O krásné víle Dobromile
V mnichovických a mirošovických lesích sídlila krásná a hodná víla Dobromila. Když svítil měsíc jako rybí oko a smíšený les v noci omamně voněl, vyhřátý od letního slunce, vydávala se Dobromila na svoji noční pouť nad svým milovaným královstvím. Létala jako kometa a její vlasy splývaly s jejím stříbrným dlouhým závojem vlajícím zářivě nad krajem. Všichni lesní tvorové se vždycky těšili na chvíli, kdy se objeví nad jejich pelíšky, doupaty a norami. Přinášela jim radost, oživení a dobrou náladu. Ještě dlouho poté vyprávěli svým sousedům a mláďatům o takové události. Usedávala na břehu lesní říčky a zpívala rybám, žábám, rakům a pulcům tak dojímavě, že samým dojetím div neplakali. Děkovali Dobromile za tento pěkný zážitek a prosili ji, aby je zas brzy navštívila.
Lesy kolem Mnichovic a Mirošovic jsou hluboké, a kdo je nezná, snadno v nich zabloudí. Víla Dobromila je však znala dokonale. Ráda přilétala k lesní roklině s malým jezírkem, kde na ni čekalo velké lesní publikum. Všem vévodil lesa pán, král lesů statný jelen, Milan, čtrnácterák. To už je nějaké paroží. Také on se těšil na tyto chvíle. Víla jim vyprávěla zajímavé zkazky a příběhy ze svého království. Moudrý výr Ivan, tetřevi, lišky, lesní ptáci, všichni lesní tvorové poslouchali, ani nedutali. Byli dojati vyprávěním víly Dobromily. Ani si nepomysleli, co všechno se v jejich lesích děje. O jelenovi Milanovi se povídá, že je zlý a velký zabiják. Ale takový jelen Milan není. Jenom v říji se stává velkým bojovníkem proti svým sokům, kteří chtějí být prvními a nahradit ho ve stádě. Svádějí s ním tvrdé boje. Dobromila jako jezdkyně se mnohokrát svezla na jeho hřbetě, držíc se za mohutné parohy, a její závoj vlál stříbrnou září do tmy noci. Množství živých druhů živočichů v lese, od vlků, lišek, datlů, vran, až po posledního broučka, je větší než v celé zbývající fauně. Víla měla co dělat, aby se dostala na všechna místa, kde na ni čekali další obyvatelé lesů, aby i jim přišla zazpívat nebo zatancovat nebo povyprávět zajímavé příběhy.
Pamatovala si dobře, kde to v jedné noci nestihla, aby to v další letní noci napravila. Nyní se zastavila u lišky Silvoušky, aby pohladila čtyři malá liščata, která se batolila v mámině pelíšku. Odtud pak vzlétla ke kupoli černých lesních mravenců, kteří právě dokončovali svoji práci na již téměř čisté kostře kočky, kterou přejel nepozorný řidič auta. Na kostru, za účelem výuky, již čekala, rozšířená a rekonstruovaná základní škola v Mnichovicích a hlavně její kabinet zajímavostí. Víla pochválila pilné mravence za jejich užitečnou práci a odplula k dalším lesním obyvatelům, kteří již netrpělivě na ni čekali. Byli to datlové, lesní lékaři stromů, se svými tvrdými zobáky, jimiž si vyklovávají svá vyhlídková hnízdečka. Ale ani strakapoudové, tukani, chocholouši, vrány, straky a jejich druhové, nebyli méně netrpěliví při čekání na tak vzácnou návštěvu. Zvláště pak zpěvní ptáci Kosové, Konipasové, Lindušky, Pěnice a Skřivani i další členové pěveckého sboru, byli připraveni pochlubit se svými sborovými písněmi i sóly, víle Dobromile, které spustili na její počest. Tentokrát pozorně Dobromila poslouchala jiskřivé melodie svých svěřenců a byla na ně hrdá a pyšná.
Denní i noční život v lese je bohatý a lidé při procházkách lesem, sem chodí za tichem, jak říkají. Nevědí toho mnoho o životě lesních tvorů.
A to je konec pohádky z babiččiny přihrádky. Zavřít očka, rychle spát, o vílách se bude zdát.