Ťutínkova Sahara v Polabí
Nedaleko Nymburka, uprostřed polabské roviny, můžete třeba při cykloturistických toulkách zabloudit na Saharu. Pokud se teď rozohňujete, že je to čirý nesmysl a že houpat vás mohu jen odsaď pocaď, jak se hezky česky říká, ale dokola už teda ne, pak vězte, že je to pravda pravdoucí. U obce Písty, jak hlásá cedule opsaná z reklam z první republiky, „letoviska Písty“, najdete totiž místo, jemuž se říká Česká poušť.
Zdejší písečný přesyp je už od roku 1951 přírodní rezervací. Důvodem ochrany je „zachování význačné pískomilné květeny a geologický a geomorfologický fenomén písečného přesypu“, jenž má rozlohu 3,7 hektaru.
Písečná duna vznikla v dobách starších čtvrtohor. Řeka Labe zde vytvořila štěrkopískovou terasu, z níž byly působením větru vyvanuty nejjemnější částice písku, jež na této terase vytvořily pohyblivé duny navátého písku. Takových dun bylo ve středním Polabí mnoho, ale lidé si krajinu přizpůsobovali svým potřebám, kvalitní jemný písek potřebovali pro svoji stavební činnost a zbytek pískových vršků zalesnili. A právě ona duna u Píst je jediným, posledním svědkem původní podoby tohoto území před mnoha stovkami tisíců let.
Pístecký přesyp tvoří mírné návrší táhnoucí se od východu k západu, pozvolna se klonící k jihu. Západní strana je uměle osázena trnovníky akáty (Robinia pseudacacia) a borovicemi banksovkami (Pinus banksiana).
Na jedné straně někteří kritici namítají, že lidé přesyp sešlapávají a snižují jeho výšku, na druhé straně je to pro jeho zachování blahodárné, neboť to zamezuje zarůstání svahu náletovými dřevinami. Náletové akáty z okrajů přesypu ochránci přírody systematicky odstraňují.
Za povšimnutí stojí chráněné rostliny a živočichové (pro laiky je zde umístěna naučná cedule). Nejhojnějším chráněným rostlinným druhem je paličkovec šedavý (Corynephorus canescens), dále zde roste smělek sivý (Koeleria glacua), smil písečný (Helichrysum arenarium), kostřava písečná (Festuca psammophila), metlice křivolaká (Deschampsia flexuosa).
V okolí převládají březové háje (Betula pendula) smíchané s borovcí lesní (Pinus sylvestris)a trnovníkem akátem (Robinia pseudacacia), v nichž nacházíme nádherné porosty vřesu obecného (Calluna vulgaris). Na okrajích lesa, ale třeba i přímo uprostřed vesnice či u hřiště, můžeme vidět skupinky pavince obecného (Jasione montana).
Zajímavá je rovněž hmyzí fauna: saranče modrokřídlé (Oedipoda caerulescens), žahalka čtyřskvrnná (Scolia quadripunctata) či mravkolev (Myrmeleon formicarius). Dospělého mravkolva, což je vlastně živočich z řádu síťokřídlých, podobný malému šídélku, jen málokdo uvidí, ale jeho larvu objevíte celkem snadno na dně malého kráteru v písku, kde číhá na svoji kořist – mravence. Když ho opatrně i s pískem vyrýpnete, znalci Sekorova Ferdy Mravence v něm jistě poznají Ťutínka.
„Ťutínek všude čenichal, hrabal, zkoušel půdu, až najednou zastavil. „Tady si udělám důlek.“ Na měkkém místě začal jezdit pozpátku po zemi kolem dokolečka. Ryl zadečkem do země, hlavou kolem sebe vyhazoval písek, až si vyhrabal pěkný důlek a byl v něm až po krk zavrtán. V samém měkkém písku. Nic z něho nebylo vidět, jen hlava s těmi dlouhatánskými zuby vyčnívala. „A teď mi, Ferdo, přiveď honem nějakého mravence, mám hlad!“ poručil si Ťutínek a přimhouřil oči.“