Na jednom místě, a přesto naprosto jiném
Nejdříve mě tato skutečnost dle nadpisu úvahy napadla před léty při snaze přiblížit historii naší země cizincům.
Na příkladu svého dědy, který, ač celý život byl v podstatě na jednom místě, když z vesničky v Brdech, kde se narodil, se přestěhoval na okraj Prahy. Žil v Rakousku-Uhersku, Československu, protektorátu Čechy a Morava, Československu, Československé socialistické republice. Tedy na jednom místě, ale vždy po několika letech pod jinou „firmou“. Tehdy mě nenapadlo, že bych mohl dědu překonat dalším vývojem v tomto kousku země. Těžko se najde věkový vrstevník v jiné zemi, která se tolikrát převlékla a změnila název.
Stejně tak se vše změnilo během mého života místo, kde jsem se narodil a nyní žiji. V době mého dětství to bylo seskupení několika přízemních domků, každý s relativně velkou zahradou s dostatkem trávy pro králíky, výběhem pro slepice a často i chlívkem
pro čuníka. Domky tvořily několik ulic, které neměly ani jména, všichni lidé se navzájem znali. Na silnici vedoucí po okraji zástavby byl minimální provoz, všude kolem byla pole. Prostě taková vesnice, byť v Praze, ze které se dojelo autobusem za čtvrt hodiny na Újezd, konec mostu, na jehož druhé straně bylo a je Národní divadlo.
Moc se toho nezměnilo ani poté, co jsem stejně jako všichni ti kamarádi, se kterými jsem zde honil mičudu a v zimě puk na zamrzlém rybníku dospěli. V podstatě to bylo téměř stejné, když jsme si na okraji této zástavby koncem 70 let začali stavět rodinný domek. Za zahradou bylo pole, na něm zajíci a koroptve. Tak to bylo, tak to znal i můj otec, který na konci 70 let odešel z tohoto světa a který, kdyby se zde nyní ocitnul, by nepoznal, kde je. Na polích, kde běhali zajíci a koroptve je sídliště, kde se s autem nezaparkuje,
je zde i mrakodrap ze druhé strany zástavby domků je jiné sídliště, místo silnice, kde téměř nic nejezdilo je čtyřproudá vozovka se semafory a nepřetržitým proudem aut v obou směrech, je zde linka metra na pěší dojití je stanice.
Nestačí již zástavba paneláky a staví se mrakodrapy a co je pro nás nejhorší, mizí rodinné domky, neboť jejich novými kupci nejsou rodiny, které zde hodlají bydlet ale developeři, kteří je zboří a místo nich staví bytové domy, tedy menší paneláky a postupně tak zastaví i původní zahrady. Na ulici kolem nás již nechodí lidé, kteří při chůzi hleděli na rozkvetlé stromy, vnímali přírodu, ale chodí přihrbení lidé i když nemají hrb, ale proto, že koukají do mobilu a mluví, i když jdou sami a netrpí samomluvou, telefonují.
Chápu, že každé město se vyvíjí, že roste počet obyvatel, že je to nutné řešit. Co však nechápu, respektive co mě vadí je to ignorantství, neschopnost Magistrátu toto řešit a při tom je ve světě tolik příkladů a zkušeností z jiných velkých měst. Stačí příklad z toho největšího Tokia s 30 miliony lidí a při tom obytnými částmi, i nyní připomínající spíše vesnice. To by ale ten Magistrát musel se tím zabývat, místo toho řešit politické vztahy s Čínou a hádání se o koryta, jak se právě děje, jako jediná činnost vedení města.