Tanec kolem hromádky
Nebyl to třasák, ani odzemek, ani brejk, ani step. To dotyčný před naším domem jen uklouzl – šlápl do čerstvého. Právě jsem šel venčit starého rodinného jezevčíka, a tak jsem cítil jistou morální povinnost vyjádřit se k onomu nevoňavému problému, protože jediný přítomný eventuální pachatel se tvářil netečně.
„Je toho všude plno,“ řekl jsem moudře, namísto: my to nebyli. Kupodivu pán nebyl agresivní ani adresný, dokonce mi ochotně ukázal složitě litou podrážku a suše konstatoval:
„Chce to rejžák.“
„Máte psa?“ zeptal jsem se.„Jo, bobtajla,“ kývl. „S čím kdo zachází, tím taky schází, že jo?“ zasmál se a zmizel naproti ve vratech.
„Hele, chraň tě pámbu tady…“ nasadil jsem ostrý tón a hnal psa v zájmu zachování tajle jeho i mé z Karlína od naší spisovatelky do parku na Letnou.
Tam se totiž zčistajasna na jeho začátku i konci objevily (jak je asi v nóbl evropských parcích zvykem) jakési ohrádky z mořené kulatiny, vysypané pískem, a aby nedošlo k omylu, i s cedulkou s obrázkem pejska jako od Čapka – psí hajzlíky na úrovni. Jen nevím, jestli všichni ti, co tu hafají a lítají jako zběsilí, je kapírují a považují si je.
Ten můj ne. Ví sice přesně, co máme na programu, na ulicích a chodnících se chová disciplinovaně. Přestože se mi za léta se mnou prožitá podobá (je v rámci svých psích představ čistotný, ba dokonce ho podezřívám, že okoukal ode mne i jisté estetické cítění, takže vyhledává pro onen akt kouty tmavé a plochy nefrekventované), pořád se mi nedaří vysvětlit mu účel onoho útulného zákoutí.
Proč?
Především je nutno akci přesně načasovat – aby to na něj přišlo právě tam. Proto ho vedu na vodítku, a i tak se dvakrát chystal už už, nemaje možnost odběhnout stranou.
„Fuj, tady ne!“ pokáral jsem ho. Podíval se nechápavě, co ho najednou citýruju, když je to vyzkoušené a funguje to spolehlivě, najmě pak od doby, kdy přešel na granule.
Konečně jsme se ocitli u ohrádky. Postrčil jsem ho dovnitř, odepnul vodítko a důrazně nařídil:
„Tady se vykaď!“ Stál a nejistě se rozhlížel.
„Tak dělej, no,“ pobízel jsem ho. Nic. Lelkoval. Žlutý neposkvrněný písek ho nemotivoval. Jen uprostřed ležel jediný exponát – pod růžovým kapesníkem.
Strnul jsem. Byl to důsledek čísi krajní nouze, nebo nějaké zoufalé paničce nezbylo než jít svému miláčkovi příkladem?
Trochu mírněji jsem opakoval: „Tak to zkus.“ Marně. Stál tam jak exot v manéži, co zapomněl svoje cirkusové číslo.
„Nedá se nic dělat, počkáme si,“ řekl jsem výhružně a sedl si na latě. Dlouho jsem neseděl, tlačily. Starostlivě na mě civěl a přešlapoval.
„Tak jdem,“ řekl jsem rezignovaně a mnul si pozadí. Šťastně zahrabal, vyběhl a očuchal ohrádku. Asi se něčím inspiroval, protože se k mému úžasu typicky nahrbil – a udělal to… jenže vně, ne uvnitř! Chvíli jsem váhal, jak se zachovat. Pochválit? Za co? Ulomil jsem tedy klacek, „TO“ na něj napíchl a spustil do písku v ohrádce.
„Koukni, kam to patří.“ Loupl po mně očima: no bóže, to je cirátů s hovínkem – ty taky chodíš kadit za plot? – otočil se a kráčel pryč. Kroutil přitom zadkem, až mu ocas poskakoval – to pacholek dělá, když mě nebere.
Stránky.
„Nemysli si, že tohle je konec,“ vypálil jsem za ním.
Chodíme a zkoušíme. V kapse nosím odmotaný kus toaleťáku – co kdyby příklady přece jen táhly?
Epilog
Jak najednou se ty hajzlíky objevily, tak náhle zase zmizely. Možná byly postaveny načerno, příslušné radnici nebyla včas předložena projektová dokumentace a chybělo i dobrozdání městské veterinární komise o jejich vhodnosti s ohledem na psí psychiku. Na tu lidskou zase patrně negativně působí plastové kadikoše na psí – ehm – i ty zejí prázdnotou.
Po svém to vyřešil Derik – je už v psím nebi. A jak tam lítá – ví Bůh a trochu já.
Majitel psa napsal majiteli hotelu:
"Vážený pane, rád bych se ve Vašem hotelu ubytoval se
svým psem. Je slušně vychovaný, neštěká a nepřidělá
obsluze žádnou práci."
Majitel hotelu odpověděl:
"Vážený pane, svůj hotel provozuji už 25 let. Za celou tu
dobu mi žádný pes neukradl ručník, osušku, župan,
toaletní papír ani příbor či obraz na zdi.
Ani jednou jsem kvůli psovi nemusel uprostřed noci
volat policii nebo záchranku, protože se opil a ublížil sobě nebo
komukoliv jinému. Ani jednou jsme kvůli psovi nemuseli malovat
pokoj, protože by ho pozvracel.
Váš pes je tedy v mém hotelu vítán.
A pokud se za Vás zaručí, můžete přijet s ním."