Mravnost ke stáří, mravnost ve stáří
.jpg)
V poslední době se pojem mravnost používá často a můžeme konstatovat, že i inflačně. Kdykoliv jsme nespokojeni s kvalitou mezilidských vztahů, kdykoliv selhává obecná nebo specializovaná komunikace, pak se domáháme vyšších principů mravnosti. Domníváme se, že důrazný apel automaticky způsobí řadu kvalitativních změn, a že tedy dojde nejen k rychlé nápravě, ale následně i k pocitům zadostiučinění a spokojenosti. Nejinak je tomu i tehdy, když kritizujeme nevstřícnost a neúctu vůči dříve narozeným, anebo vůči těm, kteří se o ně starají. Apelativní forma má však malou naději na úspěch. Efektivnější a nepochybně pracnější je takový postup, kde dlouhodobou, trpělivou a cílevědomou činností usilujeme o naplnění vyznávaného ideálu. Potíž tkví v tom, že příliš obecně formulovaný ideál, tedy mravnost ke stáří i mravnost ve stáří, je obsahově sporný, neboť si jej každý představuje trochu jinak. Celou nepřehlednou situaci komplikuje ještě vysoká kontaminace nejrůznějších polopravd a mýtů. Máme-li ale pokročit směrem k "lepším zítřkům", pak musíme postupovat tak, že obsah pojmu mravnost ke stáří i mravnost ve stáří budeme konkretizovat a poměřovat ho reálnými možnostmi naplnění.
Nejprve tedy několik slov v problematice mravnosti ke stáří, resp. ke starým lidem. Jistě by bylo žádoucí, správné a mravné, kdyby se každý člověk choval k dříve narozeným slušně, ohleduplně a vstřícně. Podobně stejně samozřejmá by měla být ochota postarat se o staré, částečně nebo zcela nesoběstačné členy vlastní rodiny. Tento samozřejmý ideál je však nesnadné naplnit v době, kdy společnost vyznává mládí, rychlost, krásu a úspěch a kdy rodina jako základní společenská jednotka prodělala a stále ještě prochází řadou významných změn.
Tradiční trojgenerační rodiny, kdy žili prarodiče, rodiče a děti v jednom domě a kdy jejich základní vzájemné vztahy určovala především ekonomická nutnost spolužití, jsou nenávratně pryč. Na tomto faktu nezmění nic ani nostalgické vzpomínání na tzv. idylku výměnkářského způsobu života starých lidí, který ovšem v realitě často právě onou idylkou nebyl. Vzpomeňme v této souvislosti alespoň na Karla Václava Raise, který těžkému životu výměnkářů věnoval jednu ze svých knih.
V důsledku průmyslových revolucí došlo k oddělení bydliště od pracoviště. Rodina přestala plnit funkci základní ekonomické jednotky a její jednotliví členové nemusejí přebírat řemeslo svých dědů a otců. Jsou tedy svobodnější ve výběru povolání a rozhodující pro založení rodiny je především citová náklonnost. Tento osvobozující a v zásadě pozitivní jev je doprovázen řadou negativních dopadů, které můžeme souhrnně označit jako sníženou stabilitu rodiny. Muž a žena zakládají a favorizují tzv. nukleární typ rodiny. Rodiče žijí ve společné domácnosti pouze se svými dětmi, pokud je k vícegeneračnímu soužití nenutí nedostatek, nebo nemožnost získat vlastní byt. Vzhledem k tomu, že je volba pro společný život založena na křehkých citových vztazích, bývá jejich ochlazení důvodem nejen k novým známostem, ale často též k novým manželstvím. Vysoká rozvodovost je celoevropský fenomén, který se velmi zřetelně podílí na složité situaci dětí. Při vysoké rozvodovosti dochází i k častějším uzavíráním opakovaných sňatků a tím i ke střídání rodičů. Všichni známe okřídlený, ale pravdivý, slovní obrat "moje děti, tvoje děti, naše děti". Teď bychom mohli rozvinout úvahu na téma odpovědnosti vůči dětem, které jsme přivedli na svět, a zdůraznit, že i v případě rozvodu sice zaniká partnerství, ale nesmí končit rodičovství. V této souvislosti bychom mohli také tématizovat velmi problematické "právo na vlastní citový život", včetně tzv. "práva na lásku". A také bychom mohli uvažovat o tzv. mrtvých manželstvích, kde spolu rodiče sice zůstali, ale kde nefunkčnost vztahu vytváří "ledové prostředí" pro výchovu a zdárný vývoj děti. Zajímavé by bylo také pohovořit o současných trendech rodiny v ekonomicky vyspělých zemích, tedy především o tzv. útěku do profese. Mladé maminky totiž touží uniknout namáhavé stereotypii mateřských povinností a domácí práce a poměrně brzy se vracejí do zaměstnání, a to i tehdy, kdy je k tomu nenutí pouze ekonomické důvody. Výchova velmi malých a malých dětí je pak svěřena institucím. Tyto úniky od rodiny jsou nepochybně ve vztahu k devalvované mateřské roli a k současnému ideálu moderní, nezávislé, úspěšné a upravené ženy. Autoři jedné švýcarské studie o moderní rodině upozornili na problém tzv. strukturovaného času. Žena na mateřské dovolené nebo v domácnosti je k dispozici celý den (a někdy i podstatnou část noci), její činnosti nejsou "nikde" vidět, opakují se a nejsou dostatečně oceňovány ani společností, ani členy rodiny. Sednout si a v klidu pohovořit s přítelkyní, vypít si kávu a přečíst časopis, věnovat se svému zevnějšku nebo vzdělávání, je prostě pro ženu, která zůstala doma, nedostižným snem.
