Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pidižvíci

Pan Wilder ve své jedné knížce píše, že by každý měl mít alespoň tři přátele mezi starými lidmi, tři mezi vrstevníky a tři mezi mladými. Myslím, že je to ideální. Vždycky mám velkou radost, když se někde dočtu to, na co jsem přišla sama, a tak to bylo i s těmi přáteli.

Čelné místo mezi mými starými přáteli drží již deset let Josef. Josefovi je dnes již 70 let, ale srdce má mladé. Josef se umí smát jako dítě, vyprávět jako pan Werich, prostě je to osobnost. Když je mi smutno zvednu telefon a vím, že na druhé straně se mi ozve milý hlas a s ním i jistota, že mě po minutě rozchechtá tak, že kolegové vrhají závistivé pohledy. Josef se mnou dělal, ale teď už odpočívá. Vlastně ne, dělá aktivistu. Dlouho jsem nevěděla co to je, ale postupně to z něj vylezlo.
„Víš, holka, já si svoje vytrpím,“ povídal mi tuhle, „každý den musím udělat štreku od Budvarky až k Lipkám. Já už mám popsaný všechny psy a víš, že bych mohl vydat román o třech hromádkách na chodníku. Já o nich píšu hlášení každý měsíc. Stal se ze mě profesionál.“
„Josefe a prosím tě, to to nikdo nečtě?“
„To je právě to, že to čte celá radnice.“
„Takže je to vlastně takový bezcelér?“
„Jo.“
„A prosím Tě, nebyla by kopie?“
„Snad si nemyslíš, že to píšu na stroji?“
„A kdy se uvidíme, chtěla bych si to přečíst, nepůjdeme na pivko?“
„Jo holka, já musím držet dietu. Já to musím udržet pod šesti. Víš, že to není lehké? Když, tak dojdu k Lipkám, tam zapřáhnu dva kozly, přijdu k Budvarce, tam mě přemůžou zase dvě a to víš, kdo se má s tím panděrem tahat. Večer musím jít poreferovat kamarádům, co je novýho s hromádkama a když si odnesu jen dvě, tak jsem hrdina. Jó, já si svoje vytrpím.“
„To je fakt, Josef, nemáš to lehký. Já se ti musím s něčím svěřit.“
„Holka, aby mi nepřišel dát Honza do nosu.“
„To né, nic takovýho. Já miluju jenom jeho a tebe a to on ví. Ale víš, já jsem začala psát. Můžu ti to přečíst?“ A přečetla jsem mu své Ptáčky.
„Holka, to je dobrý,“ řechtal se, „já jsem si vždycky myslel, že u něčeho takovýho skončíš. Je to pěkný fejetónek. Koukej to někam poslat. Já taky píšu.“
„Já vím, o těch hromádkách.“
„Jó to taky, ale tuhle jsem napsal do Práce a do Lidovek, a ještě mi neodpověděli.“
„Z toho si nic nedělej, mě taky ne. O čem jsi psal?“
„Ale malovali jsme, a tak jsme si objednali úklid. To víš máma už nemůže, já taky ne. Přišli, uklidili, umyli okna.“
„Blbě?“
„Ale, co tě nemá, perfektně a víš, co na tom bylo zajímavé? Že to všechno dělali takoví mladí kluci.“
„No vidíš, Josef, svět se mění.“
„A to jsem jim napsal.“
„No vidíš, mě tuhle nabízeli místo u počítače. Docela by mě to bavilo, ale je to až na Barrandově a to víš, kdo by chodil pro děti, a to cestování. Myslím, že jsem si ho užila dost.“
„Dej mi pokoj s počítačem holka. Na to jsem už starej.“

 
 
„Ale představ si Josef, že nemusíš hledat v tabulkách, jen zmáčkneš knoflík, jak ho zmáčkneš, už je tam funkce.“
„Neříkej, v tom je nějaká rošťárna.“
„Ale není.“
Já si myslím, že jsou tam nějaký pidižvíci, kteří zalistují v tabulkách, tobě vypnou jak to zmáčkneš mozek, klidně hledají, interpolují, klidně si to na brunšvize vytočí, protože to je jediná spolehlivá mašinka, a když to mají, tak tě ten pidižvík nakopne do zadku a ty si to přečteš.“
„No jo Josef, ale oni namalují celou mapu, aniž bys musel udělat čárku.“
„No, vždyť ti říkám, že jsou děsně šikovní. A víš, co je na nich sympatický?“
„To nevím.“
„Že mají rádi pivo.“
„Jakto?“
„Já je tuhle potkal U Pinkasů, pořádně si nahýbali a ten nejmenší říkal: „To zas bude zejtra počítač blbnout.“
„Josef, ty jsi nenapravitelný.“
„Jakýpak nenapravitelný, to je svatá pravda.“
„Josef, víš, že když o tom přemýšlím, že budeš mít asi pravdu. Teď mi to totiž došlo. Že pijou, to by mi nevadilo, to je lidský, ale oni jsou celí modří a žerou lidi.“

 

„To je sranda, to zas nevím já.“
„No vidíš. Mýmu známýmu sežrali mozek. Von už na nic jinýho nemyslí, než na ně. Ať začneš rozhovor o čem chceš, skončí u nich. Ještě, že tě mám Josef, žes mě na to přived. Představ si, kdyby mě snědli.“
„To by bylo sousto, holka. To by přestali pít pivo a dali by se na slivovici.“
„To musíš uznat Josef, že to nemůžu připustit.“
„To tedy ne!“
„Tak vidíš, to jsem to zase probrali.“
„Jo holka, já si musím jít lehnout. Já jsem naježděnej, kdybys věděla, jak mě bolí zadek.“
„Copak si vyváděl?“
„Ale, byl jsem v kině pro důchodce, na filmu 700 mil v sedle.“
„Tak si hezky lehni a nech si zdát o pidižvících.“
„Nechám, nechám. Jen, aby mi nevyfoukli ten kšeft, s těma hromádkama.“
„Neboj, do toho ještě nedělaj.“

 
Ivana Látalová
* * *
Ilustrace Eda Casperi Mühsam
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 21.10.2022  20:56
 Datum
Jméno
Téma
 21.10.  20:56 Přemek
 21.10.  12:27 olga janíčková
 21.10.  11:30 Vesuviana
 21.10.  08:47 von