Pulčínské skály
Sobota ráno, chci si přispat, vzbudil mě telefon! Ahoj, co dnes děláš? Den vypadá slibně, vyrazíme někam?
Nikdy nejsem proti. Ale kam? Máš nějaký plán?
Mám, za 20 minut jede vlak!
Proboha, to nemůžu stihnout, vytáhnuls mě z postele.
No dobrá, dobrá, podívám se na další. Oblíkej se, ozvu se!
Obvykle výlety plánujeme alespoň den předem.
Najdu si pak v klidu na netu všechny dostupné informace o cíli cesty, vytisknu mapku, jízdní řád, a jsem připravena na všechny eventuality. Tentokrát nebyl čas. Sotva jsem se oblékla, znovu telefon.
9.44... další vlak… Kup si lístek do Horní Lidče. Kamarád nastupuje o zastávku dál. A neber zas hromadu jídla a pití, je to od vlaku procházkou jen 4 km, to stihneme tam i zpět za světla.
Tys už tam byl?
Ne, ale poptal jsem se kámošů. Vezmu tedy jen malou petku s čajem, a nějaké pečivo.
Ve vlaku zjišťuji, že jeho informace jsou velmi kusé. Ani neví, kde vlastně máme vystoupit.
No tak se poptáme domorodců.
Tak se ptáme. 4:3 zvítězilo Lidečko!
Vystoupíme tam tedy, nádraží stojí v polích a vypadá, že je zcela opuštěno. Rozhlížíme se po turistických značkách, nikde nic. Jdeme tou jedinou cestou, která snad někam vede, konečně potkáváme živáčka.
Víte, já to tu moc neznám, ale asi jdete správně, potkávám tu skupinky turistů, takových mladých. (To má být narážka na náš věk (?) říkám si v duchu, což my nejsme mladí? Pravda, něco už pamatujeme.)
Tam za tím viaduktem mizí v lese (!), dodala ještě ta dobrá víla. Za viaduktem vede cesta dolů a nahoru! Turistické značení veškeré žádné. Po ,,zralé“ úvaze stoupáme nahoru a rozhlížíme se, jestli uvidíme nějakou skálu. Ani kamínek! A nikde nikdo. Po hodině cesty osamělá usedlost. Když procházíme kolem, rozštěká se hrůzu vzbuzující pes, a z domu vyjde hospodář. Patrně zvědavý kdopak to zabloudil do liduprázdného kraje.
Jdeme prosím správně na Pulčínské skály? Pulčínské skály? No, měli jste jít dolů, pod tím viaduktem, ale nemusíte se vracet, vyjděte až na kopec, a tam se dejte do leva. Přejdete kousek po hřebenu a pak už uvidíte rozcestník s turistickým značením. Nemůžete zabloudit!
Velmi přecenil naše schopnosti! Cesta na ,,kopec“ se zdá být nekonečná. Posedíme, pojíme pečivo. A vypijeme čaj. Co kdybychom to vzali zkratkou? navrhuji, ta cesta je zbytečně klikatá. Souhlas.
Přelezeme jen pár ohrad s pasoucíma se ovečkami, a jsme tam.“ Prvních pár ohrad přelézáme hravě. Drž mě, ať nespadnu! Nemůžu, musím držet ten plot ... zní odpověď toho bídáka. (To požaluji vnoučatům, umiňuji si lstivě.) Ovečky jako by si nás
nevšímaly. Jen v té poslední se po nás beran po očku podíval, a sklopil hlavu. Ani jsme nečekali až se rozběhne. Přeskočila jsem, jako dobrá hospodyňka pro pírko! Tak a jsme na kopci. Kamže to teď? Doleva nebo doprava? Já už nevím. Já taky ne, povzbuzuje mě kamarád. Chvilku jdeme kam nás oči vedou.
