Dotýkaní Ostravou
tentokrát s mužem, který se v Ostravě nenarodil, ani zde, pokud vím, dlouhodobě nebydlel. Přesto se domnívám, že s naším městem je spjatý dost pevně. Vždyť mu kdosi přisoudil přídomek "Ostravský Suchý". Tím mužem je Jaroslav Wykrent.
J.W. Počkej, počkej... já v Ostravě bydlel a tudíž žil skoro rok, co by čerstvý absolvent průmyslovky a nadějný pracovník Vítkovických železáren. A dny, které jsem tady prospal při natáčeních rozhlasových a televizních pořadů ( když v mém rodném Přerově rádio ani TV nebyly) by vydaly na další prožité roky v "ocelovém srdci" republiky.
Teď mohu představit JAROSLAV WYKRENT, kytarista, zpěvák, textař,skladatel,básník, moderátor TV i rozhlasu, manžel, táta, dedeček, chalupář a také šedesátník.
Zapomněla jsem na něco?
J.W. Asi ne, znáš mne přece dost dlouho.
Ale zas ne tak dlouho, abych si pamatovala tvé muzikantské začátky..
J.W. Byly obvyklé - Liduška, obor piano. Jenže jsem měl spolužáka Pavla Petrušku a ten někdy v osmé třídě dorazil na náš závěrečný školní večírek s trumpetou v ruce a zatroubil tehdy velmi populární Třešňové květy. Když jsem viděl, co to v tom okamžiku dělalo se spolužačkami, velice rychle jsem pochopil, že cesta do jejich srdéček vede jen málokdy přes Duvernoyho etudy, ale spíš přes sborníčky Karla Vlacha. Pavel se brzy stal jedním ze členů mladičkého DIXIELANDU XI.A, pozdějšího a už slavného AKADEMIC JAZZ BANDU. Piáno je sice krásný instrument, ovšem podle mého názoru v určitém věku není vždycky na tom správném místě, na př. při romantických chvilkách u vody, či u táboráku. Navíc o slovo se začínal hlásit rock'n'roll a mladík s kytarou, i když hráčsky vybaven třeba jen třemi akordy, sklízel v těch dobách víc uznání než sebelepší hráč na housle či křídlovku. První písničku o tom jak "mladý švec, slyšel kdes, že prý bude slavný ples", při jejímž zpěvu jsem se vlastnoručně doprovázel, znám ještě dnes. AJB se stal také mým prvním "odběratelem" textů. Naplno nastartovala mou muzikantskou kariéru přerovská beatová skupina SYNKOPA, která vznikla v době skončení mého vojančení. Stal jsem se doprovodným kytaristou této formace, později zpěvákem a také jsem v ní kapelničil. Byla to nejkrásnější léta mého života, kdy jsem svou civilní profesi pověsil na hřebík a stal se tím, čím jsem byl donedávna.
No právě, i mně ses ztratil z očí, co se s tebou stalo?
J.W. 25.1.1999 mne postihla celá série mozkových příhod, která pokračovala celou noc a skončila následujícího dne ráno. Podle příslušného odborníka jsem měl štěstí i smůlu. Štěstí v tom, že se poslední vlna zastavila před centrem řeči a smůlu v tom, že tahle "pepka" mi přinesla spasma, čili mne poněkud "zkroutila", čehož se nemohu zbavit dodnes.
Nedávno kterási TV uvedla pořad, v kterém ses objevil jako host Marie Rottrové.Byl jsi půvabně štíhlý a měl jsi hůlčičku. Takže už po nemoci...
J.W. Marijánka byla a vlastně pořád ještě je mým muzikantským osudem.I když s ní léta vystupoval Petr Němec, díky mým písničkám mě s ní lidé spojují daleko víc než s ním. Vděčím jí ( a stejně tak Jarkovi Nohavicovi, Karlu Plíhalovi a dalším) za mnohé, protože kdyby mi někdo při mém vyčerpávajícím Loučení s kytarou v lednu 2000 řekl, že koncem téhož roku podniknu a také přežiji deset Vánočních koncertů, tak bych mu asi řekl, že je blázen. No vidíš, Marie mne k tomu vyhecovala, aniž jsme oba věděli, jak to dopadne.Mozek je totiž záhadné zařízení a k tomu, abych si třeba začal přišlapovat jazyk stačí na př. změna tlaku, mírná únava, trochu vzrušení a pod.Marii jsem při úvodním koncertu zrovna v Praze neviděl nikdy tak nervózní, ale vzhledem k tomu, jak mne přijalo publikum, snad jsem jí ostudu neudělal. Pozvání do televizní Benefice pak byl úplně logickým vyústěním našeho vzájemného vztahu.
Zůstal ti ale rozhlas?
J.W. Ten ostravský odešel jako instituce za panování ředitele Prokopa a s přispěním "nové krve" velice úspěšně "veřejně-právně do háje". To že mi nikdo po všech těch letech (ostatně jako celé řadě jiných) neřekl ani "děkuji", jsem už tehdy bral jako samozřejmost, protože to, co tam tehdy rozhlasově nastupovalo, se naprosto vymykalo mému chápání pojmům slušnost či odbornost. Na štěstí mě tehdy podržel Český rozhlas Brno a začínající Český rozhlas Olomouc. Oběma těmto institucím jsem neskonale vděčný také za to, že mi poskytují prostor i po mé nemoci, dodnes nezvládám práci přímo ve studiu, takže natáčím své pořady doma.
Nestals ses po mozkové příhodě pesimistou ?
J.W. Když jsem při svém léčení ve Velkých Losinách viděl tu hrůzu kolem sebe, pochopil jsem, že si nemám vlastně nač stěžovat, neboť MYSLÍM, TUDÍŽ JSEM! A podle toho se snažím žít a jednat. Nejsem ani optimista, ani pesimista, ale realista. Nic už sice nebude jako dřív, nicméně to neznamená, že by nemělo být "vůbec nic" jako takové. Všechno má už dál své meze, ale já se budu pořád snažit dojít nejdál, jak to jenom půjde....
To povídání mailem s Jarouškem Wykrentem bylo delší, ale zase někdy příště. Ale abyste si mysleli, že muzikantovi došel humor, tak to zas ne. Poprosila jsem na závěr i o nějaké "ptákoviny", které i nadále sepisuje a vydává. Věřím, že potěší a pobaví i vás.
PUJČKA ZA OPLÁTKU
Jelikož jsem už dost starý,
začal jsem psát memoáry.
Jen co dojdu do konce,
budu všem za pitomce.
UMĚLECKÁ
Jednoho dne moji tetu
zapsal někdo do baletu.
Jenže je už stoletá...
Tak tam jenom zametá !
S Jaroslavem Wykrentem si povídala a z jeho knížky SLUŠNĚ I HANBATĚ vybírala Pavla Pešatová