Cesta to byla pořádně dlouhá. Z Prahy do Sydney je to hodně kilometrů. Samozřejmě, že jsem odháněl myšlenky, které připomínaly oceány a horstva pod naším jumbem. Srdce se mi chvělo pomyšlením, že spatřím zemi protinožců a klokanů. Zatleskali jsme při přistání a ocitli jsme se na letišti. Procházeli jsme celní kontrolou. Miloslav Šimek a Jiří Krampol projeli se svými zavazadly bez povšimnutí. Čekal jsem, že celníci trochu proklepnou Jiřího, který se svým boxerským nosem připomíná tvrdého mafiána. Mýlil jsem se. Ukázali na mne. Australský celní úředník řekl něco jako khamón a já, protože mám operovaný sluch, jsem zaslechl „kámo“. Radostně jsem mu nabízel ruku:
„Ty jsi Čech?“ ptal jsem se udiveně. Odstrčil mou ruku a ukázal na zavazadla.
Pochopil jsem, že „kámo“ neříkal. Nejvíce jej zaujala moje kytara, která dlela v polstrovaném pouzdře. To pouzdro mi vyrobil jeden kamarád, abych nemusel tahat těžký futrál. Na celém tom pouzdře byly polštářky – molitan pokrytý plátnem. Celník začal do pouzdra píchat jehlou. Prověřili futrál, potom jsem musel ukázat obsah kufrů a posléze i obsah brašny. Když celník za asistence svého kolegy vytáhl z útrob tašky sklenici, na které byl nápis Majoránka, divně zmlkl. Tu sklenici mi dala s sebou moje žena. Měl jsem v ní aspirin, kardilan, nitroglycerin a vitamin C. jsem jako nemocný až za ta léta profesionál a pilule rozpoznám chutí. Proto byly pohromadě.
„Ma-džo-ránka!“ četl namáhavě celník. Okamžitě jsem pochopil, co tím myslí.
„Nou, marihuana“, kategoricky jsem kroutil hlavou, „majoránka! To je…“ pomlaskl jsem, „do gulaša!“ Díval se bez hnutí a vysypal mé pilule na stůl. Rychle jsem vysvětloval: „Ich bin, já jsem,“ poplácal jsem si na srdce, „infarkt myokardu!“ díval se na mne nechápavě. Téměř pitomě. Ale pitomý jsem byl já. Nevěděl jsem, že se anglicky říká našemu infarktu heart attack. Australský celník ukázal na mé pilulky a náhle jako by pochopil, vzkřikl: „Drags!“
„Yes“, přikývl jsem. Neměl jsem to dělat. Já myslel pilule proti nemocem a on drogy. Byl jsem u té přepážky ještě přes hodinu. Když se omyl vysvětlil, zeptal se mně na povolání. Abych ho nezdržoval, řekl jsem:
„Invalid!“ Myslel jsem si, že se toho celníka zbavím. Působení na city je nejlepší. Stále se díval do mého pasu na vízum.
„No valid?“ opakoval po mně, ale zcela s jinou výslovností. Když se zeptal asi třikrát, přikývl jsem. Zakroutil hlavou a dal mi přes razítko mého víza své razítko. Zamyšleně mi pokynul, abych šel. Druhý celník pokrčil rameny a lehce protáhl obličej. Večer jsem se dozvěděl, že no valid znamená NEPLATNÝ. A tak jsem si sám vyžádal razítko, které zrušilo mé vízum. Ale měsíc jsem v Austrálii byl. Egona Ervína Kische tam nepustili.
„Pepo,co jsi tam tak dlouho dělal?“ divil se Slávek Šimek.
„Vyprávěl jsem si s nima o klokanech“, řekl jsem klidně.
„Copak ty něco víš o klokanech?“ kroutil hlavou Jirka Krampol.
„Vyprávěl jsem jim, že je máme u nás taky!“
„A kde, prosím tě?“
„Přece na Bohemce v Praze. Hrajou tam fotbal!“