Moje vysněná Austrálie 4/1 Expedice třetí - za mořskými krokodýly
Tentokrát tedy ne pouhá výprava, ale vpravdě expedice, poněvadž vyžadovala větší přípravu i vybavení. Vrátili jsme se do Sydney, abychom si trochu odpočinuli a Standa obstaral nové zásoby a věci k takovému, prý moc riskantnímu dobrodružství potřebné.
Těšil jsem se, ale nebál. Nevím, proč by mělo být zdejší moře tak nebezpečné. Zaplaval jsem si ve Středozemním v Lybii, v Černém v Turecku, Severním v Holandsku, Baltském kdysi v NDR, v Atlantickém oceánu v Nigéii a Indickém v Jemenu a nikde jsem se neutopil. Tak se mi snad nic nestane ani v tomhle Tasmánově.
Naše dočasná „základna na okraji města“, jak jsem si ji pojmenoval, byl starší nízký barák s dvorkem a garáží v typické městské periférii.
Po těch horkých dnech plných potu a prachu jsem také potřeboval umýt a ostříhat přerostlý skalp a oholit. Naproti byl nějaký holič, a tak jsem přešel ulici a vstoupil do příjemně vychlazeného krámku. A ukázalo se, že tu oficínu vlastní nějaký domorodec neznámého původu. Za svůj dlouhý život jsem se naučil poznat dost spolehlivě, odkud kdo pochází, ale u toho chlápka jsem byl v koncích. Musel být smíchaný nejmíň z Číňana, Araba, Nigerijce a Aboriňáka. Po těch dvou posledních měl i účes, nakadeřený zřejmě z reklamních důvodů, do velikosti červeného lampiónu nad vedlejším masérským salónem. Odhadem v průměru půldruhý poctivý anglický stopy.
Na řadu jsem přišel hned, dostal jsem přednost před třemi dalšími hnědočernými džentlmeny a začal obřad jako v hairsalónu na Piccadily v Londýně. Především mi malý černý učedník obložil tváře napařenými žínkami a donesl hrnek horké, opravdu dobré kávy a čerstvý Sydney Times. Číst jsem je ale nemohl, protože jsem nechtěl, aby mi ten obklad spadl do hrnku s kafem. Šéf si toho všiml, přestal se bavit s těmi zákazníky, vstal a vzal mi ty noviny jemně z ruky.
„Sir, would you like me to read some fresh news for you?“ („Pane, nechcete, abych vám přečetl nějaké čerstvé zprávy?“)
To jsem teda tady a od takového podivného člověka vskutku nečekal a trvalo mi dvě sekundy než jsem se zmoh´ na odpověď!
„No, thank you, I´ll read them later myself. But it´s very nice from you anyway!“ („Ne, děkuji, přečtu si je později sám. Ale je to od vás přesto velmi milé!“)
Mezitím uznal, že mám hubu dost napařenou, a tak mi ji břitvou upravil do hladkosti a barvy broskve. Ostříhat na ježoura mne nechtěl a nutil mi „fazónku“ podle té své, pačesů jsem na to měl dost. Ale nepodlehl jsem, ani když mi sliboval slevu. Při práci, jak to mají holiči a taxikáři na celém světě ve zvyku, pořád něco vykládal a taky se zeptal odkud jsem. Řekl jsem mu to, ale jasně že zbytečně. Věděl o Novém Zélandu, tušil kde je Amerika, ale Evropa? No, není divu, u nás taky donedávna málokdo věděl, kde je na příklad Burkina Faso, než tam islamisti vyvraždili hotel. A to je z Prahy do Ouagadougou blíž než ze Sydney do Prahy.
Nakonec ho taky zajímalo, čím se u nás platí. Měl jsem náhodou mezi drobnými centy a čtvrťáky jednu zapomenutou kovovou padesátku, a tak jsem mu ji ukázal. Moc se mu líbila, že je dvoubarevná, a když se zeptal a dověděl, že odpovídá asi dvěma americkým dolarům, řekl si o ni. Prý je to míň, než bych měl zaplatit, ale že je to pěkný peníz, tak to oželí. Dá si ho přidělat na řetízek, bude ho nosit na krku a s každým se vsadí o dolar, že nepozná, odkaď je. Tak vydělá za den nejmíň „tunny bucks“ (dvacet babek), poněvadž žádný z jeho známých nemá tušení ani „vo „Ščéssko“, natož o „this cute coin!“ (tahle roztomilá mince). Tím finančním úmyslem mne opravdu pobavil, a tak jsem mu ji rád dal a odcházel celý hladký, umytý, ježatý a voňavý. Když jsem to večer vyprávěl Standovi, jen se uchecht.
„Páchneš sice jako stará děvka, ale aspoň vidíš, že tu můžeš poznat nejen podivný zvířata, ale i podivný lidi!“
Třetí den jsme naložili do Toyoty poslední věci a ráno jsme to velké město opustili. Bylo dost horko a jednotvárný šum gum na asfaltu a proud vzduchu kolem okýnek mne vždy uspává, a to i když sedím za volantem. Mrkl jsem občas na Standu, ale ten je spolehlivější (a taky mladší), a tak jsem nechal starost o svůj život na něm.
