Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Legionářský deník Rudolfa Čmejly - 1
 
Historický úvod
 
Otevíráme malou archiválii, deník mladého tovaryše, který začal svěřovat deníčku svá svědectví právě před jednou stovkou let. Narodil se roku 1897 v Roudnici; vydal tiché svědectví, které odpočívalo v rodinném archivu po dlouhá desetiletí, svědectví o duši chlapce, jemuž bylo právě 18 let. Byl v té době již ve vojenské uniformě, dokonce v zajetí, daleko od domova, na Ukrajině poblíž Kyjeva, a schylovalo se k událostem, které předznamenaly osud naší republiky. Kupodivu tento chasník se během událostí, odehrávajících se v obilních prostorách za obzorem a na sibiřské magistrále, ocital uprostřed děje historického významu, aniž to tušil. On psal "jen" o tom, co se stalo dnes.  
 
Abychom si mohli vychutnat četbu jeho skromného deníku, musíme osud tohoto mládence, pekaře a později střelce 6. roty, šestého Hanáckého pluku, tedy Rudolfa Čmejly, zarámovat do časových a prostorových reálií a přidat k nim mezinárodně-politické souvislosti, v nichž se tento mládenec pohyboval. Tedy hned úvodem dodejme, že Rudolf patřil mezi naše předky a prapředky, mezi nimiž se nacházeli kupci, bednáři, tkalci či zedníci. Nevynikali ničím jiným než zápisem svých životních dat v matričních knihách nejrůznějších obcí.
 
Tedy „všichni naši rodáci“ pocházeli z měšťanských, čili středostavovských rodin. Jejich potomci se po staletí rodili do zavedených zvyklostí a tradic, náš Rudolf se narodil v Roudnici, v rodině pekaře a mlčky se předpokládalo, že i synek bude následovat v téže pekárně rodinné zvyklosti. Právě tak jako bylo souzeno Karlu Havlíčkovi, později zvanému také Borovský, aby se ujal kupeckého krámu v tehdejším Německém Brodě, a pozorovatel, který by o změně pravidel neměl ani tušení, by předpokládal, že synek panského kočího Tomáš Masaryk převezme nejspíše biče od svého tatínka.   V 19. století, kdy se probouzel národ, a tedy ve věku, jemuž bylo souzeno stát se stoletím národů, se pravidla počala měnit. Až do prvních desetiletí dvacátého věku se totiž s národním probuzením vyjevila i nutnost vzdělání, a další generace se vlastní pílí začala zvedat. Z Německého Brodu vzešel žurnalista, později proskribovaný Karel Borovský, ze začínajícího kováře se stal univerzitní profesor a „hrobař“ zavedené habsburské monarchie, nakonec i prezident republiky. Za ni v dálavách ruské Sibiře bojoval během první světové války s 50 tisíci dalšími dobrovolníky také Rudolf Čmejla.
 
Totéž se ovšem odehrávalo ve všech osudech našich předků – z prvních zedníků se stávali stavitelé, často i díky svému sebevzdělávání a píli, z malých kramářů se stávali velcí obchodníci. Rudolfu Ćmejlovi bylo v jeho dospělosti souzeno, aby se stal příslušníkem Finanční stráže první republiky – na choulostivé česko-polské hranici. Zkrátka rodili jsme se do karetní hry, jak by napsal britský spisovatel G. K. Chesterton, a již při rozdávání karet nám nebylo přáno. Karbaník by podle rozdávky shledal, že jsme byli vybaveni, Havlíčka s Masarykem nevyjímaje, kartou plonkovou. Tedy špatnou a slabou, bez velkých trumfových možností. Kumštovní událostí, se ovšem tato hra stává teprve po vynesení prvních listů. Uměním není totiž sehrát skvělou partii s dobrou kartou, ale právě s plonkovým listem. A to se několika generacím vskutku podařilo. Druhá půle minulého století je již kapitolou poněkud odlišnou – rodí se synkové bohatých rodičů, někdy i vyložených švindlířů, kteří pracují s „cinknutými“, tedy falešnými kartami – a dnes už lze za peníze pořídit všechno – i politické posty. Zatímco někdejší předkové stáli před velkou neznámou svého historického zadání, potomci potomků stáli na ramenou finančně dobře zajištěných otců.  A proto při návratu k deníčku osmnáctiletého Rudolfa se od svého momentálního pozorování světa vůkol raději odpoutejme.
 
