Jen rolnička cinkla a on tam stál...
Předmět: S Jájou a Josefem Dvořákovými jsme vzpomínali na jejich ši tzu Beníčka před představením v divadelní kavárně Divadla U hasičů. Známý herec, skvělý komik a nenapodobitelný představitel vodníků, jinak hlava rodiny, se sice tvářil, že Jája „stejně všechno ví“, přesto nemohl o milovaném kamarádovi nepromluvit. Nechci popisovat přesně, co, kdo řekl, o Beníčkovi vyprávěli oba Dvořákovi a nechť laskavý čtenář přijme tuto vzpomínku od obou.
Na slovo neposlouchal
Napadlo mne, zdalipak asi mají také vodníci své miláčky, mazlíčky a hlídače. Zda existuje něco srovnatelného s podobenstvím pána a jeho psa u lidí, případně fenomén podobný určitým skupinám, jež si pořizují typově podobné společníky. Osvalení hastrmani by mohli mít např. ostré a zubaté štiky či piraně namísto pitbulů, pořádný kapří hřbet by obstaral bedlingtonteriér, milovníci rychlé vody by ocenili lipana nebo pstruha místo dostihového chrta, podvodní hajný by mohl ve svém revíru používat třeba úhoře jako hladkosrstého jezevčíka. Pořádný sumec by jistě důstojně nahradil bernardýna nebo dogu.
Natolik specializovaný dotaz lze položit pouze pravému odborníkovi. A v Česku je tím nejpovolanějším zcela jasně herec Josef Dvořák.
„Je to velmi zapeklitá otázka. Musím vás však zklamat, ale vodníci si všechno hlídání svého rybníka musejí pěkně obstarat sami. Řeknu vám, že jsem nikdy neviděl hastrmana, který by měl trénovanou rybu jako hlídače podvodní kuchyně nebo podvodního sídla. Nic takového neexistuje. Vlastně neznám, že by hastrmanům někdo z vodní říše napomáhal. Občas možná, že by k němu nějaké děvenky přišly uklidit, a možná, že to jsou jenom hezké holky, které se dovedou dobře potápět: pořádně se nadýchnou a chvilku vydrží pod vodou. Ale jinak asi hastrmani nikdy nelpěli na tom, aby měli doma uklízíno.
Beníček
Čtyřnohého chlupatého ši tzu Beníčka si Dvořákovi pořídili v suchozemském civilu původně pro dceru. Pepa, jako správná hlava rodiny, řekl tu okřídlenou větu: „Holky, pejska si pořiďte, ale já ho venčit nebudu.“ Nakonec se omlouval mezi natáčením a když Jája nemohla, jel domů Beníčka vyvenčit, postarat se o něj, a pak se vracel zase do práce. Když přijel z divadla, běžel Beníček Pepu hned uvítat a on si sedl na bobek a vyptával se: „Tak co, Beníčku, co chlapečku, jak bylo ve škole, byl jsi hodnej?“ Kdyby nás poslouchal někdo, kdo nemá pejska, ten by si o nás pomyslel věci, nostalgicky povzdechla paní Jája...
Jája: Naše dcera Markéta chtěla velikého psa, už měla zamluveného ovčáka, ale to při našem životním stylu a častém cestování nešlo. V chovatelské stanici ši tzu u mé přítelkyně jsme mezi pěti štěňátky našli tohohle nádherného flíčka Beníčka. Jak byl malinký ve věku šesti týdnů, když s námi odcházel od své psí maminky! Ale vůbec neplakal – ani první noc, kdy přišel k nám. (Pochopitelně byl u nových páníčků v posteli – M. H.)
Pepa: Na chalupě spíme v posteli zhotovené ze starých trámů. Když už byl Beníček starší, kolikrát za noc škrábal: on totiž do postele nikdy neskočil bez optání, a to bylo na něm moc hezké, ocenil kamaráda jeho pán. Jája: Zpočátku jsem říkala: „Pepčo, nechrápej!“ Pepa se bránil, že vůbec nechrápe, až jsme zjistili, že chrupe Beníček rozvalený na zádech. Je to přece jeden z mála tvorů, u nichž člověku nevadilo, že ho budil. Jemu jsme odpustili úplně všechno.
Neexistuje pejsek, který by alespoň trochu nezlobil. Jeden kouše boty, druhý čurá návštěvám na nohy, další trhá slepice.
