Šperk zasazený do kovu
Praha žije poezií. V malých kavárnách, kavárničkách, v klenutých sklepeních pražských domů.
V duchu se vracím k jedinečnému večeru poezie. Ke křtu nové knížky v půltisíciletí zachovalému prostoru v podzemí na Starém městě. K staletým kamenům, k bludičkám svíček, k výpovědní rovině poezie 21. století.
Prostředí chvíle nám otevřelo prostor poezie Bohumila Ždichynce. Hovořily nové verše. Někdo ani nedýchal, jiný měl skloněnou hlavu, snad i zavřené oči, aby mohl vnímat prožívat filosofii slov, myšlenky.
Přednášející byli profesionálové. Já už jsem některé verše znala, byly to básně geniálního mozku, hodné obdivu a ocenění. Autorova poetika mluvila až k nevíře jasně, srozumitelně, avšak v podtónu jsem v ní marně hledala nespoutanou radost. Jako bychom v ní slyšeli zvonit hrany, bylo napsáno v doslovu. A pro básníky, mistry tonoucích iluzí možná nejméně. Zřejmě tím byla myšlena současná konzumní doba, v níž žijeme.
Kniha je ilustrovaná. Tato jediná ilustrace se mi zdála poetická, souměřitelná s verši.
Taková silná a hutná a vynikající poezie unese čisté stránky. Potřebuje prostor pro zahloubání, přijetí smyslu a obohacování. Básně nejsou stvořeny v konvenčním stylu. Filosofické sentence prolínají lyriku věcně, jako by magicky nově, ovšem myšlenka je přímočará. Hodná přemýšlení.
U žádné knihy se mi dosud nestalo, že by mne ilustrace rozptylovaly. Že bych knihu četla s čistými lístky, kterými bych zakrývala obrázky, ne ilustrace, víceméně graficky vyvedená slova, aby mne při čtení nerozptylovala. Tak promyšlené, precizní a podmanivé jsou autorovy verše pramenící z peripetií života, že bych si troufala říct, že takovou naivní kresbu pouhými slovy nepotřebují. Mnou obdivovaný básník stojí vysoko nad ilustrací vyjádřenou slovy. Kdo hledá, najde. I jeho Hranatý svět.