Tedy i malý, věkovitý a vetchý deníček se ve svitu těchto pravd a zkušeností stává „kronikou vítězů“. Co se Čmejlů týče, jejich inventarizace uvádí, že v roce 2014 žilo v Čechách ještě 98 lidí tohoto jména, z toho dobrá polovina (43) zachovávala tradici a žila dál v oblasti Roudnice a Litoměřic. Jak se dočítáme z nejrůznějších zdrojů, muži typu našeho Rudolfa mají být, což nemůžeme než potvrdit osobními zážitky, lidmi nezávislými, nepostrádajícími kouzlo a šarm a vyžadujícími v rodinných vztazích toleranci. Také milují poznávání cizích krajů, což se našemu Rudolfovi hned napoprvé jaksepatří vydařilo. Nemluvě o citu, vkládaného do deníčku, v němž se náš Ruda jak náleží, zpovídal.

 
 
A nyní ke kruciálnímu okamžiku, který rozhodl o osudech milionů, o podobě mocenských map a konec konců i o nových perspektivách české země. Stal se jím sarajevský atentát na následníka habsburského trůnu, pána na Konopišti Ferdinanda
d´Este. Z trestného tažení na Balkán vypukla během několika dní první světová válka trvající krušné čtyři roky (1914-1918). Už v prvních dnech bylo povoláno do zbraně 300 tisíc Čechů a Slováků, poddaných vídeňského mocnáře. Po první výzvě následovaly další – a dohromady narukoval milion občanů, včetně autora deníčku, kterého vytáhli z roudnické pekárny. Víc než každý čtvrtý zaplatil tuto pouť na jatka dějin životem. Tak mladí muži v polních uniformách táhli na Bělehrad, brali ztečí nekonečné roviny Ukrajiny, Ruska a a Haliče, absolvovali anabázi na sibiřské magistrále, zatímco další z našich předků sloužili na jadranské válečné flotile, prodírali se sněhem karpatských průsmyků, prostříleli se k italským zákopům v Alpách či prožívali ničivou palbu děl na francouzské řece Sommě a zapisovali si do paměti reálný obraz války u Verdunu. Zejména na východní frontu nastupoval nejeden z pluků pod vojenskou asistencí, hoši se ozdobili národními a současně Havlíčkovými barvami, červenou a bílou. Tu a tam zněla píseň Hej Slované a z vlaků blížících se k východní frontě se nesla nově upravená lidová píseň o červeném šátečku. „Kolem se toč, táhneme na Rusa nevíme proč“. Rusům se vzdávaly, často i s rozvinutými zástavami, celé pluky – a ruská armáda na roztávající se frontě dosáhla v jednu chvíli až ke slovenskému Bardějovu. Tak připutoval do zajetí i náš Rudolf, kterého si vyplatila na tržišti ukrajinská selka – (mimo jiné) i na polní práce. Ženy ve vesnicích zbavených mužské populace, si hochy, najmě fešáky, chlapce v plných silách oblíbily a ovšemže si je i předcházely. Zajatci se – ať už by skončila první světová válka jakkoliv – mohli svobodně vrátit do vlasti a po prožití nesnází a rizik na bojištích Evropy jim v daném okamžiku naprosto nic nescházelo. Vyhnuli se prostým přechodem linie front bídné menáži mužstva i zavšiveným zákopům v bubnové palbě děl. Tento fakt si musíme zapamatovat, abychom patřičně pozvedli jednu větičku, v níž náš Rudolf Čmejla sáhl po flintě, aby bojoval za prapodivnou chiméru, jíž se měl stát samostatný československý stát. Této iluzi totiž nevěřil nikdo, najmě dohodové mocnosti – ruský car, francouzská vláda či britské imperium.
 