Oba svorně: Co my jsme se naplatili slepic: Beníček byl na pernatou. A jen jsme v Českém ráji vyrazili na procházku, pejsek nabral paly, najednou neslyšel. Zbláznil se, mohli jste křičet – jak kdybyste mu ještě dodávali energie – on letěl neomylně do vesnice na místní drůbež. Jednou jsme ho přistihli, jak měl kohouta protaženého za hlavu mezi plaňkami od plotu. My jsme rvali kohouta z druhé strany, až mu lítala dlouhá pera z ocasu. To byly situace, kdy Beníček na slovo neposlechl.
Pomáhal Beníčkovi odlesk slavného páníčka? Měl alespoň nějakou protekci, že sice škodí, ale patří známému herci?
Pepa: Znáte nějakého takového majitele slepice? Já teda ne! Spíš by mi pejska zmárnili. A já jsem potom vždy Beníčkovi domlouval, varoval jsem ho – on seděl na židli a pozorně mi naslouchal, ale myslím si, že mu to bylo úplně lhostejné. Vysvětloval jsem mu, že ho rozzuření majitelé slepic klidně zabijou, polámou mu tělíčko... Tvářil se, že poslouchá, ale ve skutečnosti mu to bylo fuk.
A co teprve když potkal ovce – to bylo dílo!
Pořídili jste si štěňátko s rodokmenem. Snažili jste se dostát chovatelské povinnosti zúčastnit se výstavy?
Oba: Beníček měl tatínka Holanďana, byl vznešeného původu a my jsme zpočátku ani nevěděli, zda mu můžeme tykat. Dostali jsme k němu nádherné desky s rodokmenem. Jenže my jsme měli pejska pro radost, a tak jsme mu pak stříhali srst, jak nám se líbilo, třeba na pankáče. Chovatelé se na nás zlobili, co to s tím krásným ši tzu děláme. Nám šlo o to, aby se Beník cítil pohodlně. A to on jo! Na chalupě, když ucítil nějakou úžasnou pušírnu, tak se v ní klidně půl dne dokázal válet.
Jája: Jednou jsem ho volala a on letěl z dálky podél rybníka, smál se na plnou pusu, uši mu vlály a byl šťastnej. Ani jsem se nemusela ptát, protože byl jeden koňskej koblih. A ještě byl celej mokrej.
Zvládali jste liberálně tato psí potěšení? Ani nejtolerantnější obdivovatel svého chlupatého kamaráda většinou takové parfémy neschvaluje.
Oba: Naprosto jsme to zvládali. Ale vykoupat ho a zničit mu odér jsme museli. Do Prahy jsme ho tak vézt nemohli.
Beníček měl jednu obzvláštní vlastnost. Uměl sice štěkat, ale neštěkal nikdy. Jeho utíkací období vypuklo vždy v tu nejnevhodnější dobu. Bydlíme na samotě, ve skalách. Jednou přijela Jana Paulová a měli jsme se vydat na zájezd. Ještě před odjezdem jsme se šli projít. Beníček zdrhnul někam do stráně, tak jsme lezli za ním. On zmizel, my jsme byli zoufalí, protože bylo jasné, že neposlechne na zavolání, nepřijde, nezaštěkne, nevydá hlásku. Byli jsme v maléru, protože jsme potřebovali stihnout představení. Udělali jsme velikánskou poradu, vymýšleli jsme, co dál. Najednou se otočíme – a Beníček za námi. Objevil se jak duch, jen rolnička, kterou měl na obojku, cinkla a on tam stál.
Zažili jsme spoustu hrozných chvil, kdy na nás pokukovala Beníčkova bílá hlavička ze skalních převisů. Na druhou stranu se staral o naši kondičku, to se musí nechat. Když mu bylo kolem čtyř let, nalezli jsme se po skalách jako nikdy předtím ani potom. Byl rozený horolezec. Dokázal zlézat komíny zapadané listím, kde to neuvěřitelně klouzalo. Než jsme za ním s vyplazenými jazyky v infarktovém stavu vylezli nahoru, on už někudy slezl dolů. To bylo dobré! Věděl, že mu to neschvalujeme, ale žil si po svém a svobodně.
Na rybníce hnízdily labutě, jimž jsme kupovali starý chleba, a krmili jsme je. Beníček šílel, škrabal a cpal se suchým chlebem, jehož by se normálně ani nedotkl. Tehdy také vyloudil z krku hlas, který normálně nepoužíval. Beníček tak štěkal, vlastně spíš mutoval, že nakonec labuťák řekl: „Trhni si nohou“, sebral děti, labuť a odplul jinam.
Nepomáhal, ale dělal to dobře!
Pepa: Beníček musel být u všeho. Když jsem štípal dříví, pejsek si vylezl na hromadu, polena lítala kolem něj. Jen jsem něco udělal na záhoně, otočím se a Beník už ve vyhrabané díře kontroloval, co jsem tam dal. Jak jsem postupoval, tak si Beníček popolehal po deseti centimetrech a díval se s dotazem, zda to dělá dobře, zda pomáhá?
