DOTÝKANÍ OSTRAVOU
Opět s dámou, která tentokrát není křtěná Ostravicí, nýbrž Vltavou, ale přesto se cítí zcela po právu Ostravankou. U červeného vína vzpomínáme jak se Liběna Astrová, dlouholetá první sólistka operety, dnes Národního divadla moravskoslezského, dostala vůbec k divadlu.
A nebudeme vypočítávat slavné role…
V mém případě to bylo jednoduché. Jsem, bohužel už poslední člen vícegenerační herecké rodiny. Prarodiče, rodiče, tety i strýčkové sloužili Thálii, takže bylo zcela normální, že jsem se ocitla na jevišti už ve svých třech letech. Jako drobnou pikanterii dodávám, že tenkrát byl v pohotovosti nočníček hned za kulisami a byl potřebný. V pěti letech jsem už hrála v dramatizaci tehdy velmi oblíbeného Malého lorda titulní roli, tedy amerického kluka, který se stane šlechticem, a nejen v této dětské roli jsem jezdila hostovat k jiným kočovným společnostem, podobným té v nichž hrála moje rodina. Mimochodem, našla jsem o ní vyprávění v knížkách o divadle od Adolfa Branalda. Vlastně i s ním jsem hrávala.
Pak ale asi začala herecká a pěvecká průprava?
Ale kdepak, tak se to tenkrát moc nedělo. Prošla jsem jen soukromým kurzem tance a v 16 letech jsem nastoupila v Trnavsko-Nitranském divadle jako baletka. Dohlížela na mne teta, která tam byla šeptárkou, čili nápovědkou. Nástup Tisa však přerušil slibnou kariéru už tenkrát nejen tanečnice, ale i herečky a zpěvačky, a my čeští herci museli pryč. Uvítal nás Hodonín a poprvé vlastně Morava.
Takže válku jsi už zažila v Ostravě?
To ještě ne, nejdřív jsem hrála v pražské Unitarii, to bylo velmi příjemné divadlo, kde se za doprovodu klavíru a varhan hrály komedie se zpěvy a tanci, ale také třeba Tylův Pražský flamendr, který se mi stal v dusné atmosféře protektorátu osudný. Zpívala jsem totiž kuplet “Uvidíte, že to dobře dopadne, jen co sníh opadne“ a nadšený aplaus publika, které dobře chápalo, mě stál angažmá. Vzali mne pak jako třetí subretu v Moderním divadle na Žižkově a krátce jsem účinkovala v Esta - triu.
Myslím, že tě obor třetí subrety příliš neuspokojoval?
Bylo mi dvacet přišla nabídka z Jihočeského divadla. Tam jsem už byla první subretou povinností zpívat i operní repertoár. Nastudovala jsem m.j. titulní roli v Madame Butterfly, kde partnerem mi byl známý tenorista z Národního divadla Stanislav Muž.
Válka skončila a ty jsi se vrátila do Budějovic?
Ne, divadlo bylo poničené válkou, a tak jsme cestovali do Teplic - Šanova, kde jsme ještě hráli s německými sboristy. V r. 1946 jsme se mohli vrátit do Budějovic, ale odešla jsem podruhé na Moravu, tentokrát do Olomouce. Nastudovala jsem Antonii v Hoffmanových povídkách a pár dalších rolí a přišla těžká nemoc ledvin.
Tak zlá, že mi lékaři doporučili, abych vůbec zanechala divadla. A tak jsem se provdala za budějovického majitele hotelu a změnila styl života. Ale brzy nastaly problémy s komunistickými úřady. Manžel sehnal deset kilo zakazované zrnkové kávy pro kanadské hokejisty, kteří byli ubytovaní v našem podniku. Někdo nás udal, oba nás zatkli, vyslýchali. Mě asi díky tomu, že znali mou hereckou dráhu, pustili, manžela zavřeli na dva roky. Následovala ztráta veškerého majetku, mé vystěhování během 24 hodin, a tím nejhorším byl zákaz hraní divadla na celém území Čech. Vrátila jsem se k mamince do Prahy a nevěděla z čeho a jak budu žít.
Co, nebo kdo ti pomohl?
Do dneška existují tzv. herecké Velikonoce, každoroční setkání herců z celé republiky, tenkrát ještě konané v pražské kavárně Slavia. Šla jsem tam také, svěřila se kamarádům a ti rychle pomohli.Věděli, že ostravský šéf operety Jan Pacl obměňuje soubor a nebojí se vzít i takového člověka jako jsem byla já, manželka kriminálníka, a pak - Ostrava nebyla v Čechách. .
Pamatuješ první ostravskou roli?
Na angažmá to byly Piskáčkovy Perly panny Serafínky, uspěla jsem a od sezóny 1949 jsem se stala subretou souboru. První studovaná role již tady byl Orfeus v podsvětí, a pak šly úlohy rychle za sebou. Premiér bývalo pět až šest do roka, k tomu rozhlasové a později televizní natáčení a samozřejmě estrády, koncerty.
Teď se budu ptát jako redaktorka bulvárního tisku. Co tvůj soukromý život?
Mé manželství skončilo emigrací mého muže do USA poté, kdy byl propuštěn z vězení. Na dálku jsem se rozvedla a posléze provdala po druhé, za ostravského inženýra a kantora, Milana Kadlece. Jen zdánlivě to byl jen technik, v mládí koketoval s hudbou. Za války hrál v Německu v kapele a jen jeho přísný otec trval na tom, aby po válce dostudoval vysokou školu. Dnes jsem vdova, Milan se nedočkal svobody a to je mně líto.
U dam se neuvádí věk i když tobě by ten tvůj nikdo neuhádnul. Tak jen konstatuji, že jsi odešla do důchodu v roce 1982.
Tak oficiálně ano, jenže i nadále jsem pak jako host hrála a zpívala mnohé krásné a hlavní role na našem jevišti. Dnes už opravdu vychutnávám seniorský věk. Co jsem dřív musela, teď nemusím, užívám si života jak se dá. Mám přátele, babince, knížky, křížovky, „Pět Tibeťanů“ zastupuje u mne sportování. Chodím občas jako divák na opery a činohry, protože opereta by mne možná trochu bolela. Vždyť ostravské operetní publikum je nejlepší na světě, vždy dovedlo to dobré ocenit bouřlivým potleskem, po kterém se umělcům stýská.
Vzpomínám, že moje maminka říkávala:
“Holky, nebuďte starý, to za nic nestojí!" Po letech jí dávám za pravdu.
Zmínila jsi ostravské publikum, ale co Ostrava jako město?
Přiznám se, že jako rodilá Pražačka jsem plakala u televize, když jsem viděla ty loňské zátopy v mém milovaném městě i jinde. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že teď jsem Ostravankou se vším všudy. Ostravě vděčím za mnoho: za obživu, za manžela, za to, že se ke mně vždy chovala hezky, za to, že se mně ujala, a že jsem vlastně nikdy nebyla perzekuovaná. A to co mi vadí na Ostravě, platí určitě i o jiných městech. Bojím se za tmy z domu, bezpečnost, zejména starším lidem, chybí.
S Liběnou Astrovou si povídala Pavla Pešatová
Foto:
Taškáři (rok 1955)
Premiéra Brázdových - Střeštěných námluv
Tisíc a jedna noc - role Lejly
Cornevilské zvonky
Hellou Dolly