Připomeňme si, že Rakousko se konstituovalo jako „zavedená“ evropská veleříše již roku 1526, kdy se v rukou jednoho mocipána ocitly najednou krom Rakouska také české země a Uhry se svou „horní zemí“, jak říkávali Slovensku maďarští mocensky ladění exponenti. Hlavním hybným momentem tohoto stavu se stalo ovšem turecké nebezpečí, jemuž v daném okamžiku byly s to čelit jen spojené síly několika zemí. Za následující čtyři stovky let si ovšem svět přinejmenším zvykl, zatímco někdejší české království se na mapách habsburského mocnářství docela rozplynulo. Inu všechny zainteresované mocnosti si už bez tohoto klasického soustátí ani nedovedly představit mapu příští Evropy. O Češích a jejich snech či problémech neměl nikdo nejmenší potuchu, a koneckonců i autor obsáhlého díla o českých dějinách František Palacký vydával zprvu svou historii v jazyku německém. Co se týče Slovenska pohlceného Maďary před tisícovkou let, tedy o jeho existenci neměl svět, zejména ovšem dohodové mocnosti, ani letmé představy. A tu se objevila na politické scéně skupina politiků, která se pokoušela od prvního okamžiku prolomit bariéru neznalosti a protlačit zapomenuté Čechy a Slovensko na mapu Evropy. Tito muži, zejména T.G.Masaryk, pojednou požadují rozbití jedné říše, která již dávno zakotvila v povědomí evropského kontinentu. Jako protiúčet nabízejí změnu poměru sil na pevnině, posílení vlivu Západu v centru Evropy a oslabení Německa.
 
Co se Masaryka týče, tu došlo k osudové sázce na jistotu. Jeden ze životopisců této pozoruhodné osobnosti, německý spisovatel Emil Ludwig k jeho charakteristice (Duch a čin) připomněl, že „k anglickým ministrům, kteří neznali jiného jazyka a nikdy necestovali, Francouzům, kteří spatřovali v Evropě jen mraveniště nejrůznějších národů, přistupoval tu jednotlivec, jenž znal číslice a události, mravy i literaturu, povahy a instituce, a jenž to všechno nabízel v jakémkoli žádaném jazyce.“ Tedy tento muž opustil někdejší rakousko-uherské mocnářství právě včas, 18. prosince 1914, co by 64tiletý politik, který prožíval v cizině i okamžiky osobní krize, když válka o dva roky později byla jen v poločase, a jitřenka svobody byla stále ještě skryta za horizontem mnohem aktuálnějších událostí. Připomeňme si ostatně, že klíčové figury této velké světové partie se – skoro do poslední chvíle – ani zdaleka nenechaly zlákat Masarykovými představami. Americký prezident Wilson, který 7. prosince roku 1917 vyhlašoval válku Rakousko-Uhersku, prohlásil v Kongresu, že „jsme sami sobě povinni prohlásit, že si nepřejeme říši rakousko-uherskou oslabit nebo přetvořit.“
 

Legionářský odznak
 
Ještě horší bylo, že se k Wilsonovu prohlášení o několik dní později přidal i britský premiér Lloyd George, když 5. ledna 1918 proklamoval, že „cílem války není rozbití Rakousko-Uherska.“ A Vídeň v prvních dnech dubna 1918, prozradila ústy ministra zahraničí hraběte Czernina, že se francouzská strana pokouší o uzavření separátního míru. Ale to se již formovaly legie, rozmístěné okolo Kyjeva. České pluky se dokonce zapojily již 2. července 1917 k úderným silám v počínající ofenzívě u Tvorova. Sedm praporů se vyznamenalo nečekaným způsobem – tři a půl tisíce chlapů v uniformách s červenobílými stužkami na čepicích bylo nasazeno na frontě široké šest a půl kilometrů. Tři a půl tisíce legionářů zajalo totiž skoro stejný počet nepřátel (3150) o mrtvých protivnících ani nemluvě.
 
Realisticky uvažující Masaryk ovšem tušil, že skutečnou trumfovou kartou v této rozporuplné hře může být jen vlastní ozbrojená moc. Byl to sen o armádě, která nedovolí Západu, aby ignoroval naše historické, ba i přirozené nároky. „Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do právního postavení k Rakousku i Spojencům. V každém případě nebudou moci Spojenci ani Vídeň přejít kolem nás mlčky, budeme-li mít vojáky… Bez rozhodného boje – i vojenského, nedostaneme však nic od nikoho.“ Jenomže ozbrojovat zajatce je jevem poněkud nevídaným a téměř neopakovatelným. Proto francouzský kabinet váhal s povolením náboru do legií, třebaže česká rota Nazdar krvácela na západní frontě u Arrasu po boku de Gaulla již na samém počátku války. De Gaulle na tento okamžik nikdy nezapomněl. Nejdéle váhali s ozbrojením Čechoslováků Italové, a v Rusku se proměně zajatců ve válečníky bránili i statkáři a podnikatelé, kteří si nemohli kultivovanou pracovní sílu naší provenience než vynachválit. Nicméně car Mikuláš, s předstihem před vlastní abdikací, stvrdil svým podpisem povolení řádné legie na ruském území.
 