Jak dlouho jsem spal a o co přišel, nevím, ale procitl jsem až u gas station v nějakém větším městě (při výjezdu nám na ceduli děkovalo za návštěvu a přálo „Happy journey“ the city of Foerster - Šťastnou cestu, město Foster). Standa natankoval a u drive in koupil pro každého plastovou mísu nějakého masa s omáčkou a hranolky, takže jsme to na lavici na nábřeží spořádali. Kde na to ten kluk bere, mi bylo záhadou, ale po mně zatím nechtěl z mý pokladny v kalikovým pytlíku na krku pod košilí, ani doláč. Před námi moře a za námi to město pod vysokými horami, roztaženými nalevo podle silnice, kam až oko dohlédlo. Zeptal jsem se na jejich jméno.
„To jsou takový australský Krkonoše,“ odbyl mne Standa, „Pojedem pod nima až kam jsem ti slíbil.“
Chtěl jsem říct, že ty kopečky vypadají spíš malé jako Alpy, ale spolkl jsem to. Třeba by mu to nebylo milý.
„ Až k Velkýmu korálovýmu útesu?“¨
„Neblázni, tam je to jen vzdušnou čárou dobrejch tisíc majlí, tam se autem nejezdí, tam se lítá. Už teď máme dvě stě za sebou a ještě vo něco víc před sebou. Takže nasedni a jedem!“
Popojeli jsme, jak jsem si přečet na tachometru, o celých stotřiadvacet mil a sjeli z dálnice tak padesát metrů mezi vysoké stromy a pichlavé křoví.
„Ukážu ti jednoho živočicha, kterej je ve svý třídě mimořádně výjimečnej a navíc žije jen v těchle horách. Sedni si, abys mne nerušil a počkej!“
Sedl jsem si na jeho místo za volantem a čekal jen pár minut a už mi to držel před nosem. Mrskala se mu mezi prsty asi tak deset čísel dlouhá stonožka.
„Fajn, ale co je na ní zvláštního? Snad že je trochu větší, ale jinak nic nevidím?“
„Taky nemůžeš, protože se to jen na pohled nepozná. Musel bys spočítat její nohy. Má jich totiž jen devadesátdevět, a proto nepatří mezi chilopoda (stonožky) ale tvoří tak extra třídu centumsineunuspedia (devětadevadesátinožky). Tenhle unikát vobjevil teprve před sedumdesáti lety jeden Moravák vod Olomouce, co sloužil v anglický armádě a byl mezi zachráněnejma z lodi, kterou tu potopila německá ponorka. Von měl strejdu, nějakýho Křópala, kterej přišel kvůli silnýmu kouření a cukrovce vo nohu, a tak z piety k tomu svýmu příbuznýmu prosadil, že ten hmyz nenazvali po něm jako vobjeviteli, ale po tom strejdovi. Takže teď se ta potvora jmenuje Centumminusunumpes Kropali. Dobrý, co? Jsem hrdej, že máme mezi světovejma vědcema dalšího našince a dokonce Hanáka.“
Bylo mi to s těma nožkama divný, ale řekl jsem, že jsem taky pyšnej, vstal a poodešel o pár kroků dál, abych ještě před odjezdem vypustil přebytečnou vodu. A než jsem se k tomu dostal, všiml jsem si mezi listím na zemi kusu pěkný hadí kůže. Byla už někomu malá a tak ji svlékl a připravil mi milý suvenýr. Shýbl jsem se, hmátnul po ní a s výkřikem uskočil. Ze suchého listí vyjel had, otevřel si na mně velkou hubu a beze slova se mi zakousl do nohavice. Štěstí, že jsem měl tentokrát džíny, takže lýtko zůstalo bez úrazu. Když plaz poznal svůj omyl, vytáhl z toho tlustého denimu oba své raťafáky a vyjel na pěšinu v celé své velikosti a délce. Trvalo to snad půl minuty, než zmizel v listí na druhé straně pěšiny. Byl velký jako kráva a dobře čtyřmetrový. Strašně jsem se lekl a zařval podruhé. To už tu byl i Standa s otazníkem v očích a monterajznou v ruce.
„Čoveče, Stando, málem mě uštknul pajton!“, vysvětlil jsem mu situaci, „Vobroskej starakatej lakton (myšlen python, krajta). Měl jsem kliku, že jsem dnes měl místo kraťasů džíny, jinak mi ukous´ kus lejtka, dobytek!“
„Kde by se tu vzal pajton? Máš vo australskejch hadech mylný představy. Nejdřív vidíš fialový, co sedaj na větvi jako ptáci a teď zase pajtony, který najdeš v Indii nebo na Ceylonu, ale ne tady. Máme tu nenejvejš jedovatý tajpany, ale podíváme se, co to bylo.“
To řekl a hrábnul tím železem do listí, kam ta příšera zajela. Jednou, dvakrát a potřetí už nemusel. Plaz vyrazil stejně rychle, a jak byl zpitomělý, zase zpátky přes cestu tam, kde se skrýval předtím. Byla to opravdu krajta a už se mi nezdála tak velká ani dlouhá a musel jsem uznat Standův odhad na dva a půl metru délky a kolem dvanácti centimetrů v průměru. Strach má holt velké oči a tak se z příšery stal obyčejný, člověku neškodný škrtič a navíc krásně barevný. Poučilo mne ale, že svlečená hadí kůže není nikdy barevná a že se na nic nesahá, dokud se neví, zda to není živé. Jen Standa byl trochu zaražený a půl hodiny neřekl ani slovo, asi se za ten svůj omyl styděl. Držel jsem hubu taky, poněvadž při takovým zvěřinci co se tam plazí, běhá, skáče, lítá a plave by jeden musel mít hlavu jak libeňskej starosta, aby si je pamatoval.
