Je to už více než půl století, co jsem se setkal s kriminálním inspektorem Františkem Kohoutem, jedním z mnoha velkých postav policejních dějin staré Prahy. V té době, v šedesátých letech dvacátého století, byla ovšem policie první republiky zatracována do zapomnění. Pan inspektor byl již v důchodu; scházeli jsme se poblíž jeho domova v pražských Nuslích. Dnes žasneme nad mistrovstvím kriminalistů jeho éry, kteří nedostatek dnešních technických možností nahrazovali důvtipem, pohotovostí a fotografickou pamětí.
Tak tedy: Bylo to právě prvního dne po velikonočních svátcích, když na pražské čtyřce zazvonil telefon a rozčilený mrtvičný hlas ohlásil jednu z nejdokonalejších loupeží, jakou kdy Praha poznala. Pachatelé se totiž probourali do obchodních místností zlatníka Tvrdíka na Václavském náměstí a to katakombami sklepních prostor.
Protože byl trezor osvětlen elektrickými lampami, zaútočili kasaři na jeho útroby zadní stěnou, která byla ponořena v temnotě. Snad jen detektivové, kteří už ledacos v životě viděli a jež už sotva co mohlo překvapit, dovedli ocenit náramnou úroveň této práce. Bylo nesporné, že jde o dílo člověka s mimořádným technickým vzděláním, který vedl partu s jistotou geometra právě pod provozní místnosti obchodu. Tam nechal postavit vysoké lešení a muži s ocelovými nástroji první kvality začali pracovat.
Teď už jediné svědectví o jejich práci vydávaly jen balvany, malta, dřevěné lešení a kdesi v rohu zbytky zednického náčiní, zabalené do žlutohnědého balicího papíru. Snad ještě slupky z uherského salámu a několik lahví od minerálek. Hrstka kriminalistů vytušila v této chvíli, že spleť katakomb byla pro cizí návštěvníky nesrovnatelně jednodušší, než tento závěr s hromadou opuštěného nářadí. Jedinou známou v této rovnici byla jistota, že tento obdivuhodný výkon nepodali českoslovenští mistři kasařského řemesla.
Jak bývalo v těch dobách zvykem, byl některý z neznámých dobrodinců v Praze jen hostitelem a manažérem několika šikovných zahraničních rukou. Českoslovenští kasaři zase na podobná pozvání hostovali s nesrovnatelně menším rizikem na druhé straně hranic. A ještě něco pochopili pražští kriminalisté v hlubinách pražského podzemí, že si tato neznámá parta musela být svou prací po čertech jistá! Bez dobrých informací by se kasaři nikdy do tak vražedné práce s těžkou kamennou klenbou nepustili. A přece, jako už tolikrát, udělali i tady kasaři základní chybu, která se v rukou schopných policistů proměnila z malicherného náznaku v osudovou jistotu.
To bylo tak: kterýsi policista na pražské čtyřce si z dlouhé chvíle probíral doličné předměty, pár majzlíků v balicím papíru. Zpozoroval přitom kdesi v rožku pět slabě znatelných písmen, dávajících dohromady slůvko "stein". Zřejmě konec jména, které ovšem mohlo docela dobře znít jako Einstein, Eisenstein, Rosenstein ... kdoví kolik tu bylo možností. Ale drobná koncovka neznámého jména přece jen potvrdila, že tuto práci zřejmě odvedl cizinec buď německého původu, anebo ještě spíš některý z polských židů, kteří v tomhle dobrodružném řemesle hráli svého času prim.
S malým zbytkem tajemného jména vyrazili detektivové čtyřky do svých rajonů, aby na komisařstvích prohlédli všechny ty tisíce přihlašovaných karet pražského obyvatelstva. Největší štěstí měl zjevně František Kohout. Objevil jakéhosi zámečníka, jehož jméno končilo na ono tajemné "stein". Ještě větším úspěchem se zdály být údaje o jeho rozvedené paní, původem z Ostravy, která si najala v rohovém domě na Újezdě lahůdkářský obchod. Za prvé mohly vést přes Ostravu nitky k polskému podzemí a za druhé tu byl onen žlutohnědý balicí papír, v němž mohly být zabaleny stejně dobře delikatesy jako kasařské náčiní. A asi v něm původně gastronomické pochoutky také byly. Vzpomeňme konečně na slupky z uherského salámu.
