Moje babička byla úžasná žena. A nejen to. Byla diplomatka, soudkyně, rádkyně, babka kořenářka, hašteřivá paní, blázen, ta co mi nařezala, ta co mě pohladila, nevěřící nikomu a ničemu, občas taky ale sklonila hlavu, nikdy se nevzdala, tu a tam ledasco pokazila, často mnoho napravila a i výjimečně se spletla.
Byla to ta nejúžasnější Babička na světě.
Minulý čas, jelikož už nežije je sice správný. Jenže kdyby jste se mě zeptali, tak minulý čas nepoužiji. Neumřela. Všechny její vrtochy, rady a moudra tady zůstaly se mnou. Tedy i moje babička.
Nezemřel ten, kdo žije v mysli živých. Tohle je citát už našich dááávných předků!
Tedy, zemřela babička, ať žije Babička.
Tak by se podivovala nad dnešním světem! Ó jak by žasla v novotách, kterým se sice bránila, leč zvědavost byla víc, než zažité a nucené pravdy.
Ó, Ó jak by plakala nad vlastní dcerou, která o padesát let později, není vůbec přístupná novotám a inovacím.
Ptám se PROČ!!!
Moje babička se narodila v roce 1907.
Moje maminka v roce 1946.
Babička neztratila nikoho ve válkách, v kterých žila. Žila v kraji, kde nerekrutovali. Byla z rodiny, kam nepřišli verbovat. I tak si prožili ve válkách své. Měli VELKÉ HOSPODÁŘSTVÍ. Zásobovali a měli zdroje pro vojsko. Často jejich celoroční dřinu shrábnul nějaký regiment, nebo jak to nazvat. Nicméně... nikdy nepřišli o všechno, ale jejich život byl velmi těžký. A když si jen já vzpomenu na její vyprávění, kterak v tý prašivý době věděli co komu a kam a proč, nikdy by neumřeli hlady. Uměli v tom zkrátka chodit. Nebyli hloupí. A pak v letech normalizace, bylo taky těžko.
V těch letech bylo znárodňování, nebo už znárodněno bylo. Ale moje babička?
Myslíte si, že si na ní někdo přijde?
Krmili se u nás dvě prasata. Jedno ve chlívku na dvoře a druhé v kůlně na dřevo. A se slovy mé babičky: přeci těm chytrákům nedáme všechno, nesla pašíkovi do kůlny na dřevo, tu nejlepší šlichtu. Řezník z JZD zabil pašíka ze dvorka, postavil všem co maj dostát a v noci se udělala na černo zabíjačka. Aby vůně ovaru neprozradila naše růžové vykrmené tajemství. Na nás si nepřišli. Byly to naše pozemky, naše stroje, naše pole, tak jsme si z nich vzali desátek. Jak říkala babička. Ale my jsme nesměli ani hlesnout.
Moje maminka byla a je stále jiné nátury. Vyrostla v REŽIMU na statku, nechodila na jinou než základní školu, její rodiče na to neměli, když jim všechno vzali a zemědělku tak zvanou hnojárnu dělali jen kluci. Byla odstrkovaná, jako dcera kulaků, ani nevěděla o co jde, dodržela pravidla socialistické společnosti. Vdala se, pracovala, porodila děti. Tak, jak se správně mělo. Žádný názor, žádné úchylky, dělej co máš a opovaž se nějak vybočit z řady.
Byla to pro ně dost složitá doba, moc dělat nemohli, pokud chtěli trochu slušně žít.
Ale my můžeme. Možná proto nás mladé, starší lidé nemohou, nechtějí nebo nedokážou chápat.
Moje maminka žila v jiné době, kousek si z toho pamatuju. Ale ona se odmítá posunout. Hlavně proto, co jí vštípila rodina. A hlavně společnost a doba. Já sama jsem přesvědčena a moje děti mi to velmi často dokazují, že časem člověk moudří a dostává rozum. Není tomu tak mezi mnou a mojí maminkou. Neumím tento problém popsat. Když jsem pomáhala jiným starým lidem, tak se vždy na mě těšili. Nebyla jsem jen ta paní co jim přišla pomoct vyžehlit, nebo posekat zahradu. Byla jsem také jejich přítelkyní. Rádi si se mnou povídali, diskutovali, dokonce i o soukromých a rodinných záležitostech. Vždy jsem z těchto hovorů brala nějaké poznatky pro sebe. A také, pokud jsem viděla problém u nich, jsem nemlčela. Vždy se našel způsob, jak jim říci, že by mohli dělat něco jinak a tím jejich problém nějak vyřešit. Nikdy to nepokazilo náš hezký vztah.
Když to tak obecně všechno shrnu, připadá mi, že v mnoha rodinách mladí, tak staří se navzájem vůbec neposlouchají. Vyslyší raději cizí. Především se ztratila úcta k předkům, kteří prožili všechny strasti, aby se mohli dožít dne zplození nás, nebo našich rodičů. Díky společnosti, která vychovávala naše rodiče v ateismu a striktních pravdách, se vůbec vytratila víra. Víra v člověka, duši, lásku a vůbec v rodinu. Víra v život, který nám dává překážky, jenž nás mají posílit, abychom naplnili život láskou, dětmi a rodinou. Víra v Boha, která nám může dát sílu, když klesáme pod tíhou života. Víra v lidskou sílu, sílu ducha. Tohle komunistický režim zničil. Mladí těžko budou mít úctu k předkům, když ti naši předci znali jen normy a předpisy, společenská normalizační pravidla a třeba hřbitov brali jen jako nutné zlo, nebo důkaz své velmi dobré finanční situace v honosném vzhledu hrobky. Leč, často bez květin za celý rok.
Bude to ještě dlouho trvat než dojde k nápravě těchto chyb!
Nezbývá, než vlastní potomky učit, ukazovat jim to dobré, nezapomenout na špatné. Jistě se tento stav zlepší. Ale zítra to nečekejte. Myslím, že začátek je v hledání víry. Tak se kolem sebe dobře rozhlédněme...