Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak pan docent vysvětloval Olince, co jsou
přírodní zákony
 
Ležela jsem na posteli, koukala do vysokého stropu a přemýšlela jsem si o životě. Včera v noci babča, která ležela vedle mne na posteli, umřela. Prostála jsem u ní tři noci a vlastně jsem ji uhladila k smrti. Říkala mi: “Víš, že umírám?“ A já jsem říkala, že vím, bylo nám to oběma jasné. Nemohla jsem spát, protože strašně naříkala, a tak jsem u ní stála a hladila jsem ji a ono ji to dělalo dobře, naříkala míň, ostatní mohly spát a když se probrala, tak vzala moji ruku do svých vyzáblých ruček a políbila mi ji a mně bylo divně a ona se na mě dívala a povídá: “Vlez si ke mně.“ Na mne sáhla smrt, všechny chlupy se mi postavily a musela jsem odejít na chodbu, a když jsem se vrátila, byla mrtvá.

Teď čekám, koho nám sem šoupnou, hlavně aby neumíral a nechrápal,  ale to toho chci asi moc.

V deset hodin přišla.

„Já jsem inženýrka Brožová“, řekla mezi dveřmi. Drobná hnědovláska, dlouhé vlasy svázané růžovou mašličkou, růžový župánek, pantoflíčky s růžovými bambulkami, růžová noční košilka, černé punčocháče, černé podmalované oči v koutcích zatočené nahoru.

Začala se zabydlovat. Včera nám vyměnili staré noční stolky za nové. Ty nové byly nepoužitelné. Zvědavě jsem sledovala, jak si poradí. Háčky ve stolečku byly nakřivo, takže se deska zvrtávala a nedalo se na ni nic položit. Olinka-inženýrka pochopila problém: „Chce to buďto ohnout háčky nebo rozpěrku mezi svislé stěny rozdělující skříňku“, řekla a vyběhla z pokoje. Vrátila se s kladivem, bušila do háčků, ale ty odmítaly se pohnout. /Předtím do toho bušily sestřičky, taky zbytečně/. „Chce to něco na rozepření, aby ta deska nepadala“ a udělala si rysku na kladivu, rozhlížela se po pokoji. „Tahle sklenička, to je ono!“ Přiložila kladivo s ryskou ke skleničce a opravdu, bylo to stejně vysoké. „To ale nebudeme moct sladit“, povídám, byl v ní totiž cukr. „Nebo budeme, ale když si budeme chtít osladit, tak nám to všechno spadne“. „Musíte si najít něco jiného“, přišla sestřička a vzala si kladivo i s ryskou.

„Venku je skládka, tak tam odpoledne něco najdeme“, povídám.

„Ale musím si udělat rysku, abych nemusela chodit s tím cukrem“, povídala Olinka. Napadlo mne, že tyhle skřínky se dodávají do nemocnic záměrně, aby pacienti měli co dělat. Slabší povahy skončily na intenzívní péči, prostě přirozený výběr. Odpoledne jsme po dlouhém hledání našli kus dřeva odpovídajících rozměrů a problém jsme vyřešily.

Večer sestřička přinesla teploměry.

Olinka vyndala teploměr, podívala se, zapsala do deníčku a povídá: „Ale to není možné, ukazuje 35,5°C a já znám své tělo, já mám teplotu! Sestřičko, ten teploměr je špatný!“
 
 
Přišel pan doktor. „Pane doktore, slečna si stěžuje, že teploměr je špatný“, hlásila sestřička. „Proč myslíte, slečno inženýrko?“ ptal se pan doktor. „Pane doktore, já znám své tělo, já vím, že mám teplotu, kdybych měla tolik, co je na tom teploměru, tak bych byla podchlazená.“ „Sestřičko, slečně inženýrce budete dávat teploměry dva, každý pod jednu paži.“ A odešel.

Olinka zasunula oba teploměry, přikryla se pod bradu a měřila se. Za deset minut přišla sestřička: „Tak, ukažte, “. Olinka vyndala teploměry, sestřička jí je brala z ruky, ale Olinka se nedala. „To je zajímavé, sestřičko, já jsem z jedné strany podchlazená a z druhé mám teplotu. Ten teploměr vyřaďte. „Já zavolám pana doktora“, řekla sestřička, ale přišel pan docent. „Tak jakýpak tu máme problém?“ „Máte špatné teploměry. Pod levou paží mám teplotu a pod pravou ne! Předtím jsem se měřila a neměla jsem ji taky, ale já znám své tělo a vím, kdy mám teplotu! Proto pan doktor nařídil teploměry dva, ale každý ukazuje něco jiného“.

