Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jak mě zachránil major Zeman Po mé první vzpomínce na dobu vojenské služby v době totality, mi to nedalo, abych se k té době v duchu nevracel. A abych si uvědomil, že tak jako každý z nás i já mám těch pestrých vzpomínek mnohem víc. A že o některé by asi stálo zato podělit se s dalšími pamětníky. A nebo si jen tak zavzpomínat na ty leckdy velmi absurdní léta.
Major Zeman nebyl samozřejmě ten známý důstojník STB z pověstného serálu ČT z normalizčních dob. Ten ,,můj" Miloš Zeman byl vojenským lékařem na posádkové ošetřovně v Jihlavě, která dnes už neexistuje. Kasárna tankových vojsk v Jihlavě byla zbořena a na jejich místě vyrostly bytovky. Ale tehdy v roce 1969 tam ještě byli vojáci a právě i ta posádková ošetřovna s doktorem majorem Zemanem a také zubní ordinací s mladým lékařem. Doktor Zeman byl výtečný lékař, ke kterému rády chodily i rodiny důstojníků a civilní zaměstnanci. A vědělo se o něm, že se nebojí ani známého suveréna a křiklouna majora Vika, strýce pozdějšího premiéra Grosse.
V té době jsem byl na té ošetřovně jako desátník zdravotní služby - ,, lapiduch" - a svého nadřízeného jsem oslovoval vždy jen ,,pane doktore". Neboť myslím dodnes, že patřil k těm, které si armáda ponechala ,,na paragraf" více méně nuceně ve svých službách. Pokud tomu tak bylo, smířil se s tím, že tedy bude poctivě a dobře léčit i tady. Což činil. Jenže by to nebyl major Zeman, kdyby mě jednoho dne něčím nepřekvapil.
Bylo to v době, kdy v Praze bylo náramně bouřlivo, kdy probíhaly demonstrace proti přítomnosti ruských okupačních vojsk. Samozřejmě vojáci měli přísný zákaz opouštět kasárna. A já jsem byl právě v této choulostivé době pověřen, abych odjel do Prahy a z vojenské nemocnice vyzvedl a doprovodil zpět do Jihlavy z léčení nemocného vojáka.
Samozřejmě mi to nedalo, abych se nepodíval na ,,Václavák" na rampu Národního muzea a v té rozjitřené situaci nevystoupil a v krátkém projevu nepovzbudil demonstrující a ujistil je, že my vojáci jsme s nimi.
Brzy po návratu si mne zavolal k sobě doktor Zeman, který chtěl znát podrobnosti. ,,Byli tady nějací pánové od STB, kteří se na vás, Vladimíre vyptávali. Jestli prý jste v Praze nepobuřoval demonstranty. A vůbec, co jste zač".
,,A co jste jim pověděl, pane doktore?"
Zeman se lišácky usmál. ,, Samozřejmě, že jste u ničeho takového rozhodně nebyl, že vás politika nezajímá a píšete básně. Jste naprosto - spolehlivý občan. Víc nevím. Ale buďte opatrný, jdou po vás." Poděkoval jsem a vypadl. Stejně se už blížil můj odchod do civilu a já věřil, že tam někde nenápadně západnu. Ale to byla jen iluze.
Prošla léta, ve kterých jsem si myslel, že už na mne vojenští páni zcela zapomněli. Ale jak se nakonec ukázalo, hluboce jsem se mýlil. Vždyť ještě před odchodem z vojny nás poučili, že i po odchodu do civilu zůstáváme vlastně vojáky, kterýžto stav skončí až důchodem. A že můžeme být kdykoli povoláni v případě potřeby do armády.
A to se najednou teď stalo. A dokonce ve tři hodiny ráno, kdy nás najednou vyburcovalo neodbytné řinčení domovního zvonku. Vyběhl jsem ven a ještě naprosto rozespalý jsem od posla z vojenské správy převzal a podpisem potvrdil povolávací rozkaz. Jak jsem z papíru zjistil, mám se neprodleně dostavit do předměstské hospody, která je oficiálním shromaždištěm, kde mi bude sděleno další. Neuposlechnutí bude přísně potrestáno.
Manželka i maminka se vyděsily a hnaly se k rádiu, jestli snad nevypukla válka.
,,Zatím nic nehlásí", konstatovala má žena, ale maminka, která prožila obě světové války prohlásila, že co není, může klidně být. A pokusila se vnutit mi balíček s teplým prádlem. Po jeho odmítnutí jsem vyrazil na shromaždiště vojsk.
Hospodu hlídalo zvenku několik vojáků. Vešel jsem dovnitř a překvapením jsem zalapal po dechu. Za stolem naproti dveřím seděl v uniformě, přes kterou měl přehozen bílý plášť, doktor Zeman. Také on překvapením strnul a zdálo se mi, že i zbledl.
,,Proboha Vladimíre, co ty tady děláš ? "
Pokrčil jsem rameny. ,,Jak vidíte, pane doktore, armáda se beze mne nemůže obejít jako kdysi bez toho Švejka a tak mě povolává na dlouhodobé cvičení. Píše se tam něco o půl roku... Nevíte, co to jako má být ? "
Zdálo se mi, že major Zeman zbledl ještě víc. ,,To vůbec nikomu nesmím sdělit! Ale jen ti řeknu, že by ses měl ve svém vlastním zájmu rychle ztratit!" Zdál se být vyděšený.
A nějak tím vyděsil i mě. ,, Ale co mám tedy dělat? Přece nemohu zase jen tak odejít, venku to hlídají a nepustili by mě."
Major zavrtěl hlavou. ,,Musíš pryč za každou cenu. Já nesmím a neřeknu ti proč. Ale jsem tady jako ,,odvodový" doktor. Takže, nemáš nějakou nemoc, pro kterou bys byl neschopen služby? Nebo alespoň někoho nemocného v rodině?"
Pokrčil jsem rameny: ,,Můj otec je úplně ochrnutý po úrazu. Když nebudu doma, tak to s ním maminka s mou ženou budou mít dost těžké. Ale snad si poradí".
Doktor mávl rukou a skoro radostně prohlásil: ,,Neporadí. Ty teď půjdeš domů. Tady ti píši, že tě prohlašuji neschopným k účasti na tom....cvičení z důvodu vážné nemoci v rodině".
Začal jsem mu děkovat, ale znovu mávl rukou. ,,Už se nezdržuj a jdi. Rychle zmiz!"
Až o mnoho let později už v emigraci ve Spojených státech jsem se dozvěděl z knižně publikovaných materiálů českokanadského publicisty Jiřího Peterky, že v té době, kdy jsem byl povolán na ,,dlouhodobé vojenské cvičení", poslala servilní československá vláda na pomoc vládním vojskům a Rusům do Angoly, kde se tehdy zuřivě válčilo, tajně několik tisíc našich vojáků, kteří tam v afrických džunglích dost špatně dopadli. Mohl jsem tam skončit i já? Pravděpodobně ano. Po mém návratu v roce 1990 jsem doktora Zemana ještě párkrát potkal, ale o té zvláštní epizodě odmítal mluvit - přestože jinak si se mnou zavzpomínal na společné chvíle docela rád. Když dnes někdy projdu cestou od hrobu mých rodičů kolem skromného hrobu, kde odpočívá ten dobrý člověk se svou paní( také lékařkou), tiše pozdravím a neudržím se, abych neřekl: ,,Děkuji, pane doktore. " a někdy i trochu nedbale zasalutuji, protože doktor Miloš Zeman byl přece jen také majorem a já jeho desátník.