Pes Perry, já a guvernantka Naďa Proč odepírat důstojný život psům,
když sami o něj usilujeme.
Více než 10 let se aktivně věnuji ochraně zvířat a po tuto dobu jsem slýchávala stále stejnou otázku: „A jaké vy máte zvířátko?“ Odpovídala jsem: „Bohužel, žádné.“ Při mém stylu života bych si totiž k němu musela pořídit guvernantku. Náročné zaměstnání manažerky prakticky vyplňuje veškerý můj volný čas a navíc jsem stále někde na cestách.
Ale pak se jednoho dne rázem vše změnilo a víceméně došlo na má slova. Paní Naďa, která pomáhá vést mou domácnost a také vypomáhá synovi Andreasovi, mi tehdy sdělila novinu: „Jejich pes Perry není šťastný z přestěhování do nového domu, a proto uvažují najít pro Perryho domov nový.“
Zatímco jsem v předtuše dalšího vývoje událostí zcela zkoprnělá vyslechla tuto zprávu, bez oddychového času na možnou obranu, následoval konečný verdikt: „Měla byste si ho vzít k sobě!“
„Dobře,“ řekla jsem, „ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“ zeptala se udiveně.
„Že v době, kdy nebudu mít čas se o Perryho starat, budete o něho pečovat vy.“
Tak se také stalo. Dvouletý west highland white teriér Perry, přezdívaný Perda, dostal nový domov a guvernantku Naďu.
Mělo to však jeden háček, přesněji řečeno problém. V našem domě už totiž jeden pejsek byl – a navíc patřil paní a panu domácímu. Damian je roztomilý king Charles španěl, který mi pokaždé dával najevo svou lásku a přátelství a já ho na oplátku zase láskyplně rozmazlovala nejrůznějšími lahůdkami, třeba šunčičkou či kuřátkem. „Co tomu řekne Damián, až v mém bytě objeví jiného pejska?“ napadlo mne.
Šla jsem na to vědecky. Nejprve jsme daly hlavy dohromady v Nadaci na ochranu zvířat. Tedy co dělat, aby Perry a Damián byli kamarádi. Navíc, když klidné soužití v domě je důležité i s ohledem na to, že Perry je vlastně pouze „podnájemník“.
Rada nad zlato zněla takto: „Seznámit oba na neutrálním území mimo náš dům a zahradu.“ To se mi zdálo moudré. Domluvila jsem proto s paní domácí setkání Damiána s Perrym na společné procházce. Možná se domnívala, že to trochu dramatizuji, ale moje vpravdě vědecká taktika se opravdu vyplatila. K mému překvapení to však nebyl Perry, který nejevil přátelské nadšení z tohoto setkání, ale mírumilovný Damián. No jistě, vždyť viděl svou přítelkyni s jiným pejskem a bezesporu i konkurentem.
Čas, tak jako v lidském životě, je však nejlepší lékař. A tak po společném důkladném očichávání a psím pozdravu zvednutím nohy, uzavřeli oba na konci procházky trvalé psí přátelství. Damián je sice trochu rezervovaný, protože se musí s Perrym dělit o mou přízeň, ale Perry ho opravdu miluje.
Totéž bohužel nemohu zcela přesvědčivě říci o pejskovi našeho souseda Maxovi. Je to temperamentní kokršpaněl – a tak při společném setkání Max hned na Perryho zaútočil. To mu Perry dodnes nemůže odpustit, neboť mu to nedovoluje jeho psí ješitnost. Na to pochopitelně doplácejí lidé z celé ulice. Když totiž Perry míjí Maxův dům, je to pěkně slyšet. Jejich vzájemné psí nadávky zní ulicí v kteroukoliv denní dobu.
Jinak už známe veškeré pejsky z okolí. (Aspoň nevíme o žádném jiném). Víme rovněž, kdo je kamarád a kdy naopak máme rychle pospíchat (tedy zdrhat či utíkat). Byla jsem také varována, že nedaleko od nás bydlí pejsek, s nímž není radno koketovat, neboť pokousal jiného pejska. Dokonce tak zle, že má teď šroub v noze a o to víc je asi agresivní.
Jedno ráno jsme ho „k mé velké radosti“ potkali. Právě se „vybavoval“ s krásnou fenkou hasky. Rychle jsem instinktivně přešla na druhou stranu ulice, netuše ovšem, jakou tato malá epizodka z psího života bude mít dohru. A jak dokonce mohla být pošramocena i moje čest a pověst.
Co se tedy stalo? Na té druhé straně ulice Ukrajinci právě staví nový dům, a tak tam shodou okolností stálo i dodávkové auto. Z obav o Perryho bezpečnost jsem se i s ním za ten vůz schovala. Perda na mě jen zíral a vůbec neštěkal, což u něj není obvyklé. Takže to vypadalo, že jsme z nejhoršího venku. Omyl. Naše „nenápadné“ chování vzbudilo pozornost ukrajinských pracovníků. Ti se přišli obezřetně osobně přesvědčit, co že to podivného děláme u jejich auta. Ještě štěstí, že se jim nic neztratilo. V žádném případě je nenapadlo, že se tam schováváme před psem.
Jinak je Perry mladý, inteligentní, milující, dominantní, tvrdohlavý a urážlivý pejsek, který hned poznal, jak se prosadit v novém domově. Samozřejmě že veškeré pokyny, co má rád a co se musí dodržovat, dostávám od jeho guvernantky Nadi.
Perda také brzy pochopil, že naši „ženskou dominanci“ může přetrumfnout svou „mužskou suverenitou“. Začal pozvolna. Hned na začátku jsem si řekla, že Perry nebude spát v mé posteli, neboť to je moje svaté teritorium. Když jsem se jednou vrátila z delší cesty z Dánska, dozvěděla jsem se od Nadi další novinu:
„Víte, co Perry dělá?“
„Ne“, odpověděla jsem překvapeně.
„Spí ve vaší posteli!“
Prohlásila jsem srdnatě, že mám „velkou radost“. Chvíli jsem ještě v duchu vzdorovala a přemítala nad všemi svými dřívějšími předsevzetími, ale pak jsem to vzdala. Perda zvítězil a spí v mé posteli.
Mezitím se syn přestěhoval s rodinou do Dánska. Když se z pracovních důvodů vrací do Prahy, bydlí vždy v mém bytě. Je to pro mne další zajímavé životní poznání. Perry v něm našel zpět svou dětskou lásku a mužský element, který mu zcela jistě u mne i Nadi chybí. Nás obě má vskutku rád. Není divu, vždyť o něj pečujeme a děláme mu pomyšlení. Ale Andrease miluje! Nežárlím na ně, protože je také konec konců oba miluji. A hlavně – jsem ráda, že je mám doma.
Marcela Lund
* * *
MARCELA LUND - Pražská rodačka, která mnoho let prožila v Dánsku, kam se ve svých 22 letech provdala za majitele obchodní firmy. To ovlivnilo její další životní kariéru, jejímž vyvrcholením je vysoký manažerský post v oblasti informačních technologií: stala se generální ředitelkou prestižní firmy CORE Computer, která sídlí v České republice, ale jejíž obchodní aktivity mají mezinárodní charakter.
Vedle svých manažerských povinností se od roku 1991 aktivně věnuje ochraně zvířat. Od roku 1994 je prezidentkou Nadace na ochranu zvířat s působností na území naší republiky, ale též úzce spolupracuje s řadou dalších obdobně zaměřených zahraničních státních i nevládních organizací.
* * *
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja.. to neznáte mého psa!“