Kdoví, co tenkrát pudilo Kohouta na Újezd. Logika? Těžko, pro logické závěry tu bylo dost málo odůvodněných premis. Intuice? Nějaký šestý smysl? Ale to bychom byli znovu u cliftonek, jejichž řešení spočívalo obyčejně na nedefinovatelné genialitě hlavní románové postavy. Mluvme raději o praxi a zkušenostech, které dávaly ledacos tušit i při minimu důkazů.
Bylo pět hodin ráno a od Vltavy k Újezdu se valila chladná mlha, když zadumaný Kohout stanul před staženou roletou, ukrývající možná jen delikatesy, ale dost možná také ... ale to si ještě policejní inspektor netroufal formulovat. Vtom se však od Petřína přiblížily další policejní postavy,, které sem přivedla také jen kartotéka. Jejich komisařství totiž pro změnu evidovalo majitelku tohoto obchodu.
Kohout pak udeřil několikrát na roletu ... třikrát krátce, jednou dlouze. Ani netušil, že toto bylo smluvené znamení party. Dokonce ho překvapilo, že se zdvihla za okamžik roleta a z obchodu vykoukla překvapená hokynářka rovnou do otevřených policejních průkazů. Téměř beze slova vstoupili všichni do obchodu. Majitelka se snad ze zvyku, nebo překvapením, postavila za pult, jakoby v pět hodin ráno chtěla zahájit svůj prodej. Ale nečekaní zákazníci místo nákupu spustili palbu obligátních otázek. Jen Kohout mlčel. Místo otázek, na něž bylo vždycky dost času, pozoroval napínající se žíly na spáncích té tuze nejisté postavy.
A ještě něco mu neušlo ... opatrné přešlapování za pultem, ruce ponořené kdesi hluboko, chvílemi mimořádné napětí a pak blažený pocit úlevy, který se tato špatně hrající hokynářka ani nesnažila zakrýt. Od té chvíle převzal iniciativu Kohout. Byla to vlastně spíš hra, v níž stačilo pozorovat jen napjatou tvář protihráčky. Každé povolení svalů znamenalo totéž co "voda" a každý nový stupeň rozčilení vyjadřoval, že "přihořívá".
Tak se František Kohout pomalu přesunul za pult, požádal paní domu, aby na okamžik poodešla. Shýbl se, pootevřel zásuvky, sehnul se ještě níž a hluboko pod pultem objevil klíč, který rozčilená hokynářka před okamžikem pustila po noze na podlahu. Zbývalo už jen najít dveře, které přikrývaly ještě v této chvíli tajemství. Napětí hokyně přivedlo nakonec Kohouta k sotva viditelným dveřím, které až na drobnou spáru přikrývaly, jako ostatně celý obchod, tapety. Pootevřel je a v malé komoře na několika palandách spalo jako polena sedm k smrti utahaných chlapů, kteří zřejmě ještě před několika hodinami v tomto prázdném krámě zalili své vyčerpané nervy z lahví silného destilátu.
Jenže lup, jakoby se nadobro vypařil. Nikdo z téhle party o něm nevěděl.. Pochopitelně, přijeli jen z Polska na návštěvu a to bylo dle jejich výpovědi všechno. Komisaři a inspektoři v buřinkách obcházeli ještě hodně dlouho jako mlsní kocouři v obchodě, přeházeli všechny zásuvky, skrýše a zákoutí. Až kohosi napadlo vydat se na obtížnou cestu komínem. Někde v půli cesty visel na hřebíku, zatlučeném do zdi, pytlík s kořistí.
Když člověk naslouchá těmto historkám vysloužilých strážců pořádku, kteří teď už bez buřinek a beze slávy dožívají mezi námi, je v pokušení, dát za pravdu Karlu Čapkovi a dosadit místo jména Kohout dejme tomu osobnost doktora Mejzlíka anebo komisaře Pištory. Ale na druhé straně nemůžeme prostě redukovat pražskou čtyřku jen na idylické poměry Čapkových povídek. František Kohout tu nepoetickou stránku tehdejší kriminalistiky poznal už od chvíle, kdy si ho vzal na starost starý detektiv Hatina, na první pohled spíš pantáta než geniální řešitel nejzapeklitějších případů. Před Kohoutem už uštval hezkých pár detektivů, kterým otlaky na nohou připravily místo služby peklo. Kohout tenkrát tuto zkoušku všech zkoušek s nepředstavitelným sebezapřením vydržel. To ovšem znamenalo projít den co den celé Nusle a potom přespolními cestami na Kavčí Hory, do Modřan a do Braníka,. Mezitím jen nějaká ta malá pauza na doutník a na svačinu a pak znovu zpátky do Prahy.