„Tak dobře, slečno inženýrko, změříme si vás ještě jednou. Sestřičko, přineste rychloběžku“. Pan docent ji vsunul Olince pod paži a koukal, kam rtuť vyběhne. Zastavila se na 36°C .

„Tak teplotu nemáte!“, řekl rozhodně. „Fyzikální zákony jsou fyzikální zákony! Každý má nějakou teplotu, slečno inženýrko, rtuť reaguje na tuto teplotu a vy, slečno inženýrko dneska máte 36°C, a proto teplotu nemáte! Vaše pocity jsou mylné“. „Ale já znám své tělo a ten druhý teploměr ji ukazoval, “, pan docent začal rudnout a rychle opustil pokoj.

Nedalo mi to, vzala jsem rychloběžku, vsunula jsem ji pod paži, rtuť vyběhla na 36°C.
„Kdo měl dneska teplotu?“ ptala jsem se spoluležících dam.
Evička 38,2°C, tak si tě zrychloběžkujem ……… 36°C
Alena 38°C                                                          ……….36°C
Já 37,6°C                                                              ..……. 36°C
„Sestřičko, nechcete taky změřit? Nemyslíte, že to je bordel! Tady z nás děláte blbce, kteří neznají přírodní zákony a zatím máte zmetky! Ani teploměry neumíme udělat pořádně!
Představte si, že přivezou někoho s prasklým slepým střevem. Má teplotu, ale nějaký blbec mu šoupne pod paži rychloběžku, vyrobenou dalším blbcem, která se zastaví na 36°C, tak ho nechaj čekat, no a on si podle fyzikálních zákonů v klidu natáhne brka! Tahle představa mě tak rozčílila, že mě začalo bolet na prsou. Pan docent by se měl Olince omluvit. To mě rozčililo ještě víc. No a já z toho budu mít infarkt! Musela jsem si lehnout, bolest se zvětšovala. Olinka zavolala pana docenta. Pan docent se na mne vrhnul a začal mě mačkat na prsou. „Tady vás to bolí? Tady? Tady? Sestro, přivezte kardiograf“. Natočili mne. „Je to v pořádku, paní inženýrko, dostanete injekci pro uklidnění“. A co když je ten kardiograf taky zkurvený? Já přeci vím, že mě bolí srdce! Uklidňující injekce mě zmohla. Z dálky jsem slyšela sestřičku, jak říká: „Ale, pane docente, má nehmatný tep“. To už jsem byla v limbu.

 

Nad mou postelí se vznášela babča, vztahovala ke mně vyzáblé ruce a tenounkým hláskem mě volala k sobě.

Probudila mě rána, vzápětí jsem dostala facku. Deska v mém stolečku se zvrátila a kompot spadl k nohám pana docenta, který mě fackami přiváděl k vědomí. „Jděte udělat pořádný kafe“, slyšela jsem pana docenta, jak povídá sestřičce. Ještě, že existují přírodní zákony, napadlo mne. Ta babča by si mě vzala určitě k sobě, asi se jí stýskalo.

„Pane docente, tak si myslím, že ta injekce taky zrovna nebyla to pravé“! „Vypijte to kafe a žádný rozčilování“, řekl.
„Můžete mi říct, jak se člověk v tomhle bordelu nemá rozčilovat? Jsme přece součástí přírody a přírodní zákony nás ovládají“!

To už chudák pan docent prchal z pokoje.
 
Ivana Látalová
* * *
Ilustrace https://www.piqsels.com/cs

Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 04.06.2022  16:13
 Datum
Jméno
Téma
 04.06.  16:13 Ivana Látalová Poděkování čtenářúm.
 29.05.  12:48 Eva Střížovská
 28.05.  16:08 Vesuviana díky a prosba...
 28.05.  10:44 Václav Židek
 28.05.  10:39 Von
 28.05.  09:11 Ivan