Po tomhle extempore už jsme nikde nezastavili a dojeli jedním tahem až do Balliny. Je to takový středně velký město na samém břehu moře, za ním pořád ještě ty hory, i když už trochu dál a ne tak vysoký. Vjeli jsme v jeho jižní části do hezkého lesíka a hned toho litovali. Bylo tam takových, co nechtěli do hotelu, víc. A tak nezbylo, než rejdit po okolí, až se takový místo našlo.
Bylo to trochu dál od města i moře, rovnou pod jedním z těch kopců, ale byli jsme tam sami. Žádný velký camp jsme nestavěli, poněvadž jsme počítali jen s dvěma nebo třemi dny, hlavně abych viděl pár těch mořských potvor a bílého žraloka. Udělali jsme si přírodní kuchyňský kout, zase bez ohně, jen s dvouplotýnkovým vařičem na plynové bombě, stejným, jako máme i na Tomášově chatě na Březové. Standa uvařil polévku, ogriloval kusy chobotnice (oboje z konzerv) a otevřel krabici džemem plněných francouzských croissantů.
Bylo mi sympatické že na víku té krabice byla nálepka „Pekárny Odkolek, Praha Vysočany“. „Vyvážíme už i rohlíky“, zaradoval se ve mně ekonom. „Zato ale míň oceli z Ostravy“, kontroval mu technik. Mám ty svoje ega dost hádavá a někdy se do toho musím vložit sám a urovnat to sklenicí Tokajského, nebo v těžších případech dvěma z Jägermeistra!
Prokecali jsme se u toho pečiva a kávy, okořeněné tentokrát černým „Jeníkem Chodcem“, jak ho kdysi překřtil nesmrtelný Werich, skoro do půlnoci. Pak Standa vytáhl a pověsil zas ty strašné visuté pelechy. Jenže pro nedostatek vzájemně blízkých stromů, dost daleko od sebe. Umyli jsme se ve studeném potoku, který stékal z hor, a vylezli do těch houpaček s nadějí, že se dobře vyspíme.
Jenže historie nás učí, že naděje a skutečnost se od sebe často rozcházejí a to někdy i pořádně. A dokázala nám to i tady, na zdánlivě klidném, výjimečně placatém kousku polobuše nedaleko South Balliny.
Nevím, kolik bylo hodin, ale už svítalo, když nás probudil cinkot nádobí a psí štěkot a kvičení. Posadil jsem se v tom svém visutém loži královny Semiramidy stejně jako Standa a oba jsme rozespale zírali na malou skupinu žlutých dingů, jak se rvou o ty rohlíky s jinými psy. Chtěl jsem je zahnat, ale neznal jsem pro to žádný australský výraz. Standa byl pohotovější a tak na ně zařval hezky česky: „Táhnětedohajzluparchantizrzavý!“
Podivil jsem se, že tomu rozuměli, snad to bylo tím naléhavým tónem. Celá ta smečka se rozdělila a rozutekla. Dingové nalevo dál do lesa, ostatní čtyři do vrchu mezi trnité křoví a přesličky. Těch jsem si všiml víc, protože běželi v řadě za sebou jako husy z pastvy. Byli štíhlejší než dingové, šedožlutí s černými pruhy na bocích.
„Kruciál, Stando, to jsou přece vakovlci!, řvu, „Právě jsme viděli dávno vymřelý vakovlky! Víš, čoveče, co jsme vobjevili? To nám nikdo neuvěří. Zejtra se vykašlem na žraloky, počkáme si zase na ně, vyfotíme a voznámíme ten zázrak do sydnejský zoo. To bude poprask! A co z toho můžem vytěžit! Těch novinářů, co se na nás sesype, honorářů co z toho bude! Stando, koupíš si novýho džípa a já tu můžu bejt celej rok! Kruci, taková trefa, to snad ani není možný!“
Jenže kámoš nejeví žádný nadšení. Asi nechápe, co mu říkám, jen sedí a šklebí se na mně. Naštve mne to, copak neví, o co tu jde?
„Slez z toho hnízda na stromě, buddy (kámo), nemůžem ztrácet čas“!, opakuji. „Vohlásíme vobjev do Syney napřed mailem ze zdejší pošty, aby nás nikdo nepředběh´. Uvařím zatím kafe a vyrazíme!“, přidal jsem na naléhavosti a seskočil na holou zem.