Rufík a Všichni moji dobří rodáci Zvířata mluví očima často rozumněji než člověk ústy.
(Ludovic Halévy)
Pejskové nám byli dáni Stvořitelem jako nejvěrnější přátelé. Ale jen za předpokladu, že jim dáme lásku a budeme s nimi umět pracovat. Pak nám dají hodně radosti. Pes není věc, pes je bytost schopná velké lásky. Od dětství byli psíci v naší rodině mými nejbližšími kamarády a naučili mě užívat cit pro celý život.
Náš čtyřnohý přítel Argoš byl v dětství mně i mému bratru Jaromírovi, nerozlučným kamarádem a nikdy na něj nezapomenu. Denně nás doprovázel, když jsme chodili pěšky na nádraží do Kunovic–Loučky a pak se zase sám vracel domů. Přestože byla má rodná Kelč městem, tak nikdy neměla nádraží. Z Kunovic jsme jezdili vlakem do gymnázia ve Valašském Meziříčí. Odpoledne, když jsme se vraceli ze školy už nás Argoš nedočkavě vyhlížel na půl cesty na křižovatce u lesíka, kudy jsme si zkracovali cestu. Jednou, když jsem se vracel pozdě večer domů, byla už úplná tma, najednou něco vystrčilo hlavu ze křoví a rychle mi olízlo ruku. Polekal mne velice. V první chvíli mne napadlo, že je to vzteklá liška. Ze křoví však vylezl urousaný Argoš, který tam na mne celou dobu věrně čekal.
Přišla 2. světová válka, Hitler obsadil Československo a náš tatínek se musel rok schovávat před gestapem. Tady byla pomoc Argoše neocenitelná. Dodnes si to neumím vysvětlit, ten pes musel vědět, o co nám všem jde. Pomáhal jsem s Jaromírem ukrytému tatínkovi a Argoš byl za každé situace s námi. On vám věděl a rozpoznal zcela bezpečně, kdo by byl tatínkovi nebezpečný.
Když jsem se stal autorem a režisérem celovečerních hraných filmů, skoro do všech jsem psal role pro mé psí herce, a to trvá dodnes. A jak jsem je poznával, moje láska k nim dál sílila a rostla. Rád vzpomínám na svůj první autorský černobílý film „Touha“, složený ze čtyř epizod. První se jmenovala „O chlapci, který hledal konec světa“, druhá „Lidé na zemi a hvězdy na nebi“, třetí „Anděla“ a čtvrtá „Maminka“. Tento příběh je vlastně o naší mamince a její smrti, a byla v něm i role psa, inspirovaná naším Argošem, liščákem zrzavé barvy. Název plemene liščák je čistě moravský a skuteční kynologové nad ním mohou kroutit hlavou, co to je vůbec za plemeno. Kde se vzalo na Moravě, sám nevím. Argoš byl větší než liška, měl její barvu a byl nesmírně bojovné povahy.
Protože jsem nemohl pro svůj film „Touha“ najít psa, který by se podobal Argošovi, vybral jsem černého novofundlandského psa od pohraniční stráže. Můj nový přítel dostal jméno Rek a byl to právě on, kdo mě naučil, jak režírovat nejen psy, ale také kocoura a kočky. V povídce „Maminka“ jsou scény, jak Rek hledá svou paní, maminku – učitelku na poště, u autobusové zastávky, v obchodě a nakonec ve škole. Tuto epizodu jsme natáčeli ve starobylém a překrásném Štramberku. Přes celé náměstí až ke škole jsem dal postavit kolejnici pro kameru. Rek měl celou trasu až do školy běžet ve sněhu. Jenže on byl svůj a běžel si kam chtěl. Buďto kameru předběhl a nebo sebou práskl do sněhu a přestal běžet. Voják, který ho měl na starosti, mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Všichni členové filmového štábu byli už nevrlí, začínali na psa nadávat, hlavně proto, že byl již čas oběda a oni celí promrzlí chtěli ke kamnům do tepla, naplnit si vyhladovělé žaludky. Nemohl jsem se na to už dívat a tak jsem je všechny poslal na oběd a přestože už nikdo z nich nevěřil, že si s tím poradím, nechal jsem si jen technika k vozíku s kamerou. Když filmový štáb odešel, klekl jsem si k pejskovi, objal ho kolem krku, hladil a říkal mu česky s naprosto klidným a vyrovnaným hlasem, co od něho chci. Rek se mi díval dlouze a procítěně do očí, jako bychom se znali odjakživa a najednou jsem vám měl pocit, že mi rozumí. Potom jsem mu ukázal k vozíku s kamerou, za kterou jsem si šel sednout a znovu mu ukázal na sebe i na něj a dal mu povel: „Reku dívej se na mě!“. A on se pozorně díval. Když dostal další povel: „Vpřed!“ tak se rozeběhl s vozíkem a běžel se mnou stejnou rychlostí. Přišla druhá zkouška, třetí a Rek jasně pochopil, co chci a naučil se se mnou běhat přes celé náměstí až ke škole na kopci.