Zaměstnaná žena naopak přesně ví, co ji čeká a co nemine a její konkrétní pracovní rozvrh umožňuje střídat intenzivní práci s pauzami a nakonec i s arbitrárně určeným koncem pracovní doby. Nabízí se samozřejmě otázka, kdo zajisti náležitou citovou výchovu dětí, jejich osobní i osobnostní zrání. K tomu samozřejmě patří i výchova a bezděčná výuka vhodných sociálních vzorců chování vůči starším a starým členům rodiny. Ukazuje se, že zatímco ženy přebírají s úspěchem řadu mužských, zejména zaměstnaneckých, rolí, muži setrvávají na tradičních postojích. Mnohým slouží ke cti, že se vzorně starají o dobrou ekonomickou úroveň rodiny, že mají své děti rádi a že jim věnují svůj omezený volný čas. Prostě si s nimi rádi hrají. Výchovná role otců je omezena právě na tento limitovaný a příjemně strávený čas. Dvoukariérové životy přinášejí manželům mnoho nesnází a bývají příčinou rozpadů řady manželství. V zaměstnání, kde lidé tráví podstatnou část svého životního času, si mnozí najdou další partnery. Tím se okruh destability uzavírá. Novinkou je i tzv. singl život, který nemalá část současných mladých lidí volí primární volbou. Prakticky se jedná o samostatný životní program, kde jsou favorizovány nezávislé osobní a intimní vztahy a kdy ochota mít děti je buď výrazně oddalována, nebo zcela chybí. Netřeba opakovat, že počet dětí v rodinách je nízký a že nukleární rodinu tvoří zpravidla rodiče a jedno, nejvýše dvě děti.
Naznačené dramatické změny ve způsobu života společnosti i rodiny se nutně promítají i do životů starších a starých lidí. Lidé dnes odcházejí do penze v době, kdy ještě zdaleka nejsou staří. Připomeňme si, že Světová zdravotnická organizace považuje období mezi 45-60 rokem života za střední neboli zralý věk a že teprve období 60-75 let označuje jako rané stáří. Teprve v pásmu 75-90 můžeme hovořit o seniu, tedy o skutečném stařeckém věku. Na začátku penzijního času mají tedy lidé relativně hodně sil i odvahy žít nadále svůj nezávislý život. Někteří setrvávají v zaměstnaneckém poměru, nebo se věnují svým zálibám. Minula doba, kdy české babičky automaticky přebíraly péči o vnoučata a kdy doba jejich odchodu do penze korelovala s dobou ukončení mateřské dovolené dcery či snachy. Tradičně dobré vztahy mezi prarodiči a vnoučaty jsou zachovány, ale oddělené bydlení prarodičů a nukleární rodiny nevylučuje tzv. intimní život na dálku. Střední délka života se v posledních 150 letech výrazně prodloužila a dnes běžně existují nejen tří, ale i čtyř a pětigenerační rodiny. Jejich vzájemné vztahy samozřejmě výrazně ovlivňuje bydlení na různých místech.