Vylez na strom a koukni se, jestli neuvidíš nějaké obydlí, dávám další potměšilý návrh. Nemusím, podívej, tam vlají plínky! Bude tam i dům. Byl, a v něm rodinka. Jo, tak to jste si trošku zašli, odpovídají na náš dotaz. Pulčín je támhle. Ukazuje na skupinku domků, odhadem 20km vzdušnou cestou. Mohli byste jít tady sešupem dolů, a pak strmě nahoru. Ale to by bylo asi moc náročné, dodá, když se na nás pořádně podívá.. A odkud jste? Musime pak ještě na vlak, přiznáváme. Snad nějaký pojede, všechny kterými jsme plánovali odjezd, jsou už pryč. Mladá paní se na nás soucitně dívá. No do desíti MOŽNÁ na nějaké nádraží dojdete. Petře, prosím Tě doveď je k tam té cestě. Petr se nad námi slitoval, ale určitě bude tento týden sledovat bedlivě místní tisk. Černou kroniku. Pořád tudy, a pak doprava, budou tam Boží muka, a pak rozchodník. Doprava, to si musím zapamatovat! Ale raději jsem si uvázala na pravou ruku mašličku.
V kolik myslíš, že zapadá sluníčko? Je něco kolem 16 hodiny, a je zatím nádherný den. Babí léto!
Asi tak v sedm, myslím.
Potmě lesem nejdu, protestuji rezolutně. Dívej se jestli tu není někde nějaký seník.
Sláva, Boží muka, se soškou Panny Marie. Pokleknu a nahlas se vroucně modlím. Panno Marie, moc Tě prosím, dej ať dojdeme za světla na nádraží. Ani ty skály vidět nemusím.
Noc v čekárně se mně zdá přijatelnější než noc v seníku. V říjnu. Noci jsou už chladné. Dál po cestě diskutujeme, jak dlouho se dá přežít bez tekutin. Máme už jen hlteček slivovice. O jedné možnosti víme, ale? To fakt jen opravdu v případě ohrožení života. Neplýtváme odbíháním na malou stranu.
Po chvilce rozcestník. Nepotěšil nás! Vlak, bus 20km po zelené. Pulčínské skály 4km, po modré, cha, chá prý 25 minut! Nejedeme přece na kole....Jdeme po modré. Cestou míjíme výstražné cedule:POZOR, MEDVĚDI. Žádný problém. Zpíváme, určitě se leknou. Po dvaceti minutách konečně vidíme sem tam nějaký bludný balvan.
To je celá ta sláva? Ale kdepak, říkají protijdoucí turisti. Chytáme se stébla. Prosím vás, kudy k vlaku? Jdete správně stále po modré, stále po modré, smějí se. Bude to sice trochu s kopečka, ale dovede vás to až do Lidečka.
Ještě máme naději . Balvany houstnou, tomu už by se dalo říkat skály. Modrá vede chvilkama dolů, a zase nahoru. Uf, jsme nahoře! Tuhne v nás krev.
JSME NAHOŘE !!!
Máme nádherný výhled, nejméně 30 metrů dolů do údolí. Jen 30 metrů, a jsme tam. Co teď? Cesta zpátky nevede. Skupinka mladých, zdatných, nejspíš horolezců, která se náhle odkudsi vynořila, nás utěšuje.
Dá se to slézt. Ne přímo tudy dolů, jděte trochu šikmo, je to sice delší, ale vy máte čas, ne? Kdoví kolik ještě, říkám si v duchu.
Jen pozor na to spadané listí, volají za námi, klouže to!
Panno Maria, modlím se v duchu, neopouštěj nás! Lezeme! Po čtyřech, opatrně dolů, chytajíce se kořenů stromů, a všeho čeho se chytit dá. Na spadané listí pozor dáváme. Nebojíme se, už je nám všechno nějak jedno. Na některých úsecích jsou do skály připevněny řetězy. Dík, neznámý zachránce! Dole se objímáme, smějeme, a je nám do zpěvu.
Příště zas něco vymyslím, neboj, ujišťuje mě ta dobrá duše po mém boku. Vidíme značku, dál po modré 4 km Lidečko, vlak. Stále je ještě světlo.
Já nechci do Lidečka, (s jídlem roste chuť) já chci do civilizace! A víte, že i to se podařilo? Kolemjedoucí domorodec ve staré škodovce se nad námi ustrnul, jel do Horní Lidče, tak nás tam hodil.
Panno Maria, díky, jsme za světla na nádraží. Vlak nám sice jede až za 2 hodiny, ale je tu hospoda. Mají dokonce i teplé jídlo. A pivo!!! Tentokrát jsme vyvázli… Co bude příště?
Marta Heraltová
Pozn. redakce: Další foto ze zajímavých míst si prohlédněte v galerii.