Hatina budil Kohouta v neděli ráno, ale také uprostřed nejlepšího spánku hned po půlnoci, na Silvestra stejně jako na Štědrý den. Ale jen tak se daly vyšlapat prašnými ulicemi tak zvané "velké případy". Nebylo pak divu, že jich měl Kohout na svém kontě nakonec víc, než snesla lidská závist. Problematický je vlastně i pojem velkých případů. Může to být docela dobře vybrání největší kasařské party, ale dost možná, že to byla třeba jen záchrana jednoho obyčejného člověka, odhodlaného položit krk do oprátky. Kriminalistika a banky většinou cenily ty první případy. Vyplácely se totiž finančně.
Kohout osobně si v skrytu duše zakládal na těch druhých. To se třeba v jedné pražské bance spletl pokladník při výplatě třiceti tisíc korun. Majitel konta podepsal příjem, ale když úředník s přepočítanými balíčky přistoupil k oknu, převzal je se samozřejmostí někdo, komu ta velká částka neříkala "pane". Ten neznámý kdosi zmizel a pokladník pak musel vyplatit z bankovní hotovosti těch třicet tisíc ještě jednou. Od této chvíle visela jeho existence pochopitelně ve vzduchu. Vlastně stačilo už jen to, že ho vyslýchala policie a že ho nadřízení a zprvu i kriminálka podezřívali ze spoluúčasti.
A tehdy se ujal případu Kohout, který nešťastnému pokladníkovi předkládal alba registrovaných zločinců. Fotografie, na niž zoufalec nakonec s naprostou jistotou ukázal, byla podobenka jistého tesaře Smitky, který se v určitém úseku svého života dostal na zcestí a protože mu zřejmě někdo někdy hluboce ublížil, stal se z něj jeden z těch zatvrzelých zločinců, u nichž policie nikdy nepochodila. Kohout ho tenkrát okamžitě zatkl. Smitka pro tentokrát ani nepopíral, že v kritické chvíli v bance skutečně byl. Vybral si však svých 180korun a potom budovu hned opustil. O třiceti tisících nechtěl ani slyšet. Kohout se obával, že celá jeho policejní praxe je teď doslova v koncích.
Ale pak ho přece jen napadla myšlenka, s níž chtěl udělat ještě jeden poslední pokus. Když večer opustili úředníci čtyřku, došel si pobesedovat se Smitkou. "Koukejte, člověče", vy si asi myslíte, že tenhle případ dělám jen proto, aby ty peníze dostala banka zpátky? Nebo možná proto, abych měl na čtyřce slávu? Jenže, drahý pane, tady je v sázce víc než moje kariera nebo peníze ústavu, který si své finance dobře pojistil. Teď jde o život a existenci člověka, který vám těch 30 tisíc vyplatil. Podívejte se, nemá smysl, abychom si tady něco předstírali. Vy víte, že na to, co jste provedl, je basa. A já vám nemohu pomoci jinak, než slíbit, že se za vás před soudem přimluvím a že půjdete okamžitě, jakmile tento případ uzavřeme, na volnou nohu. To až do okamžiku, kdy bude zahájeno vaše přelíčení.
Smitka se znovu, jako už tolikrát, ohradil. "Podívejte, Smitko", pokračoval Kohout."Každý z nás má nějaké řemeslo, vy jdete proti zákonu a já vás musím stíhat. Jenže i tak zůstáváme oba lidmi a jak tak na vás koukám, ani z vás ještě všechen cit docela nevyprchal. Ten člověk, kterého jste přivedl do maléru, je chudák. Já si myslím, že jestli on spáchá sebevraždu, že vám to neštěstí jeho rodiny ani nebude stát za výčitky svědomí. Možná, že mi ještě teď nevěříte, ale já vám ho zítra ráno předvedu a můžete si s ním promluvit. Pak se beze slova zvedl a odešel. Nechal ještě Smitkovi koupit za vlastní peníze večeři, jakou by si sám co by policejní inspektor nedopřál. No a ráno padl před Smitkou na kolena plačící pokladník. To už bylo i na toho tvrdého člověka víc, než byl schopný unést.