Jája: Pepa seděl na křesle, Beníček spinkal. Pepa si vzal noviny, Beníček šup – vlezl mu na ty noviny. Jen jsme s naší Markétkou rozložily na zemi nějaký střih, hned ležel uprostřed. Neudělali jsme bez jeho kontroly a pomoci nic. Cokoli jste začali dělat, vždy se objevil jako duch a byl toho středem.
Pepa: Byla mi divná jedna věc. Ben si lehl v pokoji, já jsem si četl na křesle. On spal, hlavu na tlapkách čelem ke mně. Já jsem něco potřeboval vedle v pokoji, odložil jsem noviny a sedl jsem si tam. Ben ležel a spal, otočený čelem ke mně, zcela opačně, než byl původně. Nikdy jsem nepostřehl, kdy se otočil, kdy ten můj podfuk zaregistroval. Zřejmě nespal, jen se tak tvářil!
Dokázal si vybrat rodinu!
Zkoušel jste někdy své herecké role za jeho přítomnosti? Nedělal vám kritika? Pepa: Možná že jo, ale já mu v tu chvíli nerozuměl. Myslím si, že byl spokojený. Bylo to jedno z nejspokojenějších zvířátek na světě. Beníček si jenom pochvaloval, že si dokázal vybrat rodinu! Liboval si: „Vybral jsem si dobře!“
Jája: Když jsem ho přinesla, zkoušel Pepa v Semaforu „Nechte toho, pánové“ od Suchovo-Kobylina s režisérem Evženem Sokolovským. Ten nesnášel, když se při zkoušce dělalo něco, co by ji rušilo. Já jsem to šestitýdenní klubko chlupů pustila na zem a ono se batolilo přes celé jeviště. Pepa úplně ztuhl, sám by si něco takového nedovolil, a já, protože jsem Sokola (Sokolovského) takhle z divadla neznala, tak jsem netušila. Pepa čekal, že bude malér. Sokolovský se sklonil a najednou začal na chlupáčka šišlat. Prý, co to je?
Pepa: Povídám – pes, ale já už ho dám Jáje, ona ho odnese pryč. A on „počkéj, to je hezký“. A najednou se zvedl – a to už musel být důvod, aby se on zvedl – a od toho režijního stolku šel a začal Beníčka k sobě volat. Malinkatej Beníček přišel, nevěda, co je to za úžasného tvora proti němu, který mu začal šahat na pacičky a byl z něho celej odvázanej. Kdyby mu někdo půl hodiny před tím řekl, že mu bude chodit štěně po jevišti, tak by tu větu asi ani nedokončil.
Patnáct let se celá rodina přizpůsobovala Beníčkovi, vše se dělalo podle něho. Byl u všech mimin, která se v rodině narodila, aby si je očichal a stal se opatrovníkem. Jezdil s divadlem na každý zájezd, znal důvěrně všechny štace, hotely. Jednou jsme jeli autobusem na divadelní zájezd na Moravu. Zastavili jsme u nějaké hospody a šli jsme dovnitř, samozřejmě i s Beníčkem. Usadili jsme se, přišel vrchní a řekl: „Ten pes tady být nemůže!“ Celý soubor, technika, všech patnáct lidí se unisono zvedlo a solidárně s námi odešlo. Jeli jsme jinam, kam jsme mohli i s pejskem. Pak se nám to stalo ještě jednou.
Teď už Beníčka nemáme, ale tam, kam ho nechtěli s námi pustit, tam už nikdy nepůjdeme.
(S hastrmanem a jeho lidmi rozmlouvala Marina Hužvárová)
Josef Dvořák se narodil 25. 4. 1942, český herec. V letech 1972 až 1991 byl členem divadla Semafor. V roce 1991 založil Divadelní společnost Josefa Dvořáka. Výrazný komediální talent stále uplatňuje jak v divadle, ve filmu a v televizi, při konferování a podobně.Je znám z rolí divadelních např. Vodník (K.J. Erben, J.Suchý Kytice), Harpagon (Moliér Lakomec, Čochtan (Čochtan vypravuje) a ve filmu: Jáchyme, hoď do stroje a Hřbitov pro cizince. V televizi ho diváci pamatují v inscenacích Návštěvníci, Nemocnice na kraji města mnoha dalších.
A pes? Podle encyklopedie „Kdo je kdo“ je hned na druhém místě jeho zájmů, těsně za divadlem a herectvím.
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja...to neznáte mého psa!“!
* * *
Všechny článkyz knihy "Kolja... to neznáte mého psa"