Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na Zetu z roku 1953 nedá dopustit
Opovážlivá, ale klidně podniknutá, neodpovědná, ale s chutí udělaná úvaha o písničkách
 
Třebaže má osmdesát let, je to pořád statný chlap. Chlap a ryzí kluk zároveň. Možná proto se s ním rozhovor nedělá nijak snadno. Stačí jen náznak nějakého klišé, nebo něčeho, co mu „nejde pod fúsy“ a on se okamžitě zatne. Anebo si nezúčastněně začne pobrukovat písničku - Ludvík Vaculík.
 
Koncem října vyšla jeho knížka Polepšené pěsničky. Jak sdělil v ostravském rozhlasovém pořadu Apetýt Dáši Misařové, myslel si, že bude stačit, když to dítě porodí. Teď ale zjišťuje, že ho musí neustále přebalovat. Tím má na mysli různá pozvání a spousty besed, které v současné době absolvuje. Obvykle se do publika musejí přidávat židle.
 
Nejspíš tuto otázku nedostáváte poprvé, nicméně zeptat se musím: proč „polepšené“ a proč „pěsničky“?
„Když je písnička autentická, vždycky je v nějakém nářečí. Tož proto pěsničky. Když se mi nějaká líbila, byla krátká a já v ní chtěl ještě pobýt, nezbylo mi, než ji prodloužit, polepšit. Stejně tak, jestli je písnička hrubá a škaredá, nepasuje mi, ale mám o ni zájem, také ju polepšuju. Nikomu ji však nevnucuji.“
 
Vzpomenete si, která byla úplně první?
„To jsem vedl svoji dcerku Cilku do školky za ruku a po cestě jí zpíval písničku o mládencích a panence, která se posekala. Tam, kde se zpívá, že všecka krev jí vyjde, začala Cilka velice plakat. Došlo mi, jaký vliv mají písničky na malé dítě, na jeho pocity, morálku, cit pro spravedlnost a tak jsem to musel v druhé sloce okamžitě vylepšit.“
 
Podle čeho jste vybíral další písničky?
„Písnička si obvykla vybere mě, podle nálady. Ovšem pravdou je, že na každou životní situaci existuje písnička. A musím taky říct, že v té knížce je jenom to, co paní Vaculíková při občasných kontrolách z kuchyně nezarazila, takže se tím stala spoluautorkou.“
 
Po vaší úpravě už smutné písničky nejsou tak smutné. Polepšoval jste však i nějakou veselou?
„Když jsem já šel do búdy – to si myslím, že je hotový valašský gag. Když jsem já šel do búdy, búda byla prázdná, měly mě tam dvě čekat, nečekala žádná. To je přece absurdní, silně chlapská situace. Ale písnička byla krátká, tak jsem ji prodloužil.“
 
Součástí vaší knížky je CD disk, na kterém zpíváte za doprovodu cimbálové muziky Technik Jana Rokyty. Školíte si hlas?
„O to se skutečně nestarám, to je šaškárna. Jak se vzbudím, tak zpívám a nejlíp se mi zpívá samotnému, nebo s kamarády. Já v písničce vnímám nejen melodii, nýbrž i to, jakou podává zprávu. Proto bych v souhrnu řekl, že ta knížka je velice opovážlivá, ale klidně podniknutá, neodpovědná, ale s chutí udělaná úvaha o písničkách vůbec.“
 
Ke zpěvu patří i dobré víno. Prý jste jeho znalec.
„To není pravda. Mám víno rád, ale znalec nejsem.“
 
Takže z jiného soudku. V polovině šedesátých let jste byl rozhlasovým redaktorem. Jaká zásadní vzpomínka na tu dobu ve vás zůstala?
„Oceňoval jsem tenkrát, jak blahodárný vliv měla cenzura. Autory naučila povědět i to, co se nesmělo a čtenáře naučila číst mezi řádky.“
 
Pak jste se stal autorem 2000 slov a signatářem Charty 77…
„Na to se nedívám, to mě nezajímá.“
 
Tak zpátky do současnosti. Máte ve svém psaní rytmus a ustálené návyky?
„Když píšu, je to ze dvou důvodů: vnějších a vnitřních. Buď musím, nebo chci. Nějakou pravidelnost v tom nemám, ale pracovitý jsem, to říká i paní Vaculíková. A přestože umím také na počítači, píšu na stroji Zeta z roku 1953. Překlepy a opravy mi totiž umožňují vidět nejen to, jak rukopis vypadá, ale i to, jak se vyvíjel.“
 
Když Ludvík Vaculík začal hovořit o tom, že se těší do Pendolína, pochopil jsem, že rozhovor je u konce. Položil jsem tedy poslední otázku, zda je pravdou, že jeho vztah k feministkám je velmi vyhrocený.
„V životě jsem žádnou nepotkal. Já na feministky nemám feromony,“ zněla odpověď chlapa i kluka zároveň..
Jiří Muladi


Komentáře
Poslední komentář: 01.12.2006  16:28
 Datum
Jméno
Téma
 01.12.  16:28 janina Pavle
 01.12.  14:29 Pavla
 01.12.  14:23 janina
 01.12.  14:17 Karla