"Nebrečte, pane", zašeptal, "my už to s panem Kohoutem nějak uděláme." A když pak zůstal s inspektorem docela sám v cele, nabídl mu něco, co si v historii pražského policejního sboru dovolil přijmout jen málokdo.
"Já vím, o čem teď přemýšlíte," řekl Kohout: "Vy ty peníze máte někde schované a nechcete, abych znal vaše komplice anebo třeba skrýše, do nichž jste ty peníze uložil. Tak koukejte : já půjdu s vámi ven, někde na vás počkám a vy to všechno přinesete.
Já vím, že je to pro mne veliká sázka a že by to sotva kdo jiný riskoval. Ale já vám, Smitko, věřím, protože jsem se přesvědčil, že jste nakonec také člověk."
A tak si tenkrát dali dva muži, každý z jiného břehu, na pražské kriminálce slavnostní slib. Vládní rada Knotek po téhle novině jen pokrčil rameny. "Udělají si to jak chtějí, Kohoute," prohlásil se slabou ironií v hlase. "Ale pak si to hezky vylížou." A hoši ve vrátnici jen spínali ruce a volali za odcházející dvojicí: "Ježíši Krtiste, Franto, co tě to napadlo!"
Ti dva si zatím došli k Medvídkům na pivo a na párek. Debužíroval vlastně jen Smitka, protože Kohout na dvojnásobnou porci neměl. Pak se zvedli a někde v půli Václaváku prohlásil Smitka: "Tak, pane inspektore, jsme tady. Teď se postavíte na kraj chodníku a budete se dívat na druhou stranu. Ale neotáčejte se, prosím." V té chvíli slyšel Kohout své srdce až v krčních tepnách. Myslel na ostudu, která ho čeká, jestliže Smitka ... nechtěl ty konce ani domyslet. Bylo to nějakých deset minut, které trvaly stejně dlouho jako celý den. Jen cítil někde v zátylku, že ho Smitka sleduje očima. Dost možná, že za ním stál dokonce větší část z těch deseti minut. A pak mu najednou kdosi položil ruku na rameno a Kohout uslyšel za sebou zřetelný Smitkův hlas: "To vám spadl kámen se srdce, co?"
"Ale ne, já tam vlastně žádný kámen neměl ..." Tady ovšem vyzvedli teprve jen první porci. Scéna z Václavského náměstí se opakovala celkem čtyřikrát. Teprve když v aktovce, až na nějaké drobné, bylo celých třicet tisíc, vrátili se na čtyřku. Kohout dodržel slovo, pustil Smitku na volnou nohu a před soudem se přimlouval za svého delikventa s takovou vehemencí, že mu odměřili jen pouhých sedm měsíců vězení. A pak jednou potkal Kohout náramně elegantního pána, který ho už z dálky zdravil jako jednoho ze svých nejlepších přátel. Byl to Smitka, který na lidské Kohoutovo gesto nikdy nezapomněl, zatímco pan pokladník se nikdy neozval!
Možná to vypadá spíš jako dobře na city propočítaný kýč, než jako reportáž. Ale život někdy píše spíš dobré kýče než novinové reportáže. Snad právě proto nám tato historka představuje nuselského důchodce Frantu Kohouta daleko plastičtěji, než desítky jiných velkých případů, jimiž tento člověk prošel. Byl to vlastně vždycky, i jako postava zákona, především člověk se smyslem pro lidskou spravedlnost. Proto někdy dovedl zamhouřit oko nad klopýtnutím chudáka, aby na druhé straně pronásledoval skutečnou škodnou, ať už byla z kterékoli společenské vrstvy. Doplatil na to nakonec i svou vlastní karierou, která nebyla nikdy tak zářivá jako jeho kriminální práce, jíž dovedl vždycky vtisknout svůj vlastní charakter. Proto měl i v pražském podsvětí rerspekt těch, kdo dovedli ocenit "férového protihráče".
Text:Autor Slavomír Pejčoch-Ravik
Foto:Bedřich Kocek
Textová korektura: Olga Janíčková