Chvála větrů
Hned na začátku tohoto chvalořečení – přesněji řečeno chvalopsaní – se musím přiznat, že jsem velmi dlouho váhal, zda mám v názvu ponechat kroužek nad závěrečným „ů“, abych náhodou nevzbudil jisté trochu lascivní asociace. Pak jsem ale seznal, že větrů je prostě opravdu mnoho, a proto je nutno vítr chválit v čísle množném. A tak kroužek v názvu zůstal. Nyní se ale nejprve musím krátce vrátit do velmi raného dětství.
S větrem se každý z nás seznámí velmi brzy. V mém případě to bylo v útlém dětství, kdy mi šibal vítr poprvé sebral z mé hlavy čepici a zanesl ji do kaluže. Tehdy se díky maminky má slovní zásoba zvýšila o několik procent – totiž o slovíčko „vítl“! Za pár let to v mé dětské hlavičce začalo šrotovat, když jednou na podzim mně silnější vítr přetrhl špagát a odnesl papírového draka bůhví kam! Tehdy jsem poprvé položil rodičům zvídavou otázku – co dělá vítr, když nefouká? Tato zajímavá otázečka napadla v dětství snad každého a myslím, že většinou se nám dostalo trochu vyhýbavé odpovědi, že vítr asi odpočívá! Na přesnější odpověď se pak často muselo čekat i několik let, protože ta všetečná otázka byla správně zodpovězena až ve škole. A přiznejme si, že i tehdy jsme zpočátku stále ještě trochu pochybovali, že by to neviditelné nic, tedy proudící vzduch, mohlo mít takovou sílu! To jsem ale moc chvályhodně nezačal, a tak se musím polepšit.
Nemá cenu přesně vysvětlovat, jak a kolik různých přírodních sil a přírodních zákonů působí v naší atmosféře na tu plynnou směsici, které říkáme vzduch. Každopádně je – mimo jiné – jejich výsledkem i vítr, tedy proudění, které má svůj směr, rychlost a také jisté silové účinky, často bohužel nechvályhodné, které musíme zahrnout do lítosti! Už víme, že větrů je opravdu habaděj, dokonce několik habadějů! Jen podle těch silových účinků větru byla počátkem 19. století zavedena třináctidílná stupnice, od klidu, přes různě silné větry až po vichřici a orkán.
Samozřejmě chvályhodných větrů je vlastně jen asi polovina. Jednotlivé stupně síly větru definoval kontradmirál Britského Královského námořnictva sir Francis Beauford. Byl to pan „Někdo“, neboť po něm byla pojmenována nejen tato stupnice, ale i moře v Severním ledovém oceánu a na druhé straně zeměkoule ostrov a zátoka v Antarktidě. Tak – a od teď bych už měl opravdu pouze chválit. A protože na chválení tohoto fenomenu je toho tolik, je třeba to pojednat velmi stručně.
Při tomto chválení si musíme uvědomit, že vítr byl už v pravěku první pohonnou silou, kterou měl člověk k dispozici. Poskočíme-li v historii lidské společnosti o „nějaký ten pátek“, tak zjistíme, že nebýt pravidelných celoročních větrů - pasátů, Kolumbus by neobjevil Ameriku, i když si myslel, že je v Indii. Nebýt sezónních monzunů nad severním Indickým oceánem, tak by zcela jistě v jižní Asii lidé zahynuli hladem a Bromfield by nenapsal svůj nádherný román – Když nastaly deště. Nebýt jistě známých názvů místních větrů – blizzardu a mistralu, naše uši by nikdy neslyšely dvě hezké písničky Jiřího Gossmanna a Karla Gotta. Vítr ale také jistě inspiroval celé hejno dalších umělců „všech druhů“, snad kromě sochařů. Asi méně známý ale bude fakt, že velmi zajímavý vítr – chinook dokázal na závětrné straně Skalistých hor v Jižní Dakotě jednou ráno koncem ledna v roce 1943 během pouhých dvou minut zvednout teplotu vzduchu z -20°C. na +7°C., což je samozřejmě světový rychlostní rekord změny teploty vzduchu! V roce 1988 pak tento vítr pěkně potrápil lyžaře na Zimních olympijských hrách v kanadském Calgary.
Vraťme se však do našich současných luhů a hájů. Nebýt proudění vzduchu, v přízemních vrstvách by se hromadil veškerý sajrajt, který si pouštíme do ovzduší, a nevím, nevím, jak dlouho by to naše plíce a potažmo pak další naše důležité orgány našeho těla vydržely!
S větrem si pak hezky může zahrávat i naše mateřština. Vždyť provětrat můžeme nejen svoje plíce, naše ovzduší, ale i například své kapsy, peněženky nebo konta, můžeme mít vítr z nějaké zkoušky a také – na konec si to troufnu – můžeme mít i zaražené větry! A tady se velkým obloukem vrátím do dětství. Když mě bolelo břicho, maminka říkávala – bolí tě bříško? - pšoukni si a bude Ti tíško! A pro jistotu hned běžela nahřát pokličku. No, a když se to povedlo, osmdesátiletý děda tehdy moudře dodal – ano, ano, jeden větřík-prdík je lepší než deset doktorů!
A ještě něco. Teprve s přibývajícím věkem přijde kdekdo z nás na to, jak důležité je vědět, odkud vítr vane! Takže – mílí přátelé – nasliňme své prsty a je tu závěrečná otázka – jsou větry chvályhodné nebo nejsou? A klidně si odpovím sám – samozřejmě že ano!
Text: Vladimír Vondráček
Ilustrace: FrK Kratochvíl