláchl, ale druhý den se objevil buď on, anebo nějaký jeho bráška zase! Ale přežili jsme to všichni! Dalších opravdu neuvěřitelných zážitků z tehdejšího Mongolska by bylo více, ale zmíním se alespoň o těch nejzajímavějších.
Ulánbátar měl tehdy už asi 600 000 obyvatel, ale značná část z nich žila i v hlavním městě v jurtách! Na venkově je to jev zcela obvyklý, ale hlavní město se zřejmě za ty jurty stydí. Jsou totiž soustředěny na jakési obrovské místní „Letenské pláni“, a jsou ohrazeny ze všech stran plotem. To proto, že okolo jezdí všichni cizinci na blízký kopec, kde se nachází největší buddhistický klášter. V takové jurtě bydlela i jedna naše mongolská kolegyně, vůbec se za to nestyděla a říkala, že mají doma televizor i vlastní vodovod zavedený do „předsíně“! Jinak v tom klášteře jsme si mohli zatočit známými modlitebními mlýnky, ale samozřejmě nám Evropanům to nic neříkalo. Daleko více nás však překvapilo značné množství holubů a ani nevím, zda příjemně či nepříjemně.
Dalším zážitkem byl největší místní obchodní dům na hlavní „třídě“. Celou jednu jeho velkou výkladní skříň zabrala pyramida struhadel nejrůznějších velikostí! Jako suvenýr jsem si tam koupil chlupatou koženou předložku, ale nedozvěděl jsem se, zda je z kozy či ze psa. Bylo to vlastně jedno, protože doma jsem dostal vynadáno, neboť velmi brzy začala pelichat a museli jsme ji vyhodit.
Ale něco příjemnějšího. Byli jsme v Národním muzeu, kde nás zejména zaujaly vykopávky prehistorických zvířat z pouště Gobi. Jednou večer jsme pak navštívili místní Národní divadlo. Stálo na dalším ohromném náměstí, samo bylo také velké, uvnitř poměrně střídmě vybavené, s dřevěnou podlahou. Naši hostitelé pro nás docela s citem vybrali svou národní chloubu, (něco jako naše Prodaná nevěsta) - baletní představení O zlatém a stříbrném měsíci, které bylo docela hezky inscenováno. Mongolská hudba byla zajímavá a nám to připomínalo něco mezi Labutím jezerem a němou operou Sadko. To, že jsme balet docela sledovali, dokazuje, že jsem zapomněl, jaký tam měli lustr!
A nakonec jsem si nechal zážitky z výletu do hor, do rekreačního střediska mongolských meteorologů, které používají i ministři. Jeli jsme malým autobusem asi dvě hodiny k severní hranici do nadmořské výšky přes 2000 m.
A zde bych měl upozornit na jednu svou velkou chybu. Samozřejmě jsem pilně fotil na kinofilm, ale i když jsem tehdy kupodivu měl slabý žlutý filtr, přesto jsem úplně podcenil intenzitu ultrafialového záření a všechny mé snímky byly přeexponovány. Jeden menší buddhistický klášter si zde ale dovolím předvést.
Ale zpět k výletu. Na rozlehlé horské planině stálo několik luxusních jurt - prý střední velikosti - a zděný hotýlek. V něm jsme měli závěrečné loučení s pohoštěním a s nezbytnými přípitky. Myslím, že jsem zde nejdříve trochu zabodoval, když jsem ve svém přípitku uvedl, že při pohledu na jejich meteorologické mapy jsem si uvědomil, že Evropa je vlastně západním poloostrovem Asie! Pak ale jejich sympatie poněkud ochladly, když jsem s maďarskou kolegyní tancoval rokenrol, což se dle jejich názoru neslušelo!
V noci při zpáteční cestě do hlavního města se v autobusu zpívaly různé národní písničky, každý tu svou a ostatní poslouchali. Když jsme ale nakonec s bulharským meteorologem začali anglicky zpívat známou Píseň amerického nezaměstnaného, která nám připadala ideologicky nezávadná, narazili jsme. Hned po několika anglických slovech, jako další důkaz servilnosti tehdejšího režimu k Rusům-Sovětům, začali naši milí Mongolové zpívat šlágr Podmoskevské večery! Samozřejmě rusky.
Další den jsme už odlétali zpět opačným směrem na západ. Bajkal a tentokrát i velké sibiřské řeky - Jenisej a Ob - jako na dlani. Cesta západním směrem je díky časovým pásmům „velmi krátká“, ovšem na moskevském letišti jsem pak strávil téměř celý den.
Letadlo ČSA totiž odlétalo až večer, a i když jsem byl v Ulánbátaru ujištěn, že místo mám zabukováno, opak byl pravdou! Ruská pozemní letuška mne nechtěla pustit do dalšího prostoru a do našeho letadla jsem se dostal vlastně šťastnou náhodou. „Propašovala“ mě letuška česká, která byla poblíž a po prohlédnutí mé platné letenky řekla, že v letadle do Prahy jsou volná místa, a já si oddychl.
Závěr cesty pak byl opravdu pěkný, let velmi klidný a po mezipřistání v Bratislavě se letadlo velmi vylidnilo. Při závěrečném „skoku“ do Prahy mě pak jeden člen naší posádky dokonce jako „televizního“ meteorologa poznal a pozval mě na chvíli do pilotní kabiny. Bylo jasno a tak mohu dosvědčit, že při takové viditelnosti jsou přistávací světla runwaye vidět už od Vysočiny!
A ještě jedno milé překvapení mě čekalo. Na letiště pro mne přijela manželka a sdělila mi, že konečně sehnala v Tuzexu barevný japonský televizor. To bylo radosti v našem panelovém bytečku! (Pro zajímavost, tehdy stál 4000 tuzexových bonů, které jsme „sehnali“ po 5 Kčs.)
Pamětníci, vzpomínejte!
