JAK JSEM SE STAL PIONÝREM Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované země, Československé socialistické republiky
K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven! Vždy připraven!
JAK JSEM SE STAL PIONÝREM podle autentické vzpomínky V. K. zaznamenala Blanka Kubešová
Jak k tomu došlo, je mi dodnes trochu záhadou a kdybych to nezažil sám na sobě, těžko bych to někomu uvěřil...
Každopádně byl na naší škole poněkud volnější režim, protože zatímco všude jinde se vstupovalo do Pionýra kolektivně, u nás ve třídě jsme nebyli v této takzvaně dobrovolné organizaci dokonce hned tři. Cikán Baláž, kterému se takovou drzost nikdo neodvážil ani navrhnout, Růženka Š., o jejímž otci se proslýchalo, že padl a která tudíž požívala jakési výsostné postavení, a já. Já, Vlastimil K., premiant a – jak naznačuje samo jméno - kluk z takzvaně dobré rodiny, ale provokatér, buřič a rebel, podvratný živel bez kolektivního ducha, individuum, které do organizovaného společenství, jakým Pionýr bezesporu byl, rozhodně nezapadalo.
Léta se nic nedělo, mám pocit, že se na nás tři tak nějak zapomnělo. Problém nastal až v momentě, kdy jsem se hlásil na průmyslovku. Vysvědčení nestačilo a bez Pionýra to najednou nešlo. Náš třídní dostal spásný nápad, že by se k dodatečnému vstupu bez velkého rozruchu mohla využít dubnová oslava pořádaná v muzeu V. I. Lenina u příležitosti jeho narozenin. Tak se i stalo a spolužáci Baláž s Růženkou, omámeni devadesátinami komunistického vůdce, byli v prostorách tehdejšího Lidového domu v Praze dodatečně slavnostně ošátkováni. Přijímací zkoušky na střední školy byly za dveřmi, ale nějak jsem stále spoléhal na to, že průmyslovka musí jít i bez Pionýra a oslavu jsem tehdy vědomě propásl.
Všechno změnila horlivost funkcionářů průmyslové školy, kteří si přišli uchazeče o studium osobně prověřit. Zájemci byli jeden po druhém voláni do ředitelny.
„Vlastimile, Vlastimile, co mám s tebou dělat?“ mumlal zmučeně třídní s pohledem na moje vlasy sahající hluboko přes límeček, kterými jsem se otevřeně hlásil do řad nespokojené mládeže.
„Premiant, ale známosti, třídní původ, společenská angažovanost... nula a zase nula, co já s tím?“ opakoval bezradně cestou do ředitelny.
Němci říkají „kommt Zeit, kommt Rat“ neboli Přijde čas, přijde i rada. Ta se dostavila v podobě pionýrky zevlující před sádrovou bustou J. V. Stalina. V momentě, kdy se pokoušela přijít na to, zda je možné uniknout vševidoucím baziliščím očím, které se zdály vidět vpravo vlevo a současně i za roh, strhl jí učitel pionýrský šátek, sám mi ho uvázal, a aniž by se dál staral o zkoprnělou dívku mě strkal před sebou do ředitelny.