My se ovšem musíme vrátit k osudovému rozhodování jedinců, kteří po prožití všech válečných hrůz zvažovali, zda vstoupit do vojů a riskovat. Zda volit sen, neb iluzi o   naplnění chimér samostatné republiky, jež dlouho neměly přesné kontury a nebyly vůbec jištěny západními mocnostmi?  Muži ve válce mají ovšem málokdy na vybranou. Když jim navlékali uniformy rakouského mocnářství, museli prostě jít. Náš kronikář Rudolf svlékl pekařskou zástěru a navlékl na sebe šedivou polní uniformu. Nikdo z branců si ani nemohl lámat hlavu, zda jde či nejde rád umírat na válečná pole za cizí zájmy. Podle toho se také tito vojáci chovali, když jejich „odhodlání“ či „věrnost“ měřila poprvé palba fronty. Tudíž, stejně jako Čmejla všichni nadšeně přijímali ostnaté dráty zajateckých táborů, nebo službu u pohostinných vesničanů, už proto, že tím měli všechny hrůzy války za sebou. A tu se pojednou ocitli všichni v situaci, v níž se voják ocitá věru jen málokdy: Měli právo volby. Jít anebo nejít. Vzít zbraň a vrátit se do bubnové palby kanonů, anebo dožít konce války v tichém závětři ukrajinské vesnice. Ale stalo se neuvěřitelné – jednosto tisíc chlapů sáhlo po zbrani. Padesát tisíc na frontě ruské, dvacet tisíc ve Francii a okolo 30 tisíc na frontě italské. Na trase, kterou se ubíral Rudolf Čmejla, jelo 60 vlakových souprav, „těplušek“, dobytčáků upravených pro věru dlouhodobý pobyt. Celkem dvě divize perfektně vycvičených a skvěle organizovaných jednotek. Šli znovu do války – v jistě naivní víře, že se jejich palbou zrodí svobodné Československo. Ale už fakt, že řekli „ano“ – a chopili se zbraní, lze kvalifikovat jako hrdinský čin – tím spíš, že se – na všech frontách – opakoval stotisíckrát.

 
 
V předtuše nastávajících komplikací se vydal Masaryk osobně do Ruska – snažil se totiž přesunout legie jako celek na jedinou tehdejší frontovou linii, která probíhala na francouzském území. Padesát tisíc chlapců představovalo totiž dosti těžkou a tudíž i viditelnou váhu, dokonce v tehdejším mobilizovaném světě. Navíc se rozpadala ruská fronta, bolševické vedení vyjednávalo s centrálními mocnostmi, tedy s Rakouskem a Německem o uzavření separátního míru, což legie přijímaly, přirozeně, jako zradu na svých vlastních životních zájmech.  Ruské vedení se navíc obávalo existence dvou dobře spořádaných divizí na vlastním území, navíc když samo tonulo v nepřehledném a obecném násilí.  I když se Masaryk snažil vymanit legionáře z nepopulárních ústupových bojů, legie se nemohly vyhnout velkému střetu u železniční stanice Bachmač – německé jednotky pronikaly totiž v tomto okamžiku na Ukrajinu a ohrožovaly křižovatku tratí, z nichž se legie vydávaly na východ. V obraně těchto míst se mimo jiné vyznamenala i rota našeho deníkového referenta Čmejly. Udržovala železniční uzel pod kontrolou, dokud neopustily poslední ešalony tuto stanici. Boj trval od 8. do 13. března – a na trati vůkol si vyžádal životy 145 legionářů, zatímco pronikající německé útvary zaznamenaly dvojnásobně vyšší ztráty.
 
