Můj dědeček JUDr. Jindřich Štemberka založil turistiku v Orlických horách. Na památku má proti hotelu Panoráma v Deštném pomníku. Stavím před ním v dojetí, ačkoliv jsem ho, tatínka mé maminky, nikdy nepoznala. Narodila jsem se pozdě. Je ale zvláštní, že si s ním rozumím tak intenzivně, jako by žil.
Poprvé mne a mou maminku přivezl do hor vozka z vedlejší vesnice na žebřiňáku s koňským spřežením. Sudety už byly minulostí a já se konečně mohla podívat do údolí, které děda tak miloval.
Dokonce tam kdysi koupil chalupu od jednoho dřevorubce, který už nechtěl dřevorubovat.
Prostředí, kde jsem se najednou objevila mne tak rozrušilo, že jsem měla pocit, že nás děda vítá.
Že vidím jeho tvář jako by s tou krajinou srostl. Splynul s ní.
Stráň pod lesem byla jeho čelo. Les na jejím vrcholu byly jeho vlasy. Studánky jeho oči, plné dojetí. Na svahu pod nimi chalupa, vypadala jako nos. Když se otevřela okna, dýchal. Pod chalupou ovocné keře, jako knír. Pod knírem usměvavá ústa řeky. Pod spodním rtem louka jako brada, lemovaná křovím, trávou, stromy, jednoduše vousy. Ta podoba!
Vzpomínky jsou kvásek, a tak fantazie někdy kyne a kyne, až přetéká z džíže současnosti do dávné minulosti. A jak se ukázalo, i z dávné minulosti do nedávné současnosti.
Petr Rýgr z Přibyslavi ročně odleje z cínu tisíce figurek
To se na mne domluvili bývalá ředitelka Střediska kultury Impuls v Hradci Králové, Jarmila Šlaisová s dobraschopným tvořitelem cínových figurek, a do Orlických hor také zamilovaným Petrem Rýgrem z Přibyslavi, že mi na zahájení mé výstavy kreseb bude dělat mého dědečka Jindřicha. Oblékl se do tehdejšího turistického obleku a zahájil mou výstavu slovy: „Vážení přátelé! Představuji vám práci své vnučky Lidunky…“ A pokračoval.
Myslela jsem, že spadnu ze židle, na mne, předem nic netušící, kterou umístili. Srdečný potlesk ho neminul. Rozesmátí návštěvnicí mi pobaveně podávali ruce. Covid-19 ještě nebyl, a tak jsme si všichni, a nebylo nás málo, užili s „dědou“ zase velkou legraci.