Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vánice

Včera jsem přistihla nebe, jak se dívá na zem a pozoruje člověčenstvo. Nejdřív mělo dobrou, blankytnou náladu, ale nevydržela mu dlouho. Zhrozilo se, když pod sebou spatřilo ploužící se vyčerpané ustarané lidi, uondané šikanou, kterou si v posledních letech na sebe vymysleli. Znechucené úřední šikanou, kterou si na sebe vymysleli. Lidi bezradné a zmatené politickou situací, kterou si na sebe vymysleli. Mluva politiků bývá spíš nemluva. „Irelevantní lídr zmanipuloval k insolvenci relevantního lídra…“ Nikdo ničemu nerozumí. Nikdo není schopen se v životě orientovat. Jako by v sebeobraně proti sobě samým se postupně lidi začali měnit v nelidi. Vyzbrojili se přihlouplým chytrolínstvím a vypočítavým pokrytectvím. Při této proměně poztráceli důvěřivost a laskavost, protože si na sebe vymysleli, že laskavost je slabost, která se nevyplácí. Že být věrný je totéž jako být odsouzen k výkonu trestu. Že láska je nebezpečný adrenalinový sport. Že manželství je sebemrskačství. Také si na sebe vymysleli, že dělat poctivé řemeslo je zastaralý způsob výroby, který nikoho nezajímá, a také, že skutečné umění nikdo nerozpozná a neocení. Že moderní je nahradit kvalitu kvantitou. Že solidnost ztratila perspektivu. Nastal problém, k čemu vlastně vychovávat děti, aby přežily? Aby byly hodné, slušné, vzdělané, pilné a soucitné, nebo povrchní, sobecké, tvrdé, sebestředné a lakomé? Na koho vsadit? Na co vsadit? Má vůbec smysl mít charakter? Je statečnost naivita? Ve jménu čeho riskovat život?
 
Na Zemi je tolik národů. Každý si na sebe vymyslel jinou ideologii, odlišné zvyky. Odlišná náboženství. Odlišné jazyky, a tak se nedomluví. Nemohou si nic vysvětlit, poznat se. Domluvit se. Omluvit se. A tak si lidé na sebe vymysleli války.
 
Přišli na to, že bude výhodné všechno tomu druhému vzít. Zatímco ten druhý dospěl k tomu, že vezme všechno tomu prvnímu. Jak šlechetné! Jak výhodné vzít všechno všem! Vytlačovat se navzájem ze svých území. Všechno kolem sebe zničit. Nechápat. Nelitovat. Zabíjet. Jako  by nestačily bakterie různých chorob. Jako by nestačil hlad.
 
Nebe bylo zděšené. Nemohlo přehlédnout statisíce zbloudilých pozemšťanů s vytřeštěnýma očima a v těch očích otázku: „Co teď?“ „Co s náma bude?“ „Co si na sebe vymyslíme?“ Napětí. Beznaděj. Strach.
 
Nakonec se nebi ze zoufalství, které vyčetlo z lidských tváří, udělalo nevolno. Všimla si toho soucitná oblaka, spojila se v bílý paraván a nebe zakryla, aby lidské osudy nemohlo dál sledovat. Po prvním pohledu však začal paraván měnit barvu. Oblaka ztemněla a dala se do pláče.
 

Místo na Zemi, odkud pozoruji nebesa, právě prožívá zimní období. Mrzne, a tak z černých mraků nepadají dešťové slzy, ale velké bílé sněhové vločky. Začala vánice.
 
Co bylo předtím tmavé a ponuré, je náhle světlé a veselé. Vmžiku se všichni usmívají. Radostně se kácejí do sněhu a dělají v něm otisky svých těl, hází po sobě sněhovými koulemi a šťastně křičí, když se trefí. Všichni vypadají jako sněhuláci, ukazují jeden na druhého a dobromyslně se popadají smíchy za břicha.  Jako by dali náhle všem malomyslným a destruktivním úvahám dovolenou. Možná i definitivní výpověď s okamžitou platností. Jako by vánice změnila všem myšlení a tím i život. Změnila i životní prostředí. Způsobila, že silnice jsou nesjízdné. Zahnala auta na parkoviště, zasypala je sněhem a bylo po ježdění. Auta vypadají čím dál tím legračněji. Jako pocukrované buchty, které zbyly na pultech po vánočním nákupním běsnění.
 
Náhodou jdu kolem. Na každé zasypané zadní sklo kreslím prstem smajlík. V každém z nás je přece kousek uličníka. Autům to nevadí. Asi mají smysl pro humor. Také jim nic jiného než humor nezbývá. Při pohledu na tyto pocukrované moučníky se už nedá poznat, které stálo miliony a které jen pár tisíc. Designéry by to nepotěšilo, ale žalujte vánici!
 
Lidé, obvyklá náplň zaparkovaných buchet, museli chodit pěšky. To je zážitek! Mám nohy a jdu! To je novinka! Potkávají se. Nespěchají! Jeden druhého poznávají. Není jim líto času prohodit mezi sebou pár přátelských slov. Bouračky se nekonají. Ani automobilové zabijačky, k nimž docházívá nejčastěji díky přehnaně rychlé jízdě za štěstím.

 
 
Všude zavládlo ticho. Vzduch byl čím dál čistší. Okysličil mozek. Mozek dostal naději a kupodivu právě on upozornil lidi na existenci lásky a něhy, kterou všichni v sobě nosí!
 
Došlo mi, že nikdo jiný než příroda lidstvo nezachrání. A lidstvo na to asi spoléhá. Proto často zvedá oči k nebesům.
 
Ludmila Lojdová
***
Fotografie https://www.piqsels.com/cs

Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 20.03.2022  19:20
 Datum
Jméno
Téma
 20.03.  19:20 Von
 20.03.  12:36 Jaroslava