Na diplomu našeho předka je tedy uveden následující soupis, střetů, v nichž se vyznamenal – počínající Marianovkou, Jekatěrinburkem, Čeljabinskem, Bachmačí a Irkutskem. Bolševická moc byla ovšem nevypočitatelná – bolševici českého původu ve stanici Penza zastavovali jednotlivé vlaky, které se snažily ujíždět k Vladivostoku. Přemlouvali, agitovali a vyhrožovali zajateckými tábory, zvyšovali hladinu cholesterolu jednotek spěchajících na jedinou možnou frontovou linii. Tak se stalo, že zatímco mohla být celá armáda během měsíce naloďována na přepravní plavidla, jednotlivé ešalony byly seřazeny v nepohyblivých šňůrách vagonů. Napjatá situace tedy zrála ke konfliktu. Bolševická nesolidnost přiložila ovšem pod kotlem. V rozmezí šesti březnových dnů roku 1918 tak velitel sovětských vojsk na Ukrajině Antonov-Ovsejenko vydal prohlášení, že „naši druhové z československého armádního sboru, kteří slavně a chrabře bojovali… nyní odcházejí z území Ukrajiny a odevzdávají nám část výzbroje. Revoluční vojska nezapomenou bratrské pomoci, kterou československý armádní sbor prokázal v boji pracujícího lidu Ukrajiny s bandami loupežného imperialismu. Výzbroj odevzdávanou Čechoslováky přijímají revoluční vojska jako bratrský dar.“ Než uběhl týden, zastavil týž velitel pohyb vlaků v Penze – legie si údajně ponechaly více zbrojního materiálu, než bylo dohodnuto, a krom toho si Ovsejenko postěžoval na drzé a vyzývavé chování ruských důstojníků v československých službách a na špatné chování československých legionářů vůči civilnímu obyvatelstvu. Tudíž požádal o odzbrojení legií – česká strana navrhla, že si ponechá pro každou vlakovou soupravu 164 pušek a jeden kulomet. Což bylo téměř neúnosné, vezmeme-li v úvahu, že v jedné soupravě dobytčích vagonů cestoval zhruba jeden prapor zvící okolo pěti stovek ozbrojenců. Nadále se měli Čechoslováci přepravovat již nejen jako ozbrojené jednotky, ale jako skupina svobodných občanů, která má u sebe určité množství zbraní pro svoji ochranu.
 
Legionáři se ovšem v zemi zmítané revolucí a revolučními bandami odmítali zbavit většiny své výzbroje – a tedy pušky a kulomety uložili pod slamníky anebo do dvojitých stěn svých zateplených vagonů. Tedy se blížil okamžik, v němž měl o průběhu a vývoji událostí promluvit deníček Rudolfa Čmejly, který v té chvíli již nejspíše namáčel své pero do skleničky s inkoustem. Jak v něm, nyní již dvacetiletým chlapcem, rezonoval sled těchto událostí, se ovšem ani zdaleka nedovíme. A tu pojednou dorazila na tratě nová depeše – tentokrát šlo o telegram lidového komisaře zahraničních věcí Čičerina, datovaný 21. dubna. Depeše nařizovala sibiřské vládě, aby okamžitě zastavila pohyb československého sboru – mimochodem proto, že měla být trať uvolněna pro přesun německých zajatců z východní Sibiře na západ, tudíž na frontovou linii německých armádních sborů.
 
V telegramu se doslova píše, že o toto uvolnění přepravních cest „Německo důrazně žádá…“ Legie pochopily, že tak byla stvrzena jejich dávná obava, že se Rusko, jako již tolikrát v minulosti, ale i v dohledné budoucnosti, stane zase jednou německým satelitem, v tomto případě přisluhovačem vilémovského Německa. Tudíž setkání s německými zajatci na magistrále již dozrávalo, a náš autor deníčku byl, jak jinak, než u toho.
 