Byli bychom nespravedliví, kdybychom v této souvislosti přehlédli dva podstatné fenomény. Za prvé, nejen mladí lidé chtějí žít v nukleárních rodinách, ale také starší a soběstační lidé touží po zachování statutu vlastního nezávislého bydlení. Z toho automaticky nevyplývá, že by se jednotliví členové rodiny měli mezi sebou méně rádi. Odborný výraz intimita na dálku tedy dobře charakterizuje současné a nezřídka vřelé mezigenerační rodinné vztahy. Paradoxem je však, že celkové image stáří je negativistické a že i ti, kteří milují své vlastní babičky a dědečky, zastávají vůči cizím babičkám a dědečkům nepřátelské nebo nechápající postoje. Nabízí se úvaha, zda důvodem není nejen funkční ideál krásy, ale také to, že existuje neadekvátní odpovědnost rodičů za dospělé děti, které necítí odpovědnost ani za sebe ani za své prarodiče. Mladý člověk navíc většinou nebývá konfrontován s nemocným stářím, protože babičky a dědečkové jsou dlouhou dobu relativně fit, tedy tak dlouho, dokud se podílejí na výchově vnuků. V době, kdy sami potřebují pomoc, jsou vnuci buď na studiích nebo zakládají své vlastní nukleární rodiny. Střední generace celkem dobře zvládá intermitentní výpomoc, problémy však způsobuje potřeba dlouhodobé péče o nemocného a nesoběstačného člověka. Naléhat na zaměstnané ženy středního věku, aby kromě svých vlastních povinností i povinností, které mají vůči sice dospělým, ale ekonomicky nesoběstačným a osobnostně nevyzrálým dětem, převzaly ještě náročnou péči o staré nemocné své rodiny se míjí účinkem. Rozumnější je zvažovat, co je možné udělat pro to, aby takovou péči mohly realizovat. Rodina totiž musí nejen CHTÍT, ale i UMĚT a MOCI. Vzhledem k vysokému počtu seniorů, kteří, jak víme, žijí doma, je třeba dovodit, že drtivá většina rodin se o své staré členy rodiny stará nebo starat chce. Problém umět je relativní, protože kdo chce, ten se i naučí. Problém MOCI je však klíčový. Problematika předpokladů MOCI by však vyžadovala samostatné pojednání.
V souvislosti s mravností ke stáří a s respektem k stávajícímu modelu rodiny je třeba vědomě pěstovat úctu ke starším lidem a ke všem, kteří nikoliv vlastní vinou nemohou dostát ideálu perfektní a flexibilní funkčnosti. Protože malé děti tráví značnou část denního času v institucích a protože i děti školou povinné jsou výrazně ovlivňovány institucionální výchovou, je dobré rozvíjet všechny programy, které trvale a vhodnou formou upozorňují na problematiku starších a starých lidí. Vzhledem k oddělenému bydlení prarodičů a nukleární rodiny by měli babičky a dědečkové využít každý společně strávený čas s vnoučaty k formování jejich názoru na stáří.
Dostáváme se tedy k mravnosti ve stáří. Starší a staří lidé nezřídka skrývají svou nedostačivost a nechtějí ani sobě, ani jiným přiznat, že mají jisté problémy. Často neumějí a nechtějí avizovat prosbu o pomoc. Také oni se totiž nezřídka poměřují ideálem, který v moderní společnosti zvítězil, a zapomínají dávat svému okolí na srozuměnou, že mají svou cenu. Ačkoliv si mezi vrstevníky sdělují vzájemné obavy o budoucnost, která by mohla být zkomplikována nemohoucností a nemocí, nesvěřují se své rodině. Ta je pak překvapena, že babička, která vždy vypomohla a nic nežádala, už nemůže, a že dědeček, jehož autorita byla nesporná, se začíná chovat jak malé dítě. Starší a staří lidé, vědomi si svých současných nebo budoucích limitů, musejí být sdílnější a svůj život ve stáří prezentovat ve všech jeho složkách, tedy i v té, která je, nebo se zdá být stinná. Přiznat nedostačivost přece neubírá na úctě tomu, kdo něco vykonal, prožil a své životní zkušenosti může předat, dokud je čas. Je notoricky známo, že člověk, který se usmívá, vzbuzuje přátelské postoje i druhých, kteří se na něho začnou usmívat taky. Analogicky můžeme říci, že ten, kdo si sám sebe váží a cení, bude také vážen a ctěn. Moudrost stáří by měla spočívat v tom, že úctu má a zasluhuje i ten, kdo se řadě činností už nemůže rovnat s těmi, o jejichž úctu stojí. Má-li se situace změnit k lepšímu, pak se se svou pověstnou trošku do mlýna musejí přidat i ti dříve narození, protože není únosná situace, kde se v tak delikátní a významné oblasti, jakou je mravnost, jedná o nich a bez nich, nebo když se jednostranně nabádá ke změně postojů jen jedna strana. Ta silnější, ekonomicky produktivní a vládnoucí však musí vzít v ochranu všechny ty dříve narozené, kteří potřebují pomoc, a kteří už nejsou schopni podstoupit tento nelehký zápas o mravnost.
Prof. PhDr. RNDr. Helena HAŠKOVCOVÁ, CSc.
Poznámka redakce: Předneseno na Ostravských geriatrických dnech