V roce 1972 jsem natáčel podle scénáře Ladislava Mňačka s kameramanem Igorem Luterem film „Maják“, kde hrála hlavní roli krysa. Pozval jsem si za tím účelem z Anglie velmi zkušeného a známého výcvikáře pana Holmse. Pracoval stejnou metodou, jako já se psy. Telepaticky. Předvedl kryse kam má běžet a doběhnout, pohladil ji a ona tam běžela. Záběr byl hotov za pět minut. Můžete se o tom dočíst v mé knize, jak spolupracovat se zvířaty„Život a film“, kterou vydal Filmovým archivem.
Posledním psíkem v naší rodině byl trpasličí knírač, krásné stříbrošedé barvy. Jmenoval se Rufík a pořídili jsme si ho od dr. Stanka, který byl také domácím doktorem psů Miloše Kopeckého. Jako maličký dostal přezdívku Cestovatel, protože se rád potuloval a stále zkoumal neznámá místa ve velké zahradě. Rufínek byl neodlučným kamarádem našeho syna Petra, který nemohl vinou lékařů chodit a byl odkázán na vozík. Nikdy nezapomenu, že to byl právě dr. Stanko, který nám psa pro Petříka doporučil a nikdy jsme toho nelitovali. Pokaždé, když jsme odcházeli s mou ženou Květou do práce, tak zůstávali ti dva spolu, Petr naučil Rufíka zpívat a hodně rozumět lidské řeči.
Když jsem natáčel v Bystrém na Vysočině film „Všichni dobří rodáci“, tak jsem si šel jednoho rána poslechnout zkoušku kostelního sboru. Když Rufík viděl tolik zpívajících, nevydržel, rozeběhl se k nim, postavil se do řady a zpíval a zpíval, jak jen jeho hrdélko dovolilo. Byla to skutečně skvělá podívaná.
V předvečer osudného dne sovětské invaze do Československa nám telefonovali z anglické a americké ambasády, že chceme-li odjet, je nejvyšší čas. Začal jsem s Květou pakovat ty nejnutnější věci, když nás Petr najednou upozornil, že nemáme pro psa potvrzení od zvěrolékaře, a proto nás do Rakouska se psem nepustí. Tohle rozhodlo, že jsme zůstali.
Časně před svítáním rachotily nemilosrdně pod našimi okny v ulici Na Okrouhlíku sovětské tanky a vojáci v přilbách nám mířili kulomety do oken. V blízkém parku bylo sovětské velení pro Prahu a když Květa šla nakoupit, celou dobu na ni mířili. Zkrátka užili jsme si svoje – uměli dobře nahánět lidem strach. Byla to tvrdá vláda a teror strachu. Čtvrtého června roku 1970 jsme všichni opustili vlast a zanechali jsme tam všechno. Rufík nám pak až do své smrti dával radost, veselí a lásku. Nikdy na něj nezapomeneme a dodnes se mi o něm zdá.
Můj filmařský život se potom stával čím dál víc světoběžným, takže jsem už dalšího psíka mít nemohli, zvláště, když moje putování skončilo v New Yorku. Díky lásce ke všemu živému a hlavně ke psům, jsem měl ve svých filmech i v životě hodně psích přátel, kteří nikdy nezklamali a na které nikdy nezapomenu.
Vojtěch Jasný
Foto WIKIPEDIE – Otevřená encyklopedie
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“
* * *
Režisér Vojtěch Jasný se narodil v roce 1925 v Kelči, v rodině ředitele školy.
Absolvoval pražské FAMU, režíroval na 63 hraných filmů, televizních a divadelních her. Jeho tvorba má tři základní etapy: českou, evropskou a americkou. Začínal dokumentárními filmy s Karlem Kachyňou, hlavně v „lidové“ Číně v roce 1952.V roce 1970 odešel s rodinou do zahraničí a pracoval v Německu, Rakousku, Jugoslávii, Francii, Izraeli a Kanadě. V roce 1984 přesídlil do New Yorku, aby vystřídal Miloše Formana na postu profesora University of Columbia, School of the Art
Filmy Vojtěcha Jasného byly mnohokrát oceněny na významných světových festivalech a režisér Jasný dnes po právu patří k českým tvůrcům ve světě nejznámějším a nejuznávanějším. Jeho láska ke psům se odráží i v jeho filmové tvorbě – není snad film, kde by si pes nezahrál.
* * * Všechny článkyz knihy "Kolja... to neznáte mého psa