Tak došlo ke 14. květnu roku 1918 – tedy ke dni, kdy – při dobré vůli sovětů mohli být již legionáři ne-li na vlnách Indického moře, tedy přinejmenším ve Vladivostoku. Bylo 11 hodin dopoledne, když kdosi z projíždějícího vlaku vyhodil kus železa po střelcích 6. pluku. Jeden z legionářů byl zraněn, rozhořčené legionářské stráže vlak zastavily a nechaly vystoupit všechny německé zajatce. Mezitím se rozšířila mezi legionáři zvěst o tom, že zraněný legionář zahynul. Což byla naštěstí jen fáma, vznikající v podobných situacích. Němci, jimž hrozilo lynčování, nakonec vydali viníka a skupina legionářů ho probodala – přes protest bratra Čmejly – bajonety. Čeljabinský sovět vzal do vazby legionářské strážce, kteří údajně nezvládli situaci – což si legie nemohly nechat líbit. Osvobodily zatčené, odzbrojily rudoarmějce a rovnou obsadily město Čeljabinsk. Ne náhodou tedy mezi zastávkami, v nichž figuroval autor deníčku, byl na dokumentu zásluh jmenován právě Čeljabinsk.
 
Do dvou dnů pak dorazil telegram hlavního střelce sovětské obrany Lva Trockého – jehož obsah byl věru „slovem do rvačky“. Dokument stvrzený datem 25. května 1918 pak požaduje, že „každý Čechoslovák, který bude nalezen se zbraní na linii železniční dráhy, budiž na místě zastřelen. Každý ešalon, v němž se ukáže třebas jeden ozbrojený, musí být vyloučen z dopravy a zavřen do zajateckého tábora… Zároveň jsou posílány v týl československých ešalonů spolehlivé síly, kterým je přikázáno dáti naučenou buřičům.“ Takto se ovšem nejedná s vycvičenou armádou, čítající padesát tisíc chlapů, za nimiž – alespoň sympatiemi – budou stát i západní mocnosti. Lenin se podle dobových svědectví v této chvíli zbavoval posledních vlasů – „vůbec nemohu Lva Davidoviče pochopit", pravil. Do dvaceti let Lev Davidovič na svou roli v dějinách doplatil.

Bolševické síly, které měly dát, jak víme, za vyučenou „buřičům“, se pokusily odzbrojit legie násilám – ve dvou stanicích – Zlatoust a Marianovka. Hlavní útok byl veden na druhou z obou stanic, v níž si zapisoval běh událostí střelec Rudolf Čmejla. Během několika dní legie zajistily nejvýchodnější úsek trati, jimiž měly původně projíždět všechny ešalony, a 7. července den poté, co se spojily všechny vlaky na této trati, se obrátily legie i opačným směrem – totiž k Volze. Obsadily tak rovnou 8000 kilometrů trati a příslušné území na sever i na jih od magistrály. V tomto okamžiku Československá republika vstoupila vskutku a razantně do dějin. Noviny celého světa popisovaly hrdinskou anabázi v okrajové části jinak stále ještě válčícího světa. Od této chvíle již nebylo možné Čechy smáznout ledabyle z mapy světa a z centra Evropy. Od tohoto okamžiku už záleželo a záleží jen na nás, jak si s touto jedinečnou šancí po čtyřech stoletích poradíme. Zatím jsme nejspíše v rozpacích. Masaryk se svými nejbližšími sice připravil řešení na diplomatické půdě, avšak trumfové eso, o němž Masaryk snil, vytáhly až legie osudného 14. května, kdy se postavily ozbrojenému bolševickému útoku. A tento den by mohl být rovnou státním svátkem místo 28. října, právě tak jako 7. červenec, kdy legie opanovaly celou magistrálu – od Volhy až k Vladivostoku. I vojenští odborníci smekali své brigadýrky. V daném okamžiku vstoupil boj legionářů na trati do povědomí milionů. Zásluhou tisíců (56.000) hrdinů vzal svět na vědomí existenci státu, který ještě de facto ani neexistoval.
 
Velkolepý triumf ovšem Rudolf Čmejla nezaznamenal – a v dané chvíli ani neprožil. Zapisoval zase "jen" den ode dne sled událostí, netuše, v jak významných historických kulisách se v tomto okamžiku pohyboval. On zapsal zase jen touhu, s jakou se legionáři vraceli domů a poté i radost ze shledání s rodinami ve své svobodné vlasti.

Pokračování příště...
 

 
Slavomír Ravik
 
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 22.02.2017  12:03
 Datum
Jméno
Téma
 22.02.  12:03 ferbl
 08.02.  10:13 Von
 08.02.  09:33 JitkaHonkova
 08.02.  06